Kouřením zeštíhlíte

Když jsem ještě v Praze vyplňoval žádost o ubytování, mohl jsem si tam vybrat, jestli chci bydlet s kuřákem nebo s nekuřákem. Pochopil jsem to tak, že se ptají, abych pak nebyl překvapený, že mi někdo čadí pod nosem přímo v bytě. Teď už vím víc. Ve všech barácích tady je v každé místnosti kromě koupelny nainstalovaný detektor kouře, takže i v těch kuřáckých si nikdo nezapálí. A nejen tam.

Trvalo mi skoro týden, než mi došlo, že jsem ještě neviděl jediného kuřáka a že ani v pondělní uvítací hospodě se nekouřilo. V úterý jsem konečně uviděl dva studenty s cigaretou. Seděli na malém plácku uprostřed parčíku, který se táhne mezi univerzitními budovami, přímo před tou naší. Byli sice mezi stovkami studentů, ale přesto daleko od nich i od všech budov.

O den později jsem si konečně přečetl jednu z cedulí, které visí ve škole u schodů na každém patře. Píše se tam něco ve smyslu: "Zákaz kouření ve všech budovách a zařízeních univerzity a do 200 stop od nich. Pokud to porušíte, čeká vás pokuta a soudní stíhání."

Od té doby jsem ovšem (kromě jedné výjimky na zastávce autobusu) neviděl žádného kuřáka, a to ani mimo univerzitní areál, až doteď. Tenhle článek jsem chtěl napsat už včera, ale nestihl jsem to, a zrovna dneska, když jsem šel odpoledne do školy, jsem postupně potkal dva. Každý s cigaretou v ruce, první holka, druhý kluk, a minimálně ten kluk byl od univerzitní budovy tak maximálně metr a půl.

A k tomu nadpisu: S ohledem na to, jak hustě jsou tu všechny školní budovy umístěné, kolik jich je, a kde všude ještě je kouření zakázané, se musí kuřáci pořádně projít nebo proběhnout, aby našli nějaké vhodné místo. Aneb sportem ku zdraví!

Roommate a spol.

Asi by to po těch předchozích chtělo nějaký příspěvek na uklidnění. A navíc se mě všichni ptají, jak že to mám s tím svým (spolu)bydlením. Tak tedy bydlím v části města určené pro magisterské studenty na jižním okraji rozsáhlého univerzitního kampusu. Máme tady takové menší cihlové baráky, které všechny vypadají skoro stejně a lidé si spíš než jména ulice všímají čísla vchodu. Ostatně ty ulice často nebývají nijak zvlášť výrazně označené.

Typický barák má dvě patra a jeden nebo dva vchody, v každém vchodu jsou pak na každém patře dva apartmány pro jednoho nebo dva studenty, v mém případě pro dva. Náš dům má jeden vchod a navíc přilepené takové jednopatrové přístavky z každé strany, předpokládám, že tam je taky v každém jeden apartmán.

Vlastně jsem zatím ještě nepotkal ani všechny lidi z těch osmi, kteří bydlí v mém vchodu, každopádně jsme docela mezinárodní banda. Můj spolubydlící Alex má ruské jméno a německé příjmení, ale od 13 let žije s matkou ve Filadelfii. Teď je mu 25, o něco menší než já a několik let hrál jako hokejový brankář. Když jsem se zeptal, odkud je původně, překvapil mě. Že prý z Uzbekistánu.

Škola mu začala už v květnu, teď má zrovna nějaké zkoušky a pořád se učí nebo připravuje. Každou chvíli říká, jak tu školu nemá rád, jak nemá rád Jih, počasí a kdo ví co ještě. Ale jinak je v pohodě a fajn, takže mu to odpouštím a jsem rád, že nedělám jeho obor.

Naproti nám bydlí Číňan Hong Sun a Ukrajinec Aleksij. Toho jsem zatím potkal jen jednou a tehdy mě dostal, když na mě nečekaně a čistě vyplivl otázku: "Jak se máš, ty vole?" Pod nimi jsou Taiwanec Brian a Mathew. Toho jsem ještě neviděl a ani nevím, co je zač. Asi Američan. A taky si nejsem jistý, jestli jsem viděl Briana nebo Hong Suna, protože jsme se tehdy při letmém setkání pořádně nepředstavili a Tajwance od Číňana samozřejmě nepoznám.

Proti nim, pod námi, je jediné dámské zastoupení. Malá Američanka s francouzskými geny Jacqueline a Němka Nadine. Obě jsou politoložky, narozdíl od kluků, kteří snad většinou studují obchod. Kelly jsem mimo Alexe zatím potkal nejčastěji, Nadine včera na icecream session poprvé a dneska náhodou podruhé, když jsme si oba šli vyzvednout poštu. Vypadá sympaticky, ale neměli jsme zatím příležitost si víc popovídat.

Jinak je v té naší vesničce úplný klid, nic moc se neděje, ani venku člověk moc lidí nepotká a pak je strašně překvapený těmi zástupy, které potkává cestou na sever ke škole. Polovina z nich nosí trička, popřípadě trenýrky v místním odstínu Carolina Blue, což je taková přiteplená bledě modrá (viz záhlaví tohohle blogu). Musím si taky nějaké to tričko koupit. Bývá na nich často nápsáno Tar Heels, tedy Dehtové paty, což je jméno, které obyvatelé Severní Karolíny používají sami pro sebe, a tady v Chapel Hill se tak označují univerzitní sportovní týmy. O sportu ale až jindy.

Mafiánky za volantem

Původně jsem chtěl napsat, jaká tu vznikla zajímavá mafie u řidičů místních autobusů. Ty autobusy jsou zdarma, což je samozřejmě naprostá bomba. To, že jsou všichni řidiči černí, to myslím nikoho nijak zvlášť nepřekvapí. Černí jsou i skoro všichni prodavači v obchodech, metaři, pleči a jiní uklízeči a hromada dalších hůře placených povolání.

Ovšem proč mluví nadpis o mafiánkách je pochopitelně proto, že všechny autobusy, které jsem vyzkoušel nebo u kterých jsem se podíval skrz přední okno, řídí černošské ženy.

Tak alespoň mělo znít mé neochvějné prohlášení na základě několikadenního pozorování. Problém je, že zrovna dneska mě svezl mužský řidič, čímž mi pod tím názorem kvalitně podřízl větev. Myslím, že by ho měli vyhodit, aby mi tady nekazil průzkum. Není přece ani v jeho zájmu, když se někdo tak moudrý, vzdělaný a inteligentní jako já plete, že ne?

Smrt jako smrt

Když jsem si ráno vzal noviny, hned první článek se věnoval neštěstí, které předchozí ráno univerzitu potkalo. Mladý student biologie a prezident jedné místní studentské fraternity zemřel rukou policisty.

Později během dne mi na mail dorazila zpráva od kancléře, kterak vyjadřuje hluboký zármutek nad tragickou smrti mladého Texasana.

Ne že by to bylo právě něco, co by se mělo dít každý den, ale způsob, jakým k tomu zabití došlo, je přinejmenším zarážející. Kluk totiž zavolal policistu sám s tím, že potřebuje pomoc a chce spáchat sebevraždu. Musím říct, že se mu to povedlo docela kuriózním způsobem, když se tím policistou nechal zastřelit.

Každopádně samozřejmě teď celá věc podléhá vyšetřování a kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo a co se opravdu stalo. Rozhodně bych teď nechtěl být v kůži toho střelce.

Povídání o počasí

Sice jsem se vzbudil v šest, ale pár hodin mi trvalo, než jsem vylezl ven. A tam jsem zjistil, že jsem něco v noci vůbec nezaregistroval. Ráno to ovšem přišlo jako facka. Okamžitě po otevření vchodových dveří jsem pocítil místní horké a vlhké počasí. Jedna holka to později popsala, že se člověk cítí, jako by plaval. Není to sice úplně přesné, ale to vlhko je neuvěřitelné. A když se k němu o nedlouho později přidaly třicítkové teploty i ve stínu, pochopil jsem, jaké to musí být v tropech. Na padnutí.

Když jsem v pátek večer vylézal z obchodu s nějakými nakoupenými věcmi do domácnosti, všiml jsem si louží. Zanadával jsem v duchu, že jsem prošvihl bouřku, která by určitě pročistila vzduch, jako to dělá u nás. Venku to ale bylo úplně stejné, jako když jsem do obchodu vlezl. O chvíli později dokonce znovu začalo pršet, i docela silně. Schoval jsem si věci do autobusové zastávky a šel zjistit, jaké to je. Stál jsem tam, viděl ty spousty vody, cítil jak na mě fyzicky dopadají kapky, ale nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl proti stavu bez deště. Po deseti minutách jsem to vzdal a šel si číst.

A jak se s tím vlhkem a horkem vypořádávají místní? Klimatizací samozřejmě. Už z proudícího studeného vzduchu v letadle do Ameriky jsem lehce nastydl, ale ta klimatizace všude mě naprosto odrovnává. Oproti venkovnímu prostředí je chladná a extrémně suchá, takže pořád pokašlávám nebo přímo kašlu. Průběžně čekám, jestli se mi povede to, co ještě nikdy, tedy jestli ztratím hlas. V pátek jsem si dokonce uvědomil, že ten vlhký vzduch venku je snad příjemnější než ten vevnitř, minimálně mě nenutí kašlat. Právě teď mě totiž v půl druhé v noci probudil nekončící kašel, tak jsem si otevřel okno a čekám, jestli se to zlepší nebo ne. Jsem zvědavý.

Z Prahy do Chapel Hill

Jak začít? Třeba cestou. Mel jsem dobře vymyšlený plán tak, aby cesta trvala jen 14 hodin. No a někde nad Atlantikem skončila teorie, nakonec jsem na RDU (letiště Raleigh/Durham) dorazil až po 20 hodinách. Do Washingtonu jsme totiž přiletěli s půlhodinovým zpožděním a stejně jako několika stovkám dalších cestujících mi uletělo další letadlo.

Ale radši to vezmu od začátku. Let z Prahy do Frankfurtu byl v klidu a pohodě, snídaně miniaturní, ale co. Jediné, co mě překvapilo, že to nebylo letadlo United Airways, ale Lufthansy. Když jsem pak nastupoval do lufthansího Jumba ve Frankfurtu, už mě to ani nezarazilo. Tam už bylo pohoštění mnohem vydatnější, ale přecpal jsem se spíš kvůli tomu, že mě dřív nenapadlo, že do Ameriky bych asi fuet tahat neměl. Tak jsem ho tam aspoň celý spořádal s chlebem a svačinu jsem si schoval na jindy. Let probíhal zdánlivě podle plánu, zkouknul jsem jednoho Mickeyho a jednoho Donalda, než jsem zjistil, jak ve sluchátkách nastavit zvuk k videu, a pak ještě dva nic moc celovečeráky. Teď už můžu říct, že jsem viděl film se Zackem Efronem. Hurá. Alespoň ani jednou nezazpíval. Jinak mi přišlo, že ty 747 létají už příliš dlouho a je to na nich dost vidět. Chtělo by to trochu modernizovat.

Když jsme začali klesat na přistání, pochopil jsem, že jestli letíme podle plánu, tak to rozhodně není můj plán. A všechny ty zdlouhavé procedury, kterými na letišti museli všichni, kdo letěli dál, projít, tomu moc nepomohly. Na bránu uvedenou na tabuli odletů jsem proto doběhl úplně zpocený zhruba přesně v době odletu.

Jaké bylo mé překvapení, když mě tam ženská odpálkovala s tím, že do RDU to letí z brány C9 a ne D21. S ohledem na to, že na začátku céček byla ta tabule odletů, podle které jsem se řídil, a musel kvůli ní proběhnout celé céčko a skoro celé déčko, tedy prakticky na opačnou stranu letiště, docela mě to nakrklo.

Na blízké tabuli už svítila správná brána a nápis "Departed". Vyrazil jsem tedy celou tu cestu zpátky ke Customer Service. Vystál jsem si frontu a skončil na čtvrtém místě čekací listiny pro poslední let na RDU. To už bylo asi 17:45 místního času a to letadlo mělo odletět v půl desáté. Po chvíli čekání, čtení a poklimbávání se objevilo hodinové zpoždění a změna brány, aby toho nebylo málo.

Pak jsem se alespoň zapovídal s nějakou černoškou, které uletělo letadlo už den předtím v Německu, narozdíl ode mne se ovšem do toho nočního letadla dostala a nemusela čekat, jestli někdo nedorazí. Každopádně ta dvě zpoždění docela rozdíl. Němci jí okamžitě zařídili kvalitní hotel a dali kredit, aby zaplatila všechno, co bude potřebovat. Tady mi vrazili do ruky papír, že prý je to sleva do místního hotelu. Když jsem se zeptal, kolik by to stálo, dozvěděl jsem se, že cca 65 dolarů, ale prý bez slevy to je kolem dvou set. Poslal jsem je slušně někam a psychicky se připravoval na noc strávenou na letišti.

Letadlo nakonec do Washingtonu přiletělo ještě o půl hodiny později, takže v pět ráno SEČ. Měl jsem toho dost a na tabuli pořád svítilo, že jsem až druhý na čekačce. Najednou se ale ozvalo moje jméno a nečekaně jsem se tak do toho letadla na poslední chvíli dostal. Bylo dost malé, ale soused byl mladý Němec, se kterým jsme si popovídali. Potvrdil mi, že to na té tabuli odletů bylo špatně a že se taky k té D21 a zpátky proběhl.

Na letišti jsem nic neřešil, nechal si zavolat taxi a společně s řidičem jsme našli správnou ulici. Ještě že jsem si vytiskl mapu. Pak už jsem si jen zavolal noční službu, nechal si vysvětlit pár věcí, něco jim vyplnil, nechal jim pas, dostal formulář k vyplnění později a hlavně klíč. Na druhý pokus jsem trefil i správný barák, při sestavování postele jsem vzbudil spolubydlícího, tak jsme ještě krátce pokecali a pak už jsem mohl konečně umřít. To byla jedna hodina místního času (7:00 SEČ). Vzbudil jsem se v šest...