Na skok v Piacenze

Po nedostatku spánku v Miláně jsem se rozhodl vyrazit do dvou menších měst na jihovýchod. První byla na řadě Piacenza. Dorazil jsem tam někdy ve dvě tři odpoledne a velmi rychle zjistil, že siesta není výsadou jen Španělska. Město bylo zcela mrtvé, nikde ani noha, obchody i kostely zavřené. Procházel jsem se tedy pomalu prázdnými ulicemi, před odpoledním sluncem se skrýval v každém byť jen náznaku stínu a nakonec dorazil na Jezdecké náměstí.

To už se začali sporadicky objevovat i nějací lidé. Počkal jsem si do otevíračky informačního centra, vyzvedl si tam mapu a nechal si poradit místo, kde bych si mohl dát dobrý oběd za rozumnou cenu. Bylo to docela z ruky, ale město je to malé, takže stačila asi desetiminutová procházka. Doporučená trattoria byla ovšem zavřená a široko daleko kolem ní nebyla žádná jiná. Nakonec jsem se tedy vrátil na náměstí a koupil si v samoobsluze sendvič a banán. Po tomto vydatném obědě jsem si obešel nejzajímavější památky a vyrazil na cestu do Parmy.

Během jídla jsem koukal, jak přijely dvě policistky na kole. Chtěl jsem je vyfotit, ale zaclonila mi je nějaká auta. Nicméně jsem je potkal ještě jednou o kus dál. Zhruba 100 metrů dlouhá ulice mezi oběma hlavními náměstími funguje v Piacenze jako pěší zóna a strážnice chtěly, aby to tak i zůstalo. Prošel jsem kolem nich, když si povídaly s nějakou holkou s kolem. Předpokládal jsem, že jí dávaly pokutu, ale nebyl jsem si jistý. Dával jsem proto pozor, jestli se tím směrem nevydá někdo další. Cyklistů totiž po té pěší zóně jezdila spousta. Všichni ale v půlce odbočili a nedojeli až k děvčatům. Nakonec proti mě jela jedna hezká Asiatka. Přemýšlel jsem, jestli ji nemám varovat, ale italsky neumím a navíc jsem si nebyl jistý. A taky mohla odbočovat pryč. Nakonec jsem tedy mlčel a jen pozoroval, jak policistky opustili první hříšnici jen proto, aby o několik vteřin později opravdu zastavili šikmookou slečnu. Zastyděl jsem se.