Svět je zlý aneb Keplik Keplik

Co jsem přeskočil

2012-02-09T15:38:00.000-08:00

Důvod, proč jsem se na rok a půl odmlčel, je možná zvláštní, ale asi logický. Z Parmy jsem totiž dojel do Pisy a tam prozatím nastal nejdůležitější okamžik mého života. Tedy samozřejmě ten nejdůležitější hned po narození. Od té doby se všechno pomalu, ale jistě posouvalo až k dnešnímu dni. A co zajímavého se stalo dnes? Nic moc. Jen jsem zašel na svou první hodinu nizozemštiny tady v Gentu, kde od minulého týdne bydlím.

Ale radši to vezmu postupně. Na své cestě po Itálii jsem měl celou dobu neodbytný pocit, že svůj jen lehce načrtnutý plán vůbec nestíhám. Že to není pravda, jsem si uvědomil, když jsem přijel do Pisy. Podle toho plánu to byla má konečná zastávka, protože mi odtamtud letělo letadlo zpátky do Prahy. Místo posledních dvou dnů, jak jsem plánoval, jsem tam ovšem ke svému mírnému zděšení měl těch dní pět. Neptejte se mě, jak se to stalo. Ani teď, po roce a půl, to netuším. Množství mých známých by jednoduše odpovědělo: "Keplík." Já jen krčím rameny a říkám: Myslel jsem si, že na matematiku jsem byl vždycky poměrně dobrý.

Hostel měl každopádně nějaké volné místo i na ten den. Pobyt jsem si tedy trochu prodloužil a mohl si v příštích dnech udělat výlety do Livorna, Luccy a na Cinque Terre. Mimochodem, Livorno za to moc nestojí, narozdíl od ostatních dvou míst a Pisy samotné. Večer jsem se tam pak zapovídal se dvěma dalšími hosty a následně jsme spolu vyrazili poslechnout si jazzový koncert k řece. Byl sice zdarma, ale koupili jsme si k němu víno a trochu smaženého jídla u stánku. Jídlo za tolik nestálo, ale hlad zapláclo. Víno jsem navíc zčásti vylil, ale obě děvčata to přešla s úsměvem. Byl to příjemný večer.

Jedna z nich byla anglická učitelka matematiky, která obcestovala svět dokola a zažila zajímavé příhody. Její přízvuk ovšem z nějakého důvodu navozoval pocit, že je poněkud hloupější, což, myslím, nebyla pravda. Každopádně to dost rušilo. Druhá byla z Belgie, což bylo zajímavé, protože v Belgii jsem ještě nikdy nebyl (kromě cesty autobusem do Calais, při které jsem si hluboko v noci náhodou všiml, že jsme právě přejeli hranici mezi Belgií a Francií) a měl jsem v plánu to na podzim napravit. Stejně jako já jsem do Pisy dorazil dřív, než jsem chtěl, ona tam zase zůstala o den déle, než původně plánovala. Náhoda.

No a teď jsem tady. Ona usíná vedle v posteli a já píšu na blog. O první lekci nizozemštiny ve Vlámsku holt až příště.

Chillout v Parmě

2010-08-12T06:17:00.000-07:00

Do Parmy jsem si přijel víceméně především odpočinout a najíst se. Ale upřímně řečeno se mi to oboje povedlo o trochu víc, než jsem doufal.

Město je sice skoro dvakrát větší než stotisícová Piacenza a je to hodně cítit, ale ve srovnání s Milánem je to pořád jako porovnávání Českých Budějovic, Plzně a Prahy. Tedy samozřejmě až na to, že Praha je přece jen o dost hezčí než Milán. Zato Parma se té Plzni blíží, a Piacenza Budějovicím taky. Akorát světoznámé pivo tam vyměnili za jídlo.

Na Prazdroj a Budvar si sice člověk musí nechat zajít chuť, ale pršut a parmazán mu to snadno vynahradí. A přesně tyhle dvě parmské speciality jsem si hned první den nechal dát na pizzu k večeři. Objednal jsem si takovou, která se pyšnila hrdým jménem Fantasia a zvědavě čekal, co mi přinesou.

Když jsem dorazil do Parmy, ubytoval jsem se v hostelu na okraji města. Takový tichý dům, až příliš dobře vypadající, sterilní. Personál sice milý a ochotný, ale nic víc. Byl jsem poměrně zklamaný, zvlášť když jsem zjistil, že tam nemají ledničku a za hodinu přístupu na Internet musím zaplatit 3 eura. Přijel jsem až večer, tak jsem se jen po celodenním chození osprchoval a vydal se hledat něco k jídlu. Bylo už deset hodin, šel jsem směrem k centru a pořád neviděl vůbec nic. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem zahlédl to úžasné slovo pizzeria.

Vtoupil jsem dovnitř, abych se schoval před přetrvávajícím parnem venku. Nejdříve jsem si objednal a pak se teprve začal rozhlížet. Po zdech visely různé diplomy, ale bližší zkoumání ukázalo, že žádný z nich nebyl vítězný. Všechny ovšem říkaly, že se místní kuchař pravidelně účastní mezinárodních mistrovství a dostává se v nich do finále. A to přece v zemi pizzy musí něco znamenat. Začal jsem se těšit.

Kromě již zmíněných místních specialit ležela na vrchu ještě vrstva čerstvé rukoly. A nutno říct, že pizza si své jméno zasloužila. Byla opravdu fantastická. V půlce už jsem si sice říkal, že se do mě nic víc nevejde, ale ta chuť byla natolik božská, že jsem nemohl přestat.

Poté jsem se jen odbatolil zpátky do hostelu a doslova naplnil titulek tohohle příspěvku. Bylo to totiž jediné místo z celé výpravy, kde měli klimatizaci.

Na skok v Piacenze

2010-08-01T06:03:00.000-07:00

Po nedostatku spánku v Miláně jsem se rozhodl vyrazit do dvou menších měst na jihovýchod. První byla na řadě Piacenza. Dorazil jsem tam někdy ve dvě tři odpoledne a velmi rychle zjistil, že siesta není výsadou jen Španělska. Město bylo zcela mrtvé, nikde ani noha, obchody i kostely zavřené. Procházel jsem se tedy pomalu prázdnými ulicemi, před odpoledním sluncem se skrýval v každém byť jen náznaku stínu a nakonec dorazil na Jezdecké náměstí.

To už se začali sporadicky objevovat i nějací lidé. Počkal jsem si do otevíračky informačního centra, vyzvedl si tam mapu a nechal si poradit místo, kde bych si mohl dát dobrý oběd za rozumnou cenu. Bylo to docela z ruky, ale město je to malé, takže stačila asi desetiminutová procházka. Doporučená trattoria byla ovšem zavřená a široko daleko kolem ní nebyla žádná jiná. Nakonec jsem se tedy vrátil na náměstí a koupil si v samoobsluze sendvič a banán. Po tomto vydatném obědě jsem si obešel nejzajímavější památky a vyrazil na cestu do Parmy.

Během jídla jsem koukal, jak přijely dvě policistky na kole. Chtěl jsem je vyfotit, ale zaclonila mi je nějaká auta. Nicméně jsem je potkal ještě jednou o kus dál. Zhruba 100 metrů dlouhá ulice mezi oběma hlavními náměstími funguje v Piacenze jako pěší zóna a strážnice chtěly, aby to tak i zůstalo. Prošel jsem kolem nich, když si povídaly s nějakou holkou s kolem. Předpokládal jsem, že jí dávaly pokutu, ale nebyl jsem si jistý. Dával jsem proto pozor, jestli se tím směrem nevydá někdo další. Cyklistů totiž po té pěší zóně jezdila spousta. Všichni ale v půlce odbočili a nedojeli až k děvčatům. Nakonec proti mě jela jedna hezká Asiatka. Přemýšlel jsem, jestli ji nemám varovat, ale italsky neumím a navíc jsem si nebyl jistý. A taky mohla odbočovat pryč. Nakonec jsem tedy mlčel a jen pozoroval, jak policistky opustili první hříšnici jen proto, aby o několik vteřin později opravdu zastavili šikmookou slečnu. Zastyděl jsem se.

Parba v Milanu

2010-07-21T05:04:00.000-07:00

O Milanu mi vzdycky vsichni rikali, ze za to nestoji. Ze je tam jen uchazejici katedrala a jinak at si tam jezdi holky na nakupy hadru. Nedal jsem se odradit a pak jen ziral. Nakonec jsem vlastne trochu litoval, ze jsem zustal jen dve noci. Zvlast kdyz jsem si konecne o dva dny pozdeji spocital, kolik mam vlastne casu.

Milano samozrejme kazdy zna predevsim jako centrum svetove mody a designu. Mimo to je to taky druhe nejvetsi mesto v Italii, i kdyz populace cele oblasti Rim vyrazne prevysuje. Kazdopadne pokud odhlednu od toho, co se da koupit v obchodech, a zamerim se na pamatky, opravdu tam toho v porovnani s jinymi italskymi mesty zdaleka tolik neni. Hlavni je jiz zminena katedrala. Ta je naprosto uchvatna. Obzvlast tisice ruznych postavicek zvenku musely Honzovi zpusobit mnohahodinovy orgasmus, rekl bych.

Druha hlavni atrakce je pevnost. Ta je taky krasna, ale v techhle vedrech me nejvic nadchl park za ni a snad jeste vic fontana pred ni. Ve dne nebylo nic lepsiho, nez si sednout na okraj a strcit nohy do chladne vody. Dokonce jsme se tam pro ten zazitek znovu vratili, misto abychom si koupili zmrzlinu.

Ty dve noci jsem stravil v zanovnim hostelu Zebra a je treba rict, ze se tam sesla vyborna parta. Byli tam Svedi, Norove, Belgicanky, Australani, Novozelandan, Americani, Anglican, Brazilec... a samozrejme italsky personal. Velmi rychle a snadno jsme se spratelili.

Kdyz jsme tak sedeli pozde vecer ve spolecenskych prostorach hostelu a povidali si, vytahl Brazilec Tiago u vedlejsiho stolu ukulele a zacalo se zpivat. Jeste v prubehu prvni pisnicky ale pribehl chlapek od recepce, ze mame jit jinam. Myslel jsem, ze jen nechce abychom rusili pripadne spici hosty, ale bylo malicko jinak. Zavedl nas o dve patra niz skrz dvere s napisem "Restricted Area" a tam jsme jen vydechli prekvapenim. Ten hostel ma vlastni klub v podzemi, s barem, podiem, bubny a stolem s dvema pocitaci pro karaoke. Sam si sedl za bubny, vzal palicky a zacal hrat. Tiago vzal misto ukulele kytaru, majitel hostelu si stoupl na podium a spolu s recepcni zacali zpivat, cokoli kohokoli napadlo. Kdo chtel pridal se, at uz na podiu nebo u stolku kolem. Nutno rict, ze oba italsti zpevaci maji vyborny hlas.

Druhy den jsem vyrazil do mesta s Tiagem a dvema Belgicankami, ktere nejakou nepochopitelnou shodou okolnosti minuly zminenou party. Holky se oddelily za nakupy, my vyrazili po pamatkach. Krome jiz zminenych je tam treba veleznama opera La Scalla a jinak spousta zajimavych bezejmennych domu na kazdem kroku.

A vecer uz jsme vedeli, jake jsou moznosti, a pripravili vsechny dopredu, aby to tentokrat neprosvihli. Udelali jsme to tak uspesne, ze nas bylo dvakrat tolik a ze jsme si tentokrat prakticky uzurpovali vsechno pro sebe. Italska recepcni stejne chybela a zhruba 50lety majitel pote, co prvni noc na svuj hlas sbalil jednu cerstve zasnoubenou Svedku, tentokrat videl, ze nema nadeji na uspech, a tak to prilis dlouho netahl. Svedku znovu nechtel a k obema mladym Belgicankam jsme ho s Tiagem nepustili.

Brazilec se do toho tentokrat oprel opravdu dukladne. Jako dukaz budiz skutecnost, ze mu behem te noci praskly struny na elektricke kytare, spanelce a nakonec i na jeho ukulele. Pisnicek znal neuveritelne mnozstvi, a kdyz si chtel odpocinout od strun, dal kytaru Americanovi z Raleigh v Severni Karoline (tj. tesne vedle, nez jsem studoval, ale kdyz zjistil, ze jsem z konkurencni univerzity, ztratil zajem o rozhovor) a sedl si za bici. Pripadne se oba prohodili. Norka Johanne tentokrat pri absenci italske konkurence nechala plne vyniknout svuj hlas a sem tam jsme se pridali i dalsi.

Noc skoncila snad v pet sest rano, ani nevim, prave kdyz praskla struna u posledniho nastroje. Dopili jsme, co jsme meli nacate, rozloucili se a skoro vsichni se odebrali k nasi posledni noci v Milanu. Jen jeden Anglican zustaval jeste jednu noc a rano z toho byl jeste nestastnejsi nez my ostatni, ze se vydavame na cesty. Tiago do Benatek, Johanne s bratrem do Janova, ja do Parmy, Belgicanky domu do Gentu... Kazdy jinam. Uvidime, jestli se jeste nekdy nekde nase cesty sejdou.

Navrat do Italie

2010-07-18T04:27:00.000-07:00

V Italii jsem dlouho nebyl, naposledy loni na jare. Necekal jsem tedy, ze se tam vratim tak brzy. Ale kdyz na me dostatecne dlouho pomrkavala levna letenka z Prahy, neudrzel jsem se a musel ji koupit. Navazal jsem presne tam, kde jsem minule skoncil, v Bergamu. Obavam se kazdopadne, ze nikdy nedokoncim, co jsem nacal tehdy na svem blogu. Omlouvam se tedy za to a zacnu znovu.

Pro zacatek jen kratka historka z cesty Praha-Bergamo. Letel jsem s madarskou spolecnosti Wizz Air. Byla to ma treti zkusenost s nimi a zatim pokazde me necim prekvapili. Poprve prave loni z Bergama do Prahy, byl to prvni zpodeny let, ktery jsem zazil. Tedy vlastne uz jsem predtim letel o hodinu pozdeji z Aalborgu do Kodane, ale tehdy to bylo zpusobene mlhou. V Bergamu byly, co se tykalo pocasi, idealni podminky.

Podruhe me prekvapili letos v Barcelone, kdyz mi pri odbavovani u prepazky zvazili prirucni zavazadlo. Pak na nej nalepili prouzek jakehosi zeleneho papiru a bylo to. Limit maji 10 kg, mel jsem 10,6 kg. To nastesti stacilo. Kazdopadne jsem nezjistil, jak chteji zabranit, aby kdokoli do takoveho zvazeneho zavazadla pozdeji nepridal dalsich 10 kg.

Tentokrat me prekvapili asi nejvic. Odlet byl planovany na 6 rano, takze jsem musel vyrazit pred ctvrtou a spolehnout se na nocni spoje. Vsechno bylo v poradku, palubenku jsem mel vytistenou, takze jsem mohl rovnou zamirit skrz bezpecnostni kontrolu a k odletove brane. Kontrola byla sice trochu prekvapena mou palubenkou, ale pustila me dal, tak jsem to neresil. Kdyz jsem se ale podival na obraovku s odlety, hned prvni radek rikal: Wizz 6:00 Bergamo - zruseno. Musim rict, ze by se ve me nikdo krve nedorezal, kdyz jsem si to precetl.

Udelal jsem si kolecko pres vychod z bezcelni zony, zasel k okenku, kde prodavali letenky Wizz Airu a tam si nechal vysvetlit, ze nic zrusene neni a ze ten let ve skutecnosti nakonec leti v 6:05. Sekuritaci tentokrat sice prekvapive prudili vic nez predtim, ale stejne jim bylo jedno, ze tekutiny nemam ve zvlastnim pytliku, pripadne ze s sebou vezu deodorant ve spreji.

K brane jsem prisel presne ve chvili, kdy ji otevreli, akorat nez se zacala tvorit fronta. Ovsem kdyz jsem se dostal na radu, zjistil jsem, proc se ten prvni sekuritak dival tak divne na muj palubni listek. Chybela mi druha strana. Nicmene kdyz jsem se zeptal, co mam jako delat, jestli se vratit si to nekde vytisknout, kdyz uz je otevrena brana, takze bych nestihl let, odpovedel chlapek, ze tedy dobre, ze me pusti, ale pro zpatecni let at si to uz vytisknu spravne. Zpatky letim s Ryanairem, tam maji jen jednu stranu.

Den díkůvzdání

2009-11-27T05:43:00.000-08:00

Den díkůvzdání je úžasný svátek. Američané si při něm připomínají, jak k nim byli na začátku Indiáni hodní, protože ještě neměli důvod se zlobit. Když do Nového světa dorazili Otcové poutníci z Anglie, původem Cromwellovi Puritáni, utíkající před znovunastolenou monarchií, málem tu umřeli hlady. Vtom ale přišli místní a přinesli jim jídlo. Pravděpodobně to byly nějaké fazole, kukuřice a podobně, ale Američané jsou velký národ a trochu si to přizpůsobili. Na Díkůvzdání se často sjíždí celé rodiny, dokonce víc než na Vánoce, mají na to ostatně krásné čtyřdenní volno, u nás dokonce pětidenní (včetně víkendu). Společně pak spolu od brzkého odpoledne připravují večeři v podobě pečené krůty plněné nádivkou. V listopadu tak tady dochází k podobné genocidě krůt, jako je to u nás s kapry na Vánoce, jen je to tu ve větším měřítku.

Sváteční den jsem zahájil válením se v posteli až do poledne, takže jsem pak tak tak stíhal plán. Naštěstí jsem měl sbaleno už od středy, jen jsem přidal pár věcí, na které jsem původně zapomněl, například průvodce, peníze a čepici, protože se má ochladit a vydával jsem se na daleký sever.

Cesta na letiště byla proti předpokladům téměř prázdná, lidí i aut pomálu, zřejmě většina odcestovala dřív. Dorazil jsem tedy hodinu a půl před odletem. Palubní lístek jsem si vytiskl již doma, mohl jsem tedy pokračovat přímo k bezpečnostní kontrole. Vyndal jsem z batohu notebook, z kapsy mobilní telefon a sundal si bundu a boty a o pár vteřin později už jsem to zase všechno vracel zpátky. Všechno běželo jako po másle, v letadle jsem si sedl k oknu a koukal na modré nebe sem tam s nadýchaným obláčkem. Cesta byla rychlá, dostali jsme po nějaké době pití a pak i něco k zobání. Vzal jsem si vodu, pražené kešu oříšky a plaitanové chipsy, tj. chuťově něco jako sušené banány. Prý to ostatně produkují stejné země. Myslím, že mám rozhodnuto o tom, co si dám na zpáteční cestě.

Na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku jsme dorazili s půlhodinovým předstihem, což je na dvouhodinové trase docela příjemné. Sice bylo docela zamračeno, ale právě zapadalo slunce, tak to při přistávání dělalo úžasné efekty.

Neměl jsem velké zavazadlo, tak jsem se jen prošel po Skywalku až k zastávce AirTrainu, svezl se vlakem k metru, odtamtud k dalšímu metru a tím až ke svému brooklynskému hostelu. Bohužel se mi nepodařilo koupit si týdenní lístek, protože nemám moc hotovosti, abych se jí zbavil ve stánku, a v automatu nabízeli maximálně osmidolarový lístek na čtyři jízdy. Koupil jsem si tedy obyčejný za $2,25, což bylo překvapivě o 25 centů levnější než inzerovaný kombinace lístku pro AirTran a metro. To jsem trochu nepochopil, ale nejspíš jen protože nerozumím, jak funguje Metrocard.

V hostelu mě přivítal nijak zvlášť nadšený recepční, který mi rozhodně nehodlal dát jakékoli informace navrch. Tu nejdůležitější jsem se ale dozvěděl náhodou, když tam přišly dvě holky, aby se zeptaly, kde probíhá ta Thanksgiving večeře. Okamžitě jsem samozřejmě zbystřil, už jsem začínal mít docela hlad. Aby mě kupříkladu informoval, že si mu mám říct o deku, to ho nějak nenapadlo. A když jsem to později udělal, sice mi ji přinesl, ale když jsem se chtěl zeptat ještě na přístup na net, odsekl nejdřív: "Co zase?", než zjistil, že nemusí nikam dál chodit, jen mi vytiskne papírek s loginem a heslem.

Večeře byla samozřejmě zdarma, je přece Díkůvzdání! Původně jsem při plánování cesty přemýšlel o tom, že se přidám na společnou večeři s lidmi z CouchSurfingu, ale dorazil bych tam příliš pozdě. Tohle mě jako neočekávaná alternativa potěšilo. Krůt tu bylo několik, dlabali jsme je s brusinkovým džemem a ještě něčím a všechno to bylo moc chutné. Navíc jsme se zapovídali s Dánem, který vypadal jako PaulMan, kdo ho znáte, Francouzkou a nějakými Angličany. Později jsem s nimi vyrazil do baru. Jediného v okolí.

Barman měl tedy trochu zpoždění a otevřel až asi čtvrt hodiny po sedmé. Když uviděl nedočkavě postávající skupinku lidí venku, zasmál se a prohodil: "Chce si to se mnou někdo rozdat?" Docela sympaťák. Venku stála motorka, nedivil bych se, kdyby byla jeho. Když jsem se ho později ptal na jméno, říkal, že je Buddy, tedy nejčastější jméno v porevolučních filmech u nás. Teď se to obvykle překládá jako kámo. Vypadal jako drsňák, potetovaný, řada náušnic a vousy, triko punkrockové kapely Electric Frankenstein. Lahváče otevíral předloktím. Zajímavý trik. Kdybych pil lahváče, asi bych se ho taky rád naučil. Dal jsem si točený brooklynský ležák. Pět dolarů, normální cena. Když jsem dopil první sklenici, Buddy postavil před všechny na baru panáka, přede mne shodou okolností dva, a všem nám nalil nějakou docela dobrou whisku, sobě samozřejmě taky. Veselé Díkůvzdání!

Výzdoba baru taky stála za pozornost. Všude obrazy, povětšinou různí kostlivci, polorozpadlé mrtvoly a podobně. Atmosféra správně temná.

Rozpovídal jsem se s vedle mě sedícím Angličanem. Byl dost snědý, překvapilo mě, když řekl, že je z Londýna. Ale zase ne tolik. Je to hodně multikulturní město. Říkal, že dělají s nějakou neziskovkou marketingový projekt na Facebooku, což mě z profesionálního hlediska zaujalo Když si na mě začal brát kontakt, trochu jsem se ale držel zpátky a nedal mu telefon. Když mi dával kontakt na sebe, na vizitce stálo, že ta jeho společnost se jmenuje Hugs for Everybody nebo tak nějak. Někam jsem ji založil. Tak jsme si popovídali o Free Hugs, objali se, a teď jen doufám, že to všechno bylo nevinné.

Po nějaké době se objevili nějací dva chlápci, velký a malý, s kytarami z Guitar Hero, a obešli nás, jestli jsme ty kytary neztratili. Asi je našli někde venku. Chvíli tam s nimi blbli a potom malý jednu z nich teatrálně jednu roztřískl o stolek. Londýňan ho přitom fotografoval. Barman na to reagoval zvoláním: "Happy Thanksgiving!"

Pak jsme se přesunuli od baru ke stolku. Kuřáci průběžně odbíhali na dvůr, protože v barech se tu taky nesmí kouřit. Nakonec jsme tam byli asi tři Angličani, tuším Londýn, Birmingham a Sunderland, o kterém shodou okolností zrovna čtu knížku, Australan z Melbourne a Němka z Mannheimu. Zajímavá partička. Táhli jsme to ani ne do půlnoci, 15 dolarů za tři piva je přece jenom dost. Ale třídolarového amerického Budweisera do mě nikdo nedostane.

Zpátky na recepci jsem znovu potkal Dána s Francouzkou, kteří se právě vrátili. Už tam byl nový recepční, mnohem sympatičtější. Než jsem šel spát, ještě jsem si od něj poslechl, jak v téhle původně půmyslové části Brooklynu před deseti lety byly drogy a kriminalita, ale teď jsou tam umělci. Drogy začínají o šest bloků dál.

PS: Chtěl jsem sem přidat i nějaké fotky, ale moc to nesviští, tak to udělám jindy. Stejně tak někdy jindy opravím faktické chyby v prvním odstavci. Házel jsem to z patra a ta paměť není nic moc.

State fair čili místní Matějská

2009-11-13T09:38:00.000-08:00

Sice mám teď dělat na věcech do školy, které spěchají, ale dlouho jsem sem nic nenapsal, tak jen rychle o návštěvě místní pouťové zábavy. Konala se před necelým měsícem v Raleigh a trvala asi týden. Z naší školy tam v neděli 18. října vyrazilo docela dost lidí, i když se povětšinou nedomluvili předem.

Svezl jsem se se spolužačkami na řetízkovém kolotoči, vůbec poprvé ve svém životě, a i jinak tam byly všechny obvyklé atrakce typu horská dráha, ruské kolo, centrifuga, různá kyvadla, volný pád a podobně. Navíc tam byly i záležitosti patřící k původnímu účelu poutí, tedy k nabídce produktů a jiných věcí pro zemědělství, například prasečí závody (které jsem bohužel minul), ale současná podstata je jiná. Alespoň mi to tak přišlo. A podle toho, co mi řekli ostatní, přišlo mi to tak správně.

Hlavní pro americké pouti je skutečnost, že se jedná o svátky obžerství a neuvěřitelně nezdravého jídla. Počet stánků s jídlem mnohonásobně převyšuje cokoli jiné. A všechny ty stánky do jednoho nabízejí jen nezdravé věci. O to ovšem chutnější, samozřejmě. Smaží se všechno, od těsta, přes zeleninu až po máslo! A protože to nestačí, ještě to pak doplníte přinejmenším hromadou cukru a čokoládou, častěji různými tučnými omáčkami (několik naráz pokud možno) a hranolkami jako přílohou.

Pan Stevens, otec spolužačky s obřím sendvičem na obrázku výše, z toho měl oči navrch hlavy a nedal jinak, než že je musím všechny vyfotit u toho nejděsivějšího stánku, uzavírajícího dlouhou uličku s podobnými jídly a lákajícího nenasytce velkým obrázkem jukeboxu. A pak jsme si hned oba koupili funnel cake.

Místní Festifall

2009-10-26T19:11:00.000-07:00

Koukám, že jsem s tím blogem nějak zaspal víc, než jsem si myslel, a docela dlouho nic nenapsal. Poslední dobou se mi toho dost nahrnulo. Sice by bylo hodně, o čem psát, ale kromě prodlouženého minulého víkendu, kdy jsme vyrazili do Washingtonu, jsem se musel mnohem víc věnovat škole. Teď mám času snad ještě méně, ale nějak jsem dostal chuť něco rychle napsat. Aspoň tedy krátce doplním pár poznámek z Festifallu, které se mi tu válí už skoro měsíc.

Festifall se konal odpoledne před Divaali Nite, o které jsem psal samostatně, a byl také důvodem, proč jsem na ni přišel pozdě. Jak název napovídá, pořádá se tu každý rok na podzim. Vypadá to zhruba tak, že se ze dvou stran uzavře většina západní Franklin Street a na každou stranu uzávěru se postaví pódium:

Další dvě pódia uzavřou ulice kolmé na Franklin Street, takže se vytvoří jakýsi kříž, do kterého nemůžou auta. Na zmíněných pódiích se střídají různé hudební skupiny i žánry. Ze čtyř zobrazených to byly (v pořadí podle fotek) gospely, latino pop, klasická jižanská hudba a instrumentální jazz.

Samotný tvar kříže pak ukazuje spousta stánků. Hned první kupříkladu patřil místní Policii. Měli tam výbornou nástěnku se všemi možnými drogami, od všelijakých prášků, přes různé způsoby podávání heroinu, kokainu a marihuany po houbičky a alkohol. Když jsem se zeptal, proč tam chybí tabák, strážník se trochu kroutil s tím, že na rozdíl od ostatních cigarety nemění lidské vnímání a tedy není nebezpečný třeba pro řízení. Nakonec ale po mírném nátlaku přiznal, že je možná nebezpečnější než kterákoli jiná ze zobrazených drog. Vlastně jsem se ptal proto, že Severní Karolina je tradičně jedním z největších producentů tabáku.

Následovaly další stánky, patřící hasičům, lokálním novinám a neziskovým organizacím a pak hlavně umění. Mezi neziskovkami mi nejzábavnější přišel stánek upozorňující na nedostatek pitné vody ve světě, který se svá slova snažil dokázat tím, že u něj byly dvě velké nádrže s ledem plné půllitrovek s neperlivou minerálkou, kterou všem nabízeli zadarmo. No vzal jsem si, samozřejmě.

Nejvíc tam ale bylo umění, od různých soch a plastik jako je tenhle lehce rezavý krokodýl jménem "I am hungry" přes obrazy a fotografie až po různé užitné věci - keramiku, oblečení, šperky a další doplňky. Osobně si myslím, že část byla dost nevkusná a kýčovitá, ale daly se tam najít nádherné věci, bohužel nemám moc fotek, tak ukážu aspoň těch pár.

Tady si děti vytvářely různé věci z hlíny:

Tady jsou razítka, kterými v Latinské Americe potiskují své oblečení různými vzory:

Tady mi pózuje sympatické děvče, u kterého jsem zapomněl, odkud je, ale myslím, že nějak Venezuela nebo Ekvádor nebo tak něco. Obávám se, že mi některá děvčata z České republiky nezapomenou, že jsem jim nakonec žádnou z těch tašek nekoupil.

No a tady je ukázka různě vázaných notesů. Ty nabízela taková milá černoška spolu s různými kolážemi a grafikami.

No a téměř nakonec se zničeho nic okolo stánků rozeběhl za zvuku bubnů veselý průvod plný dětí a postaviček v maskách.

Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

2009-10-06T16:47:00.000-07:00

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Svátek světel

2009-10-04T21:48:00.001-07:00

Málem jsem se ho vůbec nezúčastnil, protože jsem přišel domů unavený a ospalý těsně před šestou a těsně po šesté jsem se podíval, kdy to začíná. Víc psát, myslím, nemusím. Každopádně nakonec jsem si řekl, že přece nebudu líný, a navíc že doma nemám skoro nic k jídlu a tam je v ceně večeře.

Svátek světel se nazývá různými podobami, Wikipedie uvádí Diwali nebo Dipawali, případně Deepavali. Tady se akce jmenovala Divaali Nite. To "Nite" je tam proto, že celý festival trvá pět dní, ale tohle byla jen jedna noc. Deepavali je podle všeho původní nezkrácený název a používá se v jižní Indii, zatímco Divaali je hovorové označení ze severní Indie. Česky se to snad přepisuje jako Divalí nebo Dipavalí.

Nejzajímavější na Divalí mi přijde to, že ho slaví Indové napříč náboženstvími, a to přestože je to zjevně náboženský svátek. Jednoduše si každá víra našla vlastní důvod. Zatímco pro hinduisty je oslavou návratu Rámy domů z vyhnanství poté, co porazil Ravanu, případně oslava vítězství Krišny nad démonem Narakasurou, nebo dokonce na památku dne, kdy Bali na rozkaz Višnua přijal roli vládce podsvětí, pro džinismus odkazuje na dosažení nirvány Mahávírou v 6. století před Kristem a Sikhové v něm vidí posvěcení města Amritsaru. To provedl Guru Hargóbind, šestý guru sikhismu, po návratu z vězení císaře Džahangíra. Divalí překvapivě slaví i nepálští buddhisté a v Indii se z něj z výše zmíněných důvodů prakticky vyvinul státní svátek. Celkově jej po celém světě slaví zhruba miliarda hinduistů a je to obecně jedna z jejich nejoblíbenějších slavností. Podle některých kalendářů poté dokonce následuje Nový rok.

Jako první byla na programu púdža, obřad světel. Během něj šperky ověšený chlápek v bílém na obrázku níže za neustálého prozpěvování prováděl všelijaká kouzla nad a před obrázkem nějakého boha. Asistoval mu přitom pomocník v růžovém. Kolem nich sedělo v půlkruhu na zemi několik mladých, zatímco ostatní, bez ohledu na věk nebo národnost, tedy včetně mne, posedávalo na židlích za nimi a koukalo. Pak si všichni zahřáli ruce nad svíčkou, zagestikulovali rukama a pohladili se po hlavě a obličeji. Tím vyhnali zlo, uvědomili si své vnitřní světlo avyjádřili víru v budoucnost lidstva.

Potom se ještě prošlo s tácem drobných sladkostí, protože k obřadu neoddělitelně patří také sdílení s ostatními. Následovat mohla zábavná část programu, nejprve vystoupil klávesista, pak přidal zpěv, poté kolegu a nakonec i kolegyni. Všechno to byly písně z bollywoodských filmů, takže některé mladší posluchačky sem tam propukaly v nadšení.

A s bollywodskými písněmi pokračoval i následující zpěvák, Ranjan. Doprovod si pouštěl potichu, aby se měl čeho držet a ostatní to prakticky neslyšeli. Zajímavý nápad. Jen jak u toho většinou seděl, ani jsem neměl potřebu ho zvěčnit. Ostatně mi to zase úžasné nepřišlo.

Stejně tak jsem nevytáhl foťák ani při následující krátké přednášce o tom, co je to Divalí a jaká je jeho historie. Radši jsem dával pozor a prohlížel si promítané obrázky.

Přístroj přestal zahálet v další části programu, jen přešel do nahrávání videa. Tehdy začaly tance. Podle plánu měly být jen dva, ale nakonec byly celkem čtyři. A dle mého názoru to bylo dobře.

Jako první vystoupila Anjana Mohanty, což je bohužel jediné jméno, které jsem zjistil. Ostatní budou muset zůstat v anonymitě. Stejně tak ani neznám víc o tom, co za styl ostatní předváděli. Anjana tancovala klasický tanec Odissi. Ten pochází z východní Indie a je známý pro svůj lyrický půvab a hojnost sošných póz z kláštera v Orisse. Z Orissy tanec ostatně pochází a vznikl již v 2. století před Kristem. Jak zajímavý a náročný můžete vidět na videu výše. Co moc neuvidíte, je neustálé proměňování výrazu obličeje od úsměvu k zamračenosti a zpátky.

Po Anjaně následovala další tanečnice, tentokrát zjevně mladším tancem, podobným těm, které můžete potkat v klasických bollywoodských spektáklech.

Po ní přišel na řadu na Inda velmi nezvykle vyhlížející kluk, který ve svém, již zcela moderním pojetí spojoval breakdance s klasickými indickými pohyby. U něj jsem nahrávání nejméně přerušoval, tak je ve výsledku jasně nejdelší, ale s ohledem na to, že na rozdíl od ostatních tancoval postupně na různé skladby, snad to nevadí.

Nakonec nastoupila nejmladší z celé čtveřice a musím říct, že měla nejobtížnější pozici, protože předchozí výstupy rozhodně tvořily vrchol večera a hlavně neměla kam v časové ose pokračovat. Jak si s tím poradila si prohlédněte níže a do komentářů mi napište, kdo z tanečníků se vám líbil nejvíc. Snad vám ty krátké ukázky stačí. Bohužel jsem mohl buď dávat pozor na to, aby se mi moc netřásla ruka, anebo na to, co se děje na jevišti. Takže jsem se samozřejmě radši díval naživo než na malý displej foťáku.

Opulentní indickou večeři jsem bohužel nezvěčnil, protože jsem už měl docela hlad a neměl volné ruce, jak jsem do sebe házel na přeskáčku různé druhy jídla na tácu. A když jsem dojedl, chvíli jsem přemýšlel a pak si vyrazil pro nášup. Mňam. Bohužel moc neznám názvy těch indických věcí, takže nepoznám čatný od samosy, a proto ani nemůžu popsat, co jsem to snědl.

Po večeři už zbývala poslední část programu, Raas. Odstranily se židle z hlediště a na pódium nastoupilo deset muzikantů s různými nástroji. Sedli nebo stoupli si za dlouhý stůl a začali zpívat nekonečnou píseň. Všichni jsme mezitím dostali do rukou dvě tyčky, postavili jsme se do dvou řad proti sobě a už to jelo. Tedy těch dvojřadů tam bylo víc a každý jel sice podle hudby, ale jinak nezávisle na ostatních. Jen je více méně nutné, aby každá řada měla stejné množství lidí, tedy aby jich celkem byl sudý počet.

Na ukázku nabízím tanec v malém měřítku, a sice moji skupinu, tedy kamarádku, která mě na Divaali Nite pozvala (v tmavém), a její přátele. Je to již ke konci, tak je vidět, že už toho mají docela dost. Navíc už si hráli s různými variantami, ale princip je stejný. Musím říct, že muzikanti vydrželi hrát a zpívat minimálně hodinu v kuse, neuvěřitelní.

Let's go Canes!

2009-10-02T20:15:00.000-07:00

Když jsem byl mladší, býval jsem docela velký hokejový fanoušek. S kamarádem jsme chodili zhruba na každý druhý domácí zápas Sparty, každý den jsem sledoval nové zprávy z hokeje u nás, tehdy hlavně na teletextu. Koukal jsem na skoro všechny televizní přenosy z Extraligy, později jsem přidal denní návštěvu nhl.com, a když jsme pořídili kabelovku, držel jsem násilím otevřené oči při zápasech NHL na Galaxii, vysílaných obvykle pozdě v noci. Když jsem přišel ze školy, první věc, co jsem tehdy dělal, byla, že jsem pustil počítač a dal si jeden zápas NHL 98. Sice jsem od té doby od pasivního sportu dost upustil a kromě občasného záchvatu recidivy už prakticky nic nesleduju, nic to nemění na tom, že jsem dneska poprvé navštívil zápas NHL naživo.

Šlo o úvodní zápas místního týmu Carolina Hurricanes proti mužstvu Philadelphia Flyers. Jak jsem už psal dřív, můj spolubydlící je z Filadelfie a navíc je taky hokejový fanoušek. Dokonce hokej nějakou dobu hrál jako brankář. Jediná jeho smůla je, že mu už začaly podzimní prázdniny a včera odletěl na dva týdny domů do Filadelfie, takže na zápas nemohl. Jak ironické.

Naštěstí mám ještě spolužačku, taky z Pennsylvánie, tuším cca 100-200 mil od Filadelfie, ale to je v USA pořád jen kousek. A tahle spolužačka je velká sportovní fanynka. Někdo mi ji představil na jedné z prvních "Happy Hours" (obvykle páteční hromadná návštěva jednoho z místních barů), když jsem se zmínil, že se těším na hokej. A spolu s ní, jejím přítelem a další spolužačkou, hokejovou fanynkou, tentokrát z Chicaga, jsme dneska vyrazili. Tara v oranžovém tričku Flyers, Tyler v dresu Hurricanes, Bridget v neutrální modré a já v červené, sice s malým obrázkem loňského Parconu v Plzni, ale jinak jasně pro Canes.

Tara měla nějaké pracovní setkání v pět, tak jsme museli vyrazit až poté, což v pátek večer samo o sobě není žádná radost. Když se navíc přidá, že pár tisíc aut jede na stejnou akci po stejné dálnici, je výsledek jasný. Zhruba půlku cesty jsme se víc plazili než si to svištěli. Policie měla všechno pořešené, všude mobilní světelné tabule ukazující informace o tom, které parkoviště je plné a na které máme mířit, aby všichni pohodlně zaparkovali tak, že k hale za chvíli dojdou pěšky. Každopádně to pořešení taky znamenalo z ne úplně jasného důvodu občas omezení ze dvou na jeden pruh a podobně. Jinak řečeno, ke stadionu jsme nakonec dorazili zhruba pět minut po oficiálním začátku. Odbavení bylo neuvěřitelně rychlé, včetně průchodu rámy a ještě než uplynulo pět minut z hry, už jsme seděli na svých místech.

Co se týče hry, byl jsem vlastně trochu zklamaný. Zaprvé protože Flyers byli lepší, měli lepší pohyb po hřišti, dokázali se lépe uvolňovat a taky měli víc střel na bránu i méně vyloučených hráčů. Navíc dokázali v první minutě druhé třetiny dát hned dva přesilovkové góly. Zadruhé protože to byly jediné góly, které v zápase padly. A zatřetí protože kvalita hry nijak nepřevyšovala průměrné zápasy Sparty, které jsem viděl.

Bylo poznat, že je teprve začátek sezóny a oba týmy, ale především Hurricanes, se potřebují rozehrát a hlavně sehrát. Takhle sice měli některé nádherné momenty, ale povětšinou to byla hra bez nápadu. Zavézt puk do útočné třetiny, tam si ho chvíli obtížně předávat u mantinelu a nakonec ho ztratit, o tom to opravdu nemá být. Ale zase abych jim úplně nekřivdil, obzvlášť ve třetí třetině se snažili hodně, a několikrát měli před sebou v zápase prázdnou branku. Neměli ale štěstí, narozdíl od hráčů Filadelfie. Ani Rod Brind'Amour ji netrefil. Což je škoda, protože ta hala má úžasnou akustiku a každý gól červených by byl úžasný zážitek.

Co mě ale hodně potěšilo, byla bitka, která se odehrála hned v první třetině. Vyhrál carolinský Tim Gleason, i když si za to následně odseděl desetiminutový trest. Každopádně to bylo poprvé, co jsem něco takového na vlastní oči viděl. Bylo hezké, jak férově se k tomu souboji všichni staví. Je to součást představení.

Celkově nezbývá než doufat, že příště to bude lepší, padne víc gólů, hráči předvedou úžasnější kombinace a Hurricanes vyhrají. Jinak se výsledek vlastně dal očekávat. Karolína sice loni v play off vypadla až ve finále Východní konference s Pittsburghem, pozdějším vítězem Stanley Cupu, a tým se téměř nezměnil, ale taky měla loni s Filadelfií skóre tři porážky a jednu remízu, a k tomu má z posledních sedmi úvodních zápasů šest proher.

A ještě přidám poznámku na závěr. Po skončení zápasu jsme nejdřív dlouho nemohli najít své auto a pak jsme v něm skoro stejně dlouho čekali, než jsme mohli vyjet na cestu zpátky. Každopádně na vedlejším stadionu, okolo kterého jsme šli mezi autem a hokejovou halou, domácím hřišti fotbalového týmu North Carolina State University, stojí chobotnicovitá konstrukce určená pro zítřejší koncert U2, který tam proběhne. A po setmění, při našem odjezdu, testovali, jestli všechno funguje v pořádku, takže jsme si užili úžasnou barevnou světelnou šou. Každopádně přes několik možností jsem si nakonec lístek nekoupil, i když byla šance i za pouhých 40 dolarů, takže se zítra do Raleigh vracet nebudu. Možná místo toho půjdu do letního kina na nového Miyazakiho.

Dárek pro Pavlíčka

2009-09-28T22:54:00.000-07:00

Dneska byl krásný slunečný den a tak se mi po vyučování nechtělo vůbec domů. Sedl jsem si proto stejně jako mnoho dalších do trávy v parku před školou a na rozdíl od nich vytáhl foťák, že si alespoň trochu zafotografuju.

Původně jsem fotil pár lidí, kteří se učili chodit po laně. Holkám to moc nešlo, tenhle kluk byl o dost lepší. Schody za ním vedou k nám do školy.

Ještě jsem se k nim několikrát vrátil, ale řekl jsem si, že udělám radost Pavlíčkovi a možná nejen jemu, a ukážu vám, jak tu vypadají holky, i když jsem to občas trochu přepálil. Tahle Asiatka seděla mezitím kousek ode mne a něco se učila.

Tahle kolem prošla později.

A tahle pro změnu použila kolo.

Kola jsou tu docela oblíbená, jak vidno.

Stejně jako všechno ostatní, s čím si člověk může protáhnout svaly.

Ale většina holek okolo jen prošla, ať už cestou na autobus nebo k zaparkovanému autu.

Některé přitom máchaly rukama víc.

Některé méně.

Každopádně je tohle všechno ta nefalšovaná multikulturní a multietnická Amerika.

Já vím, černošky mi nějak utekly.

Hóří hóří

2009-09-26T09:14:00.000-07:00

Ještě než budu pokračovat s vězením, tak na Nazgulovo přání změním téma. Právě jsme tu měli neočekávanou návštěvu.

Byl jsem zrovna do něčeho zabraný a vůbec jsem nevnímal, ale najednou přišel Alex s tím, že Číňani by neměli nikdy vařit. S ohledem na to, že byl zrovna Joanne vrátit deštník a že ona, pokud vím, vařit moc neumí, zeptal jsem se, co udělala. Když na mě chvíli divně koukal, došlo mi, že už tu nějakou dobu pípá alarm a že přes chodbu bydlí Hong Sun.

O minutu později se venku rozezvučely sirény a my jsme se začali smát s tím, že je to docela dobrá náhoda. Bydlíme kousek od nemocnice, takže jsme předpokládali sanitku. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, že tohle sanitka nebude. Hasiči mají to své klasické tádá tádá všude. Pak k nám na parkoviště odbočil hasičský vůz. Stejně jako všechno ostatní v Chapel Hill, i on je karolínsky modrý.

Každopádně se tu příliš nezdrželi, jen vypnuli alarm. O minutu později už lezli zpátky do auta a rychle odjeli.

Oleksij říkal, že prý si Hong Sun dělal slaninu. Ten návod, co visí nad sporákem, že kdykoli chceme vařit, máme v kuchyni zavřít dveře do obýváku a otevřít okno, asi není úplně hloupý. Takže ode dneška radši to okno otvírám vždycky a ty dveře zavírám ještě častěji...

Vězeňská kultura

2009-09-24T23:56:00.000-07:00

Tak nám zase utekl víkend a je tedy konečně čas na to slíbené pokračování k mému pobytu v místním vězení. Sice jsem si napsal poznámky, ale kdybych to nenapsal teď, asi bych pak na některé věci zapomněl. A to by mi bylo líto. Obávám se ovšem, že vaše očekávání nijak zvlášť neuspokojím. Nedostal jsem se tam z žádného zajímavého důvodu, kupříkladu že bych se opil a ztropil výtržnost, případně si s přáteli zapálil jointa, anebo dokonce že bych se připletl k přestřelce mezi gangy. Dostal jsem se tam jednoduše proto, že jsme se s dalšími téměř třiceti knihovníky vydali na prohlídku tamější knihovny. Nutno říct, že naše návštěva pravděpodobně zněkolikanásobila počet žen přítomných v celém areálu, a stejně tak i počet bílých (nelatinos).

Je to největší vězeňská knihovna v Severní Karolíně, ale i tak má jen jediného zaměstnance. Je jím poněkud svérázná trochu silnější černoška. Ta nám poměrně důkladně vysvětlila, jak to ve vězení chodí, a následně zodpověděla všechny otázky. Všechno zjevně bere dost s nadhledem a vůči vězňům dokáže být docela drsná, aspoň nám to tak přišlo. Ale od začátku.

Když nás dovedla do knihovny, rozesadili jsme se tam ke stolům. Vedle mne byla polička nazvaná "Romance", tedy česky literatura pro ženy. A bylo tak ke stovce svazků. Docela nás to pobavilo, protože všichni vězni jsou samozřejmě muži. Začali jsme k tomu rozvíjet různé teorie, ale podle všeho jen do knihovny občas zajdou i ženské zaměstnankyně.

Povětšinou jsou to učitelky, protože vězení má vlastní školu. Přece jen tam hodně nezletilých. Dnes jsem zjistil, že všichni tam jsou mezi 19 a 25 roky věku, tak doplňuju k informacím z předchozího článku. Celkem se tam učí sedm předmětů od angličtiny přes matematiku po informatiku. Mají tam proto i počítače, jen samozřejmě nejsou připojené k Internetu. Word a Excel je taky dobré umět ovládat.

Samotná knihovnice nikdy knihovnictví nestudovala, ale pracovala prý předtím v různých školních a veřejných knihovnách. Tady mimo to učí právě počítače a mezi svými studenty si vždy vybírá dva pomocníky, kteří jí pak v knihovně pomáhají. Prý jí ostatní zaměstnanci občas někoho doporučí, ale ona se tím nikdy neřídí a vybírá podle sebe.

Měla mimochodem strašlivý přízvuk, ale když nám začala přednášet, překvapivě jsem jí začal prakticky všechno rozumět, i když některé věci jako "class" vyslovené jako "klejs" mi dělaly trochu potíže.

Každý vězeň si může půjčit jen jednu knížku týdně, jen její pomocníci mají nárok na dvě, takže je to docela prestižní, protože tam jsou jen krátce, možná dva nebo tři týdny, teď si nejsem jistý. Každopádně je prý návratnost zhruba 75 %. Mezi vězni na samotce a podobnými případy klesá zhruba na 40 %. Ty knížky prý obvykle roztrhají na kousíčky. Asi si na něčem potřebují vylít zlost.

To samozřejmě znamená, že je třeba knihy stále doplňovat. Rozpočet má knihovna jen malý, takže se kupují jen knihy, o které je největší zájem, aby měli chlapci co číst. Nejoblíbenějším autorem je James Pearson. Téměř každý nový vězeň se na něj ptá a staří se alespoň ptají, jestli mají nějakou novou knihu od něj. Já bohužel netuším, kdo to je, ani vygooglit se mi ho myslím nepodařilo, tak doufám, že mi Honza poradí. Možná se jmenuje trochu jinak, takhle mi to znělo.

Většina sbírky jsou ovšem vyřazené knihy z veřejných knihoven. Jestli jsem to pochopil dobře, tak předtím než se jich zbaví jinak, například prodejem veřejnosti, nabízejí všechny knížky nejdříve knihovnám vězeňským. Předpokládám, že to bude důvod, proč jsou tam vedle očekávaných beletristických věcí nebo biografií o princezně Dianě nebo Saddámovi i tak náročné kousky jako Hamlet, Vergiliova Aeneis nebo Dubliners Jamese Joyce. Ne že bych u nich našel záznam o nějakém půjčení. Mimochodem Pána prstenů jsem tam nenašel, ale je možné, že je celý Tolkien rozpůjčovaný.

Koukám, že jsem se nějak rozpovídal, to bude tím portugalským vínem. Tak kdo vydržel doteď, tomu povím, že jsme se potkali i s nějakými těmi vězni. Nejen těmi dvěma, co v knihovně právě pomáhali, ale pak přišli další čtyři, že by si rádi něco půjčili. Všichni měli na ruce barevný plastový náramek, asi označující druh vězně a na sobě takovou šedivou kombinézu (i ti pomocníci), která byla příliš velká, takže chodili houpavě, přesně jako ve filmech. Vlastně to vypadalo, jako kdyby na sobě měli řetězy.

Knihovnice byla drsňačka a nestyděla se před nikým z nich mluvit o tom, jací ti vězni jsou. Když dorazila ta čtveřice, použila je, aby nám ukázala, jak funguje jejich knihovnický systém. Moc jsem na obrazovku neviděl, ale přišlo mi to extrémně jednoduché. Asi proto, aby to mohl ovládat kdokoli. Vězňům se tam říká jen příjmením, i v systému jsou jen podle něj a čísla. Poslední z té čtveřice, takový typický mexikánský gangster s vlasy ulízanými dozadu, se kupříkladu překvapivě jmenoval Jones, a protože byl v knihovně poprvé, mohli jsme si prohlédnout, jak se registruje. Zjevně z toho, že na ně civí třicet lidí, z valné většiny holek, všichni čtyři byli dost nesví, a to bez ohledu na množství kérek, copánků nebo dredů.

Strávili jsme tam celkem asi dvě hodiny a občas jsme si připadali dost nepatřičně, ale musím říct, že to opravdu stálo za to a rozhodně nelituju.

Za mřížemi

2009-09-24T20:40:00.000-07:00

Už je to tady. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale dnešní večer jsem strávil ve vězení. Byla to velmi obohacující zkušenost. Uvnitř jsem samozřejmě nesměl mít mobilní telefon ani fotoaparát, a když mě pustili ven, byla už tma, takže jedinou fotkou, kterou mám, je tahle, vyfocená narychlo, aby mě nikdo moc neviděl. Obávám se, že je opravdu tak špatná, jak vypadá v náhledu.

Místní vězení se jmenuje Polk Correctional Institution, je umístěné v Butneru, asi 40 km od Chapel Hill, na opačnou stranu od Durhamu. Specializuje se převážně na nezletilé, tedy do 21 let, ale má i nějaké o něco starší vězně. Jestli jsem počítal dobře, je jich všech celkem něco přes tisíc. Drtivá většina jsou černoši, něco málo latinos.

Upřímně řečeno to tam vypadá skutečně zcela přesně stejně jako ve filmech. Ta podoba byla vážně neuvěřitelná. Když jsem uviděl všechny ty vězně na dvoře s betonovým basketbalovým hřištěm, na kterém několik z nich hrálo, zatímco pár stovek dalších buď postávalo nebo se procházelo kolem, občas si spolu přitom povídali, zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Někteří z nich v bílých tričkách, jiní bez nich, do půli těla nazí. Byl horký a po čase opět extrémně vlhký den, asi půl sedmé večer.

Celé vězení je obehnané dvěma ploty s ostnatým drátem. Ten vnější je přitom složený snad z deseti rolí na sobě. Z nějakého důvodu mi to přišlo jako přežitek, případně že je to tam vlastně spíš pro efekt. Vlastně mě docela pobavilo, že jinak byla bezpečnostní opatření mnohem méně důkladná než na washingtonském letišti, když jsem přiletěl do Států.

Abych trochu napravil dojem z té první fotky, přikládám i jednu ze satelitu. Takhle vypadá celá instituce z ptačí perspektivy.

A jak jsem se tam dostal? To napíšu v příštím článku.

Zvuk padajícího stromu

2009-09-22T17:00:00.000-07:00

Dneska nám tu na kampusu testovali poplašné sirény. Protože jsem z Prahy zvyklý, že je tam zkouší každou první středu v poledne, překvapilo mě, když jsem před několika dny dostal e-mail o tom, že se tady budou testovat taky. Vzal jsem to tak, že holt nejsme v Praze a tedy to tu nedělají každý měsíc, proto radši lidi varují předem.

Během dní mezi prvním oznámením a dneškem mi ještě přišlo pár dalších zpráv. Zjevně se tu snaží studenty, a předpokládám že i učitele a jiné zaměstnance univerzity, důkladně varovat, aby se nikdo nezačal shánět po nějakém krytu nebo tak něco.

No a právě teď jsem si přečetl zprávu, že zkouška proběhla v pořádku, všichni jsou spokojení a nadšení, jak jim to hezky funguje. Ten mail byl dokonce oficiálně součástí testování sirén, protože se Emergency Warning Committee snaží v případě nutnosti varovat lidi všemi způsoby, které mají. Jediné zvláštní je, když v tom mailu přímo píší, že jeho rozeslání všem lidem může trvat až dvě hodiny. A taky že ano, odeslaný měl být ve 12:50, ale čas u toho mého ukazuje 14:42.

Každopádně to není to nejzajímavější. Tím je především to, že jsem vůbec žádné sirény nezaznamenal, a to jsem v tu dobu byl přímo uprostřed kampusu. Aneb když v areálu UNC spadne strom, ale není nikdo, kdo by ho slyšel, vydal nějaký zvuk?

Škola základ života

2009-09-20T06:36:00.000-07:00

Minimálně je to pro mne základ života tady. Zapsal jsem si jen tři předměty, ale to tu v magisterském studiu znamená full time. A taky že ano. Na rozdíl od ČR, kde se předměty obvykle omezují na dvě hodiny týdně, tady je to dvakrát tolik, buď dvouhodinovka v taktu pondělí-středa či úterý-čtvrtek anebo blokově jen jeden den. Časté jsou večerní kurzy, ty jsou blokově vždycky. A navíc je na každou hodinu třeba poměrně dost načíst, což obvykle ze středy na čtvrtek moc nezvládám.

První předmět, který mám, jsou základy databází v pondělí-středu od 15:30. Učí to taková usměvavá černoška někde mezi čtyřiceti a padesáti. Pochází z Nigérie a má takovou legrační angličtinu. Každopádně bohužel nemůžu říct, že by její přednášky byly ty nejlepší. Přednáší relativně přesně podle učebnice, kterou si stejně musíme číst, nic moc navíc. A jak má ten svůj přízvuk, tak mám pořád pocit, že nás učí, jako bychom byli malé děti. Každopádně mi přišlo, že to musí být docela náročné pro lidi, pro které je to něco naprosto neznámého. Já jsem se databázím sice nikdy moc nevěnoval, ale něco málo přece jen vím, a i tak občas hezky tápu a čtu si to znovu a znovu.

Dalším předmětem je v úterý-čtvrtky od 9:30 Informační etika. Ta mi přijde o hodně záživnější. Texty byly pěkně napsané a zajímavé a každá hodina vypadá tak, že učitelka nejdřív půl hodiny shrnuje informace z textů a pak se hodinu různými způsoby diskutuje nad nějakým konkrétním případem z různých filosofických pohledů na etiku. Od příštího týdne by měli vést hodinu studenti, kteří se soustředí na nějakou konkrétní oblast, tak uvidíme, jak moc úroveň klesne/stoupne. Já jsem si vybral cenzuru na Internetu. Snad to byl dobrý nápad. Každopádně jsem zvědavý na sebe, jak vedu hodinu v angličtině. Ani po měsíci tady totiž lidem dokonale nerozumím. Americká angličtina, a zvlášť jižanský dialekt, mi pořád dělají potíže.

No a poslední předmět je konečně přímo něco k mému vlastnímu oboru, Online sociální sítě. Jeho zásadní chybou je termín, ve středu od šesti do pul deváté večer. S ohledem na to, že mám ve čtvrtek ranní hodinu, mám s domácím čtením mezitím zásadní problém. Ve čtvrtek ráno jsem pak vždycky vyřízený, a než začne diskuse, usínám tam, což je s ohledem na to, že jsou lavice umístěné do čtverce, abychom seděli všichni proti sobě, dost vidět. Jinak ale ty středeční večery stojí za to. Čteme vědecké články vztahující se k problematice sociálních sítí na webu vždycky z nějakého specifického pohledu, minule kupříkladu z pohledu lékařů a etiky využití získaných údajů k výzkumu. Taky na každé hodině dva studenti krátce představí nějakou službu a nutno říct, že se člověk dozví dost zajímavého. Já budu mít na konci října, hned po podzimních prázdninách, prezentaci o Couchsurfingu.

Podzimní pauza bude od 21. do 26. října a zatím plánuju se během ní přidat ke třídennímu výletu do Washingtonu. Jen zatím nevím, kdo tam pojede. Doufám, že i někdo z mých známých. Ti, co tam takhle jeli loni, říkali, že to stálo za to. Cestování mi totiž zatím moc nevychází. Pár přátel jsem si sice našel, ale na nějaké výlety mimo město se nijak zvlášť netváří, a s mezinárodními studenty bohužel prakticky nejsem ve styku, protože všechny jejich akce jsou vždycky proti škole. Ale tak po Evropě jsem taky jezdil hodně sám, tak přinejhorším můžu i tady.

Třetí oko

2009-09-15T13:32:00.001-07:00

Včera jsem si vyzvedl balíček s nově zakoupeným fotoaparátem, takže přestávám být trapně suchý a ukecaný, začínám být navíc i trapně fotící. A aby mi nikdo nevysvětloval, jak špatně jsem koupil, tak jen zmíním, že jsem si asi ze sentimentu pořídil přístroj korejský.

A můžu tedy konečně lehce přiblížit, jak to tady vypadá. Sice jsem to fotil v opačném pořadí, ale tohle je stejně to, co vás nejvíc zajímá. Chtěl jsem si nejdřív uklidit, ale stejně byste mi to nevěřili, tak jsem se nenamáhal. Tohle je moje cela:

a tohle náš barák, okno mám na druhou stranu. Za ním vykukuje asi 100 metrů vzdálená vodárenská věž.

Do školy chodím okolo toho našeho slavného fotbalového stadionu pro 60000 diváků, Kenan Memorial Stadium. Pořád věřím, že se tam nějak dostanu zadarmo. V levém horním rohu fotky vykukuje zvonice, která hraje každou čtvrthodinu nějakou melodii, některé poměrně dlouhé a komplikované.

Tohle je centrum kampusu, The Pit, Jáma. Vlevo Lenoir Hall se stánky s rychlým občerstvením a jídelnou, bílá budova vzadu je Student Union, kde se dějí různé studentské aktivity, a vpravo Student Stores - obchodní dům s oblečením, učebnicemi, školními potřebami, suvenýry, telefony, malou poštovní pobočkou... Ze všech čtyř stran Jámy jsou tři schody, na kterých vysedávají studenti, sem tam tam někteří cvičí breakdance, pořádají se tam nábory do fraternit a sororit a na další aktivity. Některé jsou i na fotce, akorát na opačné straně, takže nejsou moc vidět.

No a tohle už je přímo budova mojí školy, Manning Hall. Všechny budovy tady se nějak jmenují, obvykle podle někoho, kdo na ně přispěl, tj. jsou po něm většinou pojmenované ještě za jeho života. Na adresy se tu nijak extra nehraje, důležitější jsou tahle jména.

Když pokračuju dál na sever, dostanu se k historickému centru univerzity. V pozadí je nejstarší budova tady, Old East, která dodneška funguje jako kolej pro studenty. Před ní stojí Old Well, hlavní symbol UNC, který mám i v záhlaví tohohle blogu. Oboje bylo postavené na konci 18. století. Old East byla první veřejná univerzitní budova v Americe a Old Well dlouho poskytovala vodu pro celou UNC. O sto let později ji přestavěli v neoklasicistním stylu podle Chrámu lásky ve Versailles. Později se zrušila její původní funkce a teď je tam jen picí fontánka. První den školního roku se tam ovšem musí napít všichni studenti, jinak by určitě nezvládli všechny zkoušky. No, zjistil jsem to ten den až po návratu na pokoj a už se mi nechtělo jít ji hledat. Asi nebudu mít samá áčka.

Kousek za školou, ale i za studnou, je arboretum, univerzitní dendrologická zahrada. Je tam většinou naprostý klid, tak se tam chodí někteří studenti učit. Od Manning Hall a Jámy se přijde k dlouhému živému tunelu, moc hezký.

Jinak jsou tam samozřejmě všude samé stromy s popisky, co přesně je to za druh a podobně. Navíc tam kvetly i nějaké květiny, tak jsem mohl testovat makrofotografie. Ještě to musím doladit.

Hned za arboretem stojí Moreheadovo planetárium z roku 1949. Je to jedno z nejstarších planetárií v USA a v té době ukázalo, jak bohatá univerzita je. Mezi lety 1959 a 1975 v něm NASA cvičila úplně všechny své kosmonauty ve hvězdné navigaci. Při některých letech jim to zachránilo život.

Trochu uberu ze suchého výkladu a přihodím tvory, kterých je tady skoro tolik, co samotných studentů, veverky. Jsou všude a lidí se vůbec nebojí. Klidně k vám přiskáčou na půl metru, seberou ze země žalud, prozkoumají ho a zase odběhnou pryč.

Tedy zrovna tahle druhá veverka, kterou jsem vyfotil asi osm metrů od Old Well, možná byla mrtvá. Nijak se nehýbala, a zatímco jsem ji fotil, začaly se na ni postupně slétávat mouchy. Omlouvám se slabším žaludkům.

Když se pokračuje jen kousek dál na sever od zmíněných univerzitních budov, třeba ulicí s následujícím obrázkem (povšimněte si berana Ramsese), dojde se na Franklin Street.

A Franklin Street, ne že by to bylo z téhle fotky poznat, je především noční centrum. Samotná ulice má několik kilometrů, přičemž na svém jihozápadním konci prakticky jen přechází do Main Street ve vedlejším městečku Carrboro, aniž by ztratila svůj význam. Podél ní je totiž z obou stran obrovské množství restaurací, obchodů a budov fraternit a sororit, ale hlavně spousta hospod. Každý den se tam přesune velké množství studentů, aby si odpočinulo od školy a osvěžilo se v tom teplém počasí, co tu máme.

My tam chodíme se spolužáky jednou týdně, pokaždé jinam, a zatím je poměr Chapel Hill - Carrboro vyrovnaný. V pátek ho zase posuneme ve prospěch Chapel Hill. Jdeme vyzkoušet nějaký nový podnik, tak držte palce, ať stojí za to.

Království za víno

2009-09-15T13:13:00.000-07:00

Omylem se mi podařilo tenhle sobotní příspěvek smazat, tak se nelekejte, že je tu znovu, jen bez komentářů. Naštěstí jsem měl blog otevřený ještě v jednom panelu, tak to sem můžu dát ještě jednou. Uf.

Asi před hodinou jsem viděl poprvé, jak to vypadá, když se spolubydla naštve. Byli jsme tradičně s ním a jeho spolužačkou na nákupu potravin. Je to taková sympatická rozesmátá Číňanka. Narozdíl od nás tu má ona auto, mj. protože je původem z Chapel Hill, tak nás vždycky vozí do Trader's Joe.

Dneska jsme jeli asi ve tři čtvrtě na jedenáct a v klidu a pohodě nakupovali, až najednou koukám, že Alex s Joanne stojí a něco si vysvětlují. Přišlo mi, že už mají nakoupeno, a jen čekají, až si Joanne dopije kávu, kterou si tam dala. Alex přitom zmínil, že si chtěl koupit víno, ale do dvanácti ho prý neprodávají. A opravdu, když jsem šel k pokladnám kolem části s alkoholem, byla tam natažená šňůra a pověšený nápis, že se v neděli alkohol před polednem neprodává.

Všechno ale pořád vypadalo v klidu. Teprve v autě při výjezdu z parkoviště Alex vybuchl, začal nahlas křičet a sprostě nadávat, až jsme se lekli, že si okolochodící lidi budou myslet, že je to na ně. Trvalo mu asi pět minut, než konečně trochu vychladl. My s Joanne jsme se mu samozřejmě celou tu dobu smáli.

Každopádně z jeho výroků během té doby jsem pochopil víc. Prý měl zrovna na víno strašnou chuť a těšil se, jak si nějaké koupí a otevře, protože měli nedávno jedno výborné italské. A taky mu prý v tom obchodě někdo dokonce řekl, že pokud chce v neděli víno před polednem, má jít do kostela. Ale nemyslím, že by ten jeden lok extra ocenil, i kdyby byl ve správné církvi. Podle všeho tady, tj. asi v celém státu, platí, že se v neděli do dvanácti alkohol prodávat nesmí. Proč přesně, to netuším. Od supermarketu jsme mimochodem odjížděli v 11:13. Blbě načasováno.

Post scriptum

2009-09-10T22:53:00.000-07:00

Dneska jen dvě poznámky k předchozím textům. Zaprvé to, že jsem dneska zašel do dalšího rychlého občerstvení tady, Mediterranean Deli, tedy řecká kuchyně. Jinak řečeno gyros, falafel a mnoho dalšího.

Dal jsem si na zkoušku chicken souvlaki, takové to kuře na špejli. Do poměrně velké průhledné krabice dali pitu, na ni maso a prihodili k tomu hromadu zeleniny, i kdyz hlavne salatu a zavíratelnou mističku s tzatzikovitou omáčkou. Bylo to docela dobré a vydatné. Já zrovna na tuhletu řecko-turecko-balkánskou kuchyni nijak zvlášť nejsem, gyros nebo kebab jím jen velice nerad, olivy mi nechutnají vůbec, ale tohle si klidně někdy dám zase.

A ta druhá věc? Dneska jsme měli první zápas. Musím říct, že se do toho jen hodně pomalu dostávám, každopádně to nebylo mnou, že jsme dostali fakt dost na pr--l. Dokonce jsem z nás měl asi největší šanci na touchdown nebo aspoň pořádný běh asi tak třicet čtyřicet yardů. No nic, soupeř byl trochu na jiné úrovni než my, ale hrajeme to pro zábavu, takže žádný problém a těším se za týden na další hru. Tentokrát by to snad mělo být ještě pohodovější. Taky jsme se teď někteří viděli úplně poprvé . Navíc mi spoluhráčka na celou sezónu půjčila trenýrky, takže je nemusím dál shánět. Je totiž zakázáno mít kapsy.

Nejen chlebem živ je člověk

2009-09-09T21:34:00.000-07:00

Asi před pěti minutami to byly přesně tři týdny, co jsem poprvé otevřel dveře svého nového domova. I když musím přiznat, že jsem si nejdřív spletl barák a chvíli se dobýval k někomu jinému. Naštěstí jsem ho nevzbudil nebo nebyl doma. Původně jsem to chtěl pojmout jako nějaké shrnutí, ale to bych si sebral témata, ke kterým jsem se chtěl dostat dřív. Tak jedno urychlím. Jídlo. Věc, které jsem se tu bál asi ze všeho nejvíc.

A upřímně řečeno musím uznat, že ne zcela neoprávněně. Opravdu tady všichni zobou nejradši hamburgery a sendviče, jen občas to proloží pizzou. Domu si nejčastěji kupují pečené kuře, které postupně po částech ohřívají v mikrovlnce. Jinak vítězí titulní chleba s burákovým máslem.

Každopádně je tu věc, o které jsem předem nevěděl. Severní Karolína je proslavená svým vepřovým barbecue. Nikde jinde ho prý nedělají tak dobré jako tady. Měl jsem zatím příležitost jednou a musím říct, že to maso bylo výborné. Jen mě překvapilo, když si všichni kromě mě nechali to maso dát mezi dvě půlky housky. No, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.

Jinak jsem otestoval zmíněné hamburgery v McDonaldu a Chic-Fil-A. První je prakticky stejné jako u nás, druzí, kteří se chlubí tím, že kuřecí hamburger vymysleli u nich, mě upřímně řečeno nějak extra nenadchli. Čekal jsem strašně dlouho na základní verzi, a když jsem ji rozbalil, připadal jsem si jako Michael Douglas ve Volném pádu. Mnohem víc mě zaujal Subway, který jsem v Praze nikdy nevyzkoušel. Ten má potenciál a navíc je zjevně zdravější. Navíc ho máme hned vedle školy. Jen ta cena...

Taky jsem šel ozkoušet nudle v Noodles & Co. Přišel jsem ve správnou dobu, před vchodem jsem si hodil pytlíkem fazolí, trefil díru a následující oběd jsem měl zadarmo. Alexovi, mému spolubydlícímu, to tam moc nejede, ale já byl z japonských nudlí s krůtím docela spokojený. Zvlášť ta cena...

Když jsem si domu pořídil nějaké to extra levné nádobí, příbory, nože a hrnec a když přidám Alexovu pánvičku, zapékací mísu, mikrovlnku a mixér, máme tady docela dobrý základ, abychom neumřeli hlady a sem tam mohli něco ukuchtit. Navíc snad dneska večer pořídím toaster, abych měl angličtější snídaně.

Alex se obvykle omezuje na různé obdoby vaječné omelety smíchané s rajčaty a sem tam dalšími přísadami, já zatím uvařil dvakrát českou čínu a dvakrát řekněme takové moje české mexiko. Samozřejmě nepálivé. Z koření máme akorát pepř a sůl. Dvakrát oboje samozřejmě kvůli tomu, že mají moc velká balení. Ale zase to aspoň nemusím kupovat tolikrát. Alex byl každopádně z obou nadšený, protože je tu už od května a každý nový druh jídla je pro něj vysvobozením.

Zkoušel jsem i místní párky s hořčicí, ale párky jsou takové nemastné neslané a hořčice je vůbec podivnost sama, taková dost do kysela. Možná je to místní verze, i Alex říkal, že je divná, a to je z Filadelfie, tedy řekněme 550 km odsud. Párky jsem pak nakrájel do toho "mexika", ale co s hořčicí, to ještě nevím.

Brzy musím připravit třetí dávku "mexika", než se mi to zkazí, ale čekám na Alexe. Chtěl vidět, jak to dělám, aby se to naučil taky. Nikdy bych do sebe neřekl, že já budu někoho učit vařit, když to sám neumím.

Každopádně na co se těším, to je listový špenát, kuřecí prsa a fussili, které mám připravené jako další. Jestli máte někdo zajímavý recept, sem s ním, než k tomu půjdu nakupovat další přísady.

Není fotbal jako fotbal

2009-09-07T22:27:00.000-07:00

Koukám, že se s tím psaním nějak flákám, tak teď, když se mám učit, vrhnu se místo toho rychle na psaní. Takže třeba o sportu, když už to sem chci napsat dva dny.

Je jasné, že tady má americký fotbal mnohem větší tradici než ten anglický, ale i ten tu v posledních letech prožívá obrovský boom, i když se tu překvapivě zatím pořád bere hlavně jako sport pro holky. To asi kvůli porovnání s tvrdostí toho amerického. Vlastně mi skoro všechny holky, se kterými jsem mluvil a dostali jsme se na téma "soccer", řekly, že ho ve škole hrály. Ať už na střední nebo na bakaláři.

Upřímně řečeno je UNC v kopané docela na špici. Obzvlášť v ženském, kde mají v posledních 29 letech, tedy od začátku organizované soutěže, bilanci 20 mistrovských titulů. Naposledy loni. Muži jsou na tom o dost hůř, ti mají titul jen jeden, z roku 2001.

Každopádně jsem se na ně zašel v pátek podívat. Pravidla se od našeho fotbalu trochu liší. Zaprvé se po americkém způsobu čas odečítá a rozhodčí místo nastavování na konci pouze v nutných situacích oznámí přerušení, čímž se zastaví odpočet a rozjede se opět při prvním kopnutí do míče. A zadruhé se zjevně může střídat mnohem častěji. Sice mi přišlo, že se stále střídají titíž hráči navzájem, ale dál jsem to nezkoumal.

Hra to byla každopádně pohledná. Útočilo se jako o život na obě strany a navíc byl náš tým lepší. Bohužel své šance nedokázal proměnit v góly a po dvou nastřelených břevnech to skončilo i po dvou prodlouženích remízou 1:1. No dobře, prodloužení je taky navíc oproti našemu zvyku. Každopádně jsem si všiml rozdílu v přístupu. Přišlo mi, že se tu mnohem víc staví na rychlosti a pohybu než na nějakých finesách a přemýšlení. Na to není čas. Vlastně mi to dneska jedna holka potvrdila, že tady stačí umět rychle běhat a ostatní není důležité. Všichni budou šťastní. Ale zaprvé to bylo o holkách a zadruhé v rámci týmů tady na škole, ne toho reprezentujícího univerzitu.

On tu totiž nefunguje tělocvik tak, jak ho známe. Tady se jednoduše lidi přihlásí do týmů třeba podle oboru, a hrají si vlastní malou ligu podle toho, kdy se jim hodí hrát. Samotné tréninky jsou zcela v rukou hráčů, žádný tělocvikář jim do toho nemluví. Tak je to ve všech sportech. A protože se ještě neotevřelo přihlašování na kopanou, přihlásil jsem se zatím do knihovnického družstva co-rec flag football.

Football znamená samozřejmě americký fotbal, co-rec že půlka hráčů na každé straně musí být holky a flag že jde téměř o nekontaktní sport, který se hraje bez chráničů a helem. Místo toho, aby vás někdo každou chvíli srazil k zemi, musí vám, pokud máte míč, strhnout pás se třemi vlajkami, tj. takovými pruhy, které vám visí na bocích a pozadí. Navíc pokud skóruje holka nebo přihraje na touchdown, je za to víc bodů. Včera jsem držel poprvé v životě ten divný šišatý míč a musím říct, že jsem se zatím nenaučil s ním házet. Quaterback ze mě holt nebude. Ale chytám obstojně. Ve čvrtek máme první zápas.

Protože jsem taky zatím nikdy neviděl žádnou hru, vyrazil jsem s pár dalšími spolužáky v sobotu na první zápas sezóny, když už mají místní studenti možnost chodit na zápasy zdarma. Místní univerzitní výběr sice vůbec není špatný, ale na další titul v atlantické konferenci už čeká od roku 1980. Celonárodní soutěž tu nefunguje.

Celý den před zápasem se najednou celé město obléklo do bledě modré, před domy, zvlášť budovami studentských fraternit, ale i jinde, se objevily stánky, stany, grily, vlajky a všelijaké hry, množství lidí si házelo míč nebo ho aspoň nosilo, obchody s tematickým oblečením, suvenýry a podobnými věcmi byly naprosto přeplněné. Taky jsem si koupil tričko, už druhé. Nechtěl jsem, ale nekupte to, za pět dolarů. Jednoduše řečeno, bylo to přesně to, co si představuju pod pojmem festival. Když jsem se někoho zeptal, jestli je to takhle při každém zápase nebo je to jen přivítání nové sezóny, dozvěděl jsem se, že se to prý opakuje pokaždé. Stadion má kapacitu 60000 diváků
a s těmi tísíci lidí v ulicích mi bylo jasné, že se přinejmenším z velké části naplní. Byl jsem na to dost zvědavý.

No, koukám, že už je půl třetí, tak to zkrátím. U brány mi čtečka nevzala kartu, tak mě poslali jinam, do takové polní kanceláře, a tam mi řekli, že jako výměnný student nemám nárok a nepustí mě dovnitř. Neplatím totiž nějaký poplatek, který musí platit všichni řádní studenti. Nicméně, protože bydlím kousek od stadionu, diváky jsem slyšel celou dobu. A taky jsem slyšel všechny rachejtle, které se odpalují, pokud UNC skóruje. A že jich bylo. Vyhráli jsme totiž 40:6.

No nic. Už se těším, až začne sezóna NHL, a nakazil jsem tím i spolubydlícího. První zápas je už 2. října proti Philadelphii, odkud Alex pochází. Jediná škoda, že tam zrovna den předtím odletí.

Grunt grunt

2009-09-02T20:04:00.000-07:00

Co jsem zmínil v minulém příspěvku, nebyl zdaleka konec. Teprve dnes se prasečí chřipka rozjela na plné obrátky. Další mail už se věnoval problému nedostatku jídla, když se už při prvních příznacích chřipky máme stáhnout do izolace a nevytáhnout z ní paty dřív než den poté, co to přejde, tedy obvykle čtyři až šest dní.

Co tedy máme dělat? Zaprvé nakoupit si dostatečné zásoby trvanlivého jídla. Pokud možno takového, které se dá ohřát v mikrovlnce, jestli ovšem nějakou máte. Zadruhé najít si kamaráda, který bude váš "flu buddy", chřipkový kámoš. Ten vám pak může nosit jídlo. Další možností jsou speciální chřipkové balíčky s potravinami a pitím na tři dny, případně pohotovostní balíček na jeden den.

A proč to všechno? Protože jen od začátku školy, tedy za poslední dva týdny, je přímo v Chapel Hill hlášeno zhruba 25 případů, v oblasti Research Triangle (Raleigh-Durham-Chapel Hill) 165 případů a v celé Severní Karolíně kolem 660 případů prasečí chřipky. A to se berou v úvahu jen jednotlivé vysoké školy, které dohromady tvoří University of North Carolina. Největší z nich je NC State University v Raleigh, nejstarší a jen o trochu menší je UNC-Chapel Hill.

Každopádně co pozoruju, studenti si z prasochřipkové epidemie nic moc nedělají. Stejně je průběh nemoci o trochu mírnější než průběh normální sezónní chřipky a je to sice opruz, ale těch pár dní mimo školu se takhle ze začátku dá určitě v pohodě dohnat. Zvlášť když jsou učitelé vyzývaní, aby byli na případné nemocné studenty hodní.

Chro chro

2009-09-01T21:08:00.000-07:00

Už nedlouho po příjezdu jsem narazil na nějaký papír, který v pár bodech popisoval, co máme dělat, kdyby se u nás začaly projevovat příznaky chřipky. Nijak mě to nepřekvapilo. Takové věci se teď přece řeší po celém světě.

Před pár dny jsem dostal mailem předpis, jak se máme chovat ve škole, obzvlášť ve třídách. Typicky to bylo něco ve smyslu: kašlat a smrkat jedině do papírového kapesníku, který následně co nejdříve vyhodit do koše. Bylo evidentní, kvůli čemu to posílají, ale nebylo to řečeno explicitně. Každopádně jsem se musel usmát při vzpomínce, jak jsem nastydl z klimatizace v Boingu 747 na cestě přes Atlantik a od první hodiny ve škole pořád pokašlával a smrkal.

Teď večer každopádně dorazil mail výrazně delší, ve třinácti bodech se obšírně věnující přímo prasečí chřipce H1N1 (v angličtině vtipně swine flu). Přesně popisuje, co mají dělat studenti, když onemocní, tj. okamžitě opustit školu a umístit se do dobrovolné izolace. Také vyzývá učitele k flexibilitě a toleranci vůči studentům, kteří by kvůli tomuto požadavku nemohli navštívit přednášky nebo zkoušky. Nemoc trvá 3-5 dní a už jeden den po odeznění horečky smí student znovu mezi lidi, takže by to téměř nikdy nemělo nenapravitelně narušit průběh studia.

Nicméně hned na začátku zmíněného mailu se píše nejen to, že tento rok bude univerzita čelit zvýšenému riziku prasečí chřipky, ale také to, že už teď počet případů roste. Máme se na co těšit.

Kouřením zeštíhlíte

2009-08-31T11:46:00.000-07:00

Když jsem ještě v Praze vyplňoval žádost o ubytování, mohl jsem si tam vybrat, jestli chci bydlet s kuřákem nebo s nekuřákem. Pochopil jsem to tak, že se ptají, abych pak nebyl překvapený, že mi někdo čadí pod nosem přímo v bytě. Teď už vím víc. Ve všech barácích tady je v každé místnosti kromě koupelny nainstalovaný detektor kouře, takže i v těch kuřáckých si nikdo nezapálí. A nejen tam.

Trvalo mi skoro týden, než mi došlo, že jsem ještě neviděl jediného kuřáka a že ani v pondělní uvítací hospodě se nekouřilo. V úterý jsem konečně uviděl dva studenty s cigaretou. Seděli na malém plácku uprostřed parčíku, který se táhne mezi univerzitními budovami, přímo před tou naší. Byli sice mezi stovkami studentů, ale přesto daleko od nich i od všech budov.

O den později jsem si konečně přečetl jednu z cedulí, které visí ve škole u schodů na každém patře. Píše se tam něco ve smyslu: "Zákaz kouření ve všech budovách a zařízeních univerzity a do 200 stop od nich. Pokud to porušíte, čeká vás pokuta a soudní stíhání."

Od té doby jsem ovšem (kromě jedné výjimky na zastávce autobusu) neviděl žádného kuřáka, a to ani mimo univerzitní areál, až doteď. Tenhle článek jsem chtěl napsat už včera, ale nestihl jsem to, a zrovna dneska, když jsem šel odpoledne do školy, jsem postupně potkal dva. Každý s cigaretou v ruce, první holka, druhý kluk, a minimálně ten kluk byl od univerzitní budovy tak maximálně metr a půl.

A k tomu nadpisu: S ohledem na to, jak hustě jsou tu všechny školní budovy umístěné, kolik jich je, a kde všude ještě je kouření zakázané, se musí kuřáci pořádně projít nebo proběhnout, aby našli nějaké vhodné místo. Aneb sportem ku zdraví!

Roommate a spol.

2009-08-27T14:59:00.000-07:00

Asi by to po těch předchozích chtělo nějaký příspěvek na uklidnění. A navíc se mě všichni ptají, jak že to mám s tím svým (spolu)bydlením. Tak tedy bydlím v části města určené pro magisterské studenty na jižním okraji rozsáhlého univerzitního kampusu. Máme tady takové menší cihlové baráky, které všechny vypadají skoro stejně a lidé si spíš než jména ulice všímají čísla vchodu. Ostatně ty ulice často nebývají nijak zvlášť výrazně označené.

Typický barák má dvě patra a jeden nebo dva vchody, v každém vchodu jsou pak na každém patře dva apartmány pro jednoho nebo dva studenty, v mém případě pro dva. Náš dům má jeden vchod a navíc přilepené takové jednopatrové přístavky z každé strany, předpokládám, že tam je taky v každém jeden apartmán.

Vlastně jsem zatím ještě nepotkal ani všechny lidi z těch osmi, kteří bydlí v mém vchodu, každopádně jsme docela mezinárodní banda. Můj spolubydlící Alex má ruské jméno a německé příjmení, ale od 13 let žije s matkou ve Filadelfii. Teď je mu 25, o něco menší než já a několik let hrál jako hokejový brankář. Když jsem se zeptal, odkud je původně, překvapil mě. Že prý z Uzbekistánu.

Škola mu začala už v květnu, teď má zrovna nějaké zkoušky a pořád se učí nebo připravuje. Každou chvíli říká, jak tu školu nemá rád, jak nemá rád Jih, počasí a kdo ví co ještě. Ale jinak je v pohodě a fajn, takže mu to odpouštím a jsem rád, že nedělám jeho obor.

Naproti nám bydlí Číňan Hong Sun a Ukrajinec Aleksij. Toho jsem zatím potkal jen jednou a tehdy mě dostal, když na mě nečekaně a čistě vyplivl otázku: "Jak se máš, ty vole?" Pod nimi jsou Taiwanec Brian a Mathew. Toho jsem ještě neviděl a ani nevím, co je zač. Asi Američan. A taky si nejsem jistý, jestli jsem viděl Briana nebo Hong Suna, protože jsme se tehdy při letmém setkání pořádně nepředstavili a Tajwance od Číňana samozřejmě nepoznám.

Proti nim, pod námi, je jediné dámské zastoupení. Malá Američanka s francouzskými geny Jacqueline a Němka Nadine. Obě jsou politoložky, narozdíl od kluků, kteří snad většinou studují obchod. Kelly jsem mimo Alexe zatím potkal nejčastěji, Nadine včera na icecream session poprvé a dneska náhodou podruhé, když jsme si oba šli vyzvednout poštu. Vypadá sympaticky, ale neměli jsme zatím příležitost si víc popovídat.

Jinak je v té naší vesničce úplný klid, nic moc se neděje, ani venku člověk moc lidí nepotká a pak je strašně překvapený těmi zástupy, které potkává cestou na sever ke škole. Polovina z nich nosí trička, popřípadě trenýrky v místním odstínu Carolina Blue, což je taková přiteplená bledě modrá (viz záhlaví tohohle blogu). Musím si taky nějaké to tričko koupit. Bývá na nich často nápsáno Tar Heels, tedy Dehtové paty, což je jméno, které obyvatelé Severní Karolíny používají sami pro sebe, a tady v Chapel Hill se tak označují univerzitní sportovní týmy. O sportu ale až jindy.

Mafiánky za volantem

2009-08-25T13:37:00.001-07:00

Původně jsem chtěl napsat, jaká tu vznikla zajímavá mafie u řidičů místních autobusů. Ty autobusy jsou zdarma, což je samozřejmě naprostá bomba. To, že jsou všichni řidiči černí, to myslím nikoho nijak zvlášť nepřekvapí. Černí jsou i skoro všichni prodavači v obchodech, metaři, pleči a jiní uklízeči a hromada dalších hůře placených povolání.

Ovšem proč mluví nadpis o mafiánkách je pochopitelně proto, že všechny autobusy, které jsem vyzkoušel nebo u kterých jsem se podíval skrz přední okno, řídí černošské ženy.

Tak alespoň mělo znít mé neochvějné prohlášení na základě několikadenního pozorování. Problém je, že zrovna dneska mě svezl mužský řidič, čímž mi pod tím názorem kvalitně podřízl větev. Myslím, že by ho měli vyhodit, aby mi tady nekazil průzkum. Není přece ani v jeho zájmu, když se někdo tak moudrý, vzdělaný a inteligentní jako já plete, že ne?

Smrt jako smrt

2009-08-24T18:40:00.000-07:00

Když jsem si ráno vzal noviny, hned první článek se věnoval neštěstí, které předchozí ráno univerzitu potkalo. Mladý student biologie a prezident jedné místní studentské fraternity zemřel rukou policisty.

Později během dne mi na mail dorazila zpráva od kancléře, kterak vyjadřuje hluboký zármutek nad tragickou smrti mladého Texasana.

Ne že by to bylo právě něco, co by se mělo dít každý den, ale způsob, jakým k tomu zabití došlo, je přinejmenším zarážející. Kluk totiž zavolal policistu sám s tím, že potřebuje pomoc a chce spáchat sebevraždu. Musím říct, že se mu to povedlo docela kuriózním způsobem, když se tím policistou nechal zastřelit.

Každopádně samozřejmě teď celá věc podléhá vyšetřování a kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo a co se opravdu stalo. Rozhodně bych teď nechtěl být v kůži toho střelce.

Povídání o počasí

2009-08-22T23:03:00.001-07:00

Sice jsem se vzbudil v šest, ale pár hodin mi trvalo, než jsem vylezl ven. A tam jsem zjistil, že jsem něco v noci vůbec nezaregistroval. Ráno to ovšem přišlo jako facka. Okamžitě po otevření vchodových dveří jsem pocítil místní horké a vlhké počasí. Jedna holka to později popsala, že se člověk cítí, jako by plaval. Není to sice úplně přesné, ale to vlhko je neuvěřitelné. A když se k němu o nedlouho později přidaly třicítkové teploty i ve stínu, pochopil jsem, jaké to musí být v tropech. Na padnutí.

Když jsem v pátek večer vylézal z obchodu s nějakými nakoupenými věcmi do domácnosti, všiml jsem si louží. Zanadával jsem v duchu, že jsem prošvihl bouřku, která by určitě pročistila vzduch, jako to dělá u nás. Venku to ale bylo úplně stejné, jako když jsem do obchodu vlezl. O chvíli později dokonce znovu začalo pršet, i docela silně. Schoval jsem si věci do autobusové zastávky a šel zjistit, jaké to je. Stál jsem tam, viděl ty spousty vody, cítil jak na mě fyzicky dopadají kapky, ale nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl proti stavu bez deště. Po deseti minutách jsem to vzdal a šel si číst.

A jak se s tím vlhkem a horkem vypořádávají místní? Klimatizací samozřejmě. Už z proudícího studeného vzduchu v letadle do Ameriky jsem lehce nastydl, ale ta klimatizace všude mě naprosto odrovnává. Oproti venkovnímu prostředí je chladná a extrémně suchá, takže pořád pokašlávám nebo přímo kašlu. Průběžně čekám, jestli se mi povede to, co ještě nikdy, tedy jestli ztratím hlas. V pátek jsem si dokonce uvědomil, že ten vlhký vzduch venku je snad příjemnější než ten vevnitř, minimálně mě nenutí kašlat. Právě teď mě totiž v půl druhé v noci probudil nekončící kašel, tak jsem si otevřel okno a čekám, jestli se to zlepší nebo ne. Jsem zvědavý.

Z Prahy do Chapel Hill

2009-08-22T08:10:00.000-07:00

Jak začít? Třeba cestou. Mel jsem dobře vymyšlený plán tak, aby cesta trvala jen 14 hodin. No a někde nad Atlantikem skončila teorie, nakonec jsem na RDU (letiště Raleigh/Durham) dorazil až po 20 hodinách. Do Washingtonu jsme totiž přiletěli s půlhodinovým zpožděním a stejně jako několika stovkám dalších cestujících mi uletělo další letadlo.

Ale radši to vezmu od začátku. Let z Prahy do Frankfurtu byl v klidu a pohodě, snídaně miniaturní, ale co. Jediné, co mě překvapilo, že to nebylo letadlo United Airways, ale Lufthansy. Když jsem pak nastupoval do lufthansího Jumba ve Frankfurtu, už mě to ani nezarazilo. Tam už bylo pohoštění mnohem vydatnější, ale přecpal jsem se spíš kvůli tomu, že mě dřív nenapadlo, že do Ameriky bych asi fuet tahat neměl. Tak jsem ho tam aspoň celý spořádal s chlebem a svačinu jsem si schoval na jindy. Let probíhal zdánlivě podle plánu, zkouknul jsem jednoho Mickeyho a jednoho Donalda, než jsem zjistil, jak ve sluchátkách nastavit zvuk k videu, a pak ještě dva nic moc celovečeráky. Teď už můžu říct, že jsem viděl film se Zackem Efronem. Hurá. Alespoň ani jednou nezazpíval. Jinak mi přišlo, že ty 747 létají už příliš dlouho a je to na nich dost vidět. Chtělo by to trochu modernizovat.

Když jsme začali klesat na přistání, pochopil jsem, že jestli letíme podle plánu, tak to rozhodně není můj plán. A všechny ty zdlouhavé procedury, kterými na letišti museli všichni, kdo letěli dál, projít, tomu moc nepomohly. Na bránu uvedenou na tabuli odletů jsem proto doběhl úplně zpocený zhruba přesně v době odletu.

Jaké bylo mé překvapení, když mě tam ženská odpálkovala s tím, že do RDU to letí z brány C9 a ne D21. S ohledem na to, že na začátku céček byla ta tabule odletů, podle které jsem se řídil, a musel kvůli ní proběhnout celé céčko a skoro celé déčko, tedy prakticky na opačnou stranu letiště, docela mě to nakrklo.

Na blízké tabuli už svítila správná brána a nápis "Departed". Vyrazil jsem tedy celou tu cestu zpátky ke Customer Service. Vystál jsem si frontu a skončil na čtvrtém místě čekací listiny pro poslední let na RDU. To už bylo asi 17:45 místního času a to letadlo mělo odletět v půl desáté. Po chvíli čekání, čtení a poklimbávání se objevilo hodinové zpoždění a změna brány, aby toho nebylo málo.

Pak jsem se alespoň zapovídal s nějakou černoškou, které uletělo letadlo už den předtím v Německu, narozdíl ode mne se ovšem do toho nočního letadla dostala a nemusela čekat, jestli někdo nedorazí. Každopádně ta dvě zpoždění docela rozdíl. Němci jí okamžitě zařídili kvalitní hotel a dali kredit, aby zaplatila všechno, co bude potřebovat. Tady mi vrazili do ruky papír, že prý je to sleva do místního hotelu. Když jsem se zeptal, kolik by to stálo, dozvěděl jsem se, že cca 65 dolarů, ale prý bez slevy to je kolem dvou set. Poslal jsem je slušně někam a psychicky se připravoval na noc strávenou na letišti.

Letadlo nakonec do Washingtonu přiletělo ještě o půl hodiny později, takže v pět ráno SEČ. Měl jsem toho dost a na tabuli pořád svítilo, že jsem až druhý na čekačce. Najednou se ale ozvalo moje jméno a nečekaně jsem se tak do toho letadla na poslední chvíli dostal. Bylo dost malé, ale soused byl mladý Němec, se kterým jsme si popovídali. Potvrdil mi, že to na té tabuli odletů bylo špatně a že se taky k té D21 a zpátky proběhl.

Na letišti jsem nic neřešil, nechal si zavolat taxi a společně s řidičem jsme našli správnou ulici. Ještě že jsem si vytiskl mapu. Pak už jsem si jen zavolal noční službu, nechal si vysvětlit pár věcí, něco jim vyplnil, nechal jim pas, dostal formulář k vyplnění později a hlavně klíč. Na druhý pokus jsem trefil i správný barák, při sestavování postele jsem vzbudil spolubydlícího, tak jsme ještě krátce pokecali a pak už jsem mohl konečně umřít. To byla jedna hodina místního času (7:00 SEČ). Vzbudil jsem se v šest...