O Milanu mi vzdycky vsichni rikali, ze za to nestoji. Ze je tam jen uchazejici katedrala a jinak at si tam jezdi holky na nakupy hadru. Nedal jsem se odradit a pak jen ziral. Nakonec jsem vlastne trochu litoval, ze jsem zustal jen dve noci. Zvlast kdyz jsem si konecne o dva dny pozdeji spocital, kolik mam vlastne casu.
Milano samozrejme kazdy zna predevsim jako centrum svetove mody a designu. Mimo to je to taky druhe nejvetsi mesto v Italii, i kdyz populace cele oblasti Rim vyrazne prevysuje. Kazdopadne pokud odhlednu od toho, co se da koupit v obchodech, a zamerim se na pamatky, opravdu tam toho v porovnani s jinymi italskymi mesty zdaleka tolik neni. Hlavni je jiz zminena katedrala. Ta je naprosto uchvatna. Obzvlast tisice ruznych postavicek zvenku musely Honzovi zpusobit mnohahodinovy orgasmus, rekl bych.
Druha hlavni atrakce je pevnost. Ta je taky krasna, ale v techhle vedrech me nejvic nadchl park za ni a snad jeste vic fontana pred ni. Ve dne nebylo nic lepsiho, nez si sednout na okraj a strcit nohy do chladne vody. Dokonce jsme se tam pro ten zazitek znovu vratili, misto abychom si koupili zmrzlinu.
Ty dve noci jsem stravil v zanovnim hostelu Zebra a je treba rict, ze se tam sesla vyborna parta. Byli tam Svedi, Norove, Belgicanky, Australani, Novozelandan, Americani, Anglican, Brazilec... a samozrejme italsky personal. Velmi rychle a snadno jsme se spratelili.
Kdyz jsme tak sedeli pozde vecer ve spolecenskych prostorach hostelu a povidali si, vytahl Brazilec Tiago u vedlejsiho stolu ukulele a zacalo se zpivat. Jeste v prubehu prvni pisnicky ale pribehl chlapek od recepce, ze mame jit jinam. Myslel jsem, ze jen nechce abychom rusili pripadne spici hosty, ale bylo malicko jinak. Zavedl nas o dve patra niz skrz dvere s napisem "Restricted Area" a tam jsme jen vydechli prekvapenim. Ten hostel ma vlastni klub v podzemi, s barem, podiem, bubny a stolem s dvema pocitaci pro karaoke. Sam si sedl za bubny, vzal palicky a zacal hrat. Tiago vzal misto ukulele kytaru, majitel hostelu si stoupl na podium a spolu s recepcni zacali zpivat, cokoli kohokoli napadlo. Kdo chtel pridal se, at uz na podiu nebo u stolku kolem. Nutno rict, ze oba italsti zpevaci maji vyborny hlas.
Druhy den jsem vyrazil do mesta s Tiagem a dvema Belgicankami, ktere nejakou nepochopitelnou shodou okolnosti minuly zminenou party. Holky se oddelily za nakupy, my vyrazili po pamatkach. Krome jiz zminenych je tam treba veleznama opera La Scalla a jinak spousta zajimavych bezejmennych domu na kazdem kroku.
A vecer uz jsme vedeli, jake jsou moznosti, a pripravili vsechny dopredu, aby to tentokrat neprosvihli. Udelali jsme to tak uspesne, ze nas bylo dvakrat tolik a ze jsme si tentokrat prakticky uzurpovali vsechno pro sebe. Italska recepcni stejne chybela a zhruba 50lety majitel pote, co prvni noc na svuj hlas sbalil jednu cerstve zasnoubenou Svedku, tentokrat videl, ze nema nadeji na uspech, a tak to prilis dlouho netahl. Svedku znovu nechtel a k obema mladym Belgicankam jsme ho s Tiagem nepustili.
Brazilec se do toho tentokrat oprel opravdu dukladne. Jako dukaz budiz skutecnost, ze mu behem te noci praskly struny na elektricke kytare, spanelce a nakonec i u jeho ukulele. Pisnicek znal neuveritelne mnozstvi, a kdyz si chtel odpocinout od strun, dal kytaru Americanovi z Raleigh v Severni Karoline (tj. tesne vedle, nez jsem studoval, ale kdyz zjistil, ze jsem z konkurencni univerzity, ztratil zajem o rozhovor) a sedl si za bici. Pripadne se oba prohodili. Norka Johanne tentokrat pri absenci italske konkurence nechala plne vyniknout svuj hlas a sem tam jsme se pridali i dalsi.
Noc skoncila snad v pet sest rano, ani nevim, prave kdyz praskla struna u posledniho nastroje. Dopili jsme, co jsme meli nacate, rozloucili se a skoro vsichni se odebrali k nasi posledni noci v Milanu. Jen jeden Anglican zustaval jeste jednu noc a rano z toho byl jeste nestastnejsi nez my ostatni, ze se vydavame na cesty. Tiago do Benatek, Johanne s bratrem do Janova, ja do Parmy, Belgicanky domu do Gentu... Kazdy jinam. Uvidime, jestli se jeste nekdy nekde nase cesty sejdou.
Milano samozrejme kazdy zna predevsim jako centrum svetove mody a designu. Mimo to je to taky druhe nejvetsi mesto v Italii, i kdyz populace cele oblasti Rim vyrazne prevysuje. Kazdopadne pokud odhlednu od toho, co se da koupit v obchodech, a zamerim se na pamatky, opravdu tam toho v porovnani s jinymi italskymi mesty zdaleka tolik neni. Hlavni je jiz zminena katedrala. Ta je naprosto uchvatna. Obzvlast tisice ruznych postavicek zvenku musely Honzovi zpusobit mnohahodinovy orgasmus, rekl bych.
Druha hlavni atrakce je pevnost. Ta je taky krasna, ale v techhle vedrech me nejvic nadchl park za ni a snad jeste vic fontana pred ni. Ve dne nebylo nic lepsiho, nez si sednout na okraj a strcit nohy do chladne vody. Dokonce jsme se tam pro ten zazitek znovu vratili, misto abychom si koupili zmrzlinu.
Ty dve noci jsem stravil v zanovnim hostelu Zebra a je treba rict, ze se tam sesla vyborna parta. Byli tam Svedi, Norove, Belgicanky, Australani, Novozelandan, Americani, Anglican, Brazilec... a samozrejme italsky personal. Velmi rychle a snadno jsme se spratelili.
Kdyz jsme tak sedeli pozde vecer ve spolecenskych prostorach hostelu a povidali si, vytahl Brazilec Tiago u vedlejsiho stolu ukulele a zacalo se zpivat. Jeste v prubehu prvni pisnicky ale pribehl chlapek od recepce, ze mame jit jinam. Myslel jsem, ze jen nechce abychom rusili pripadne spici hosty, ale bylo malicko jinak. Zavedl nas o dve patra niz skrz dvere s napisem "Restricted Area" a tam jsme jen vydechli prekvapenim. Ten hostel ma vlastni klub v podzemi, s barem, podiem, bubny a stolem s dvema pocitaci pro karaoke. Sam si sedl za bubny, vzal palicky a zacal hrat. Tiago vzal misto ukulele kytaru, majitel hostelu si stoupl na podium a spolu s recepcni zacali zpivat, cokoli kohokoli napadlo. Kdo chtel pridal se, at uz na podiu nebo u stolku kolem. Nutno rict, ze oba italsti zpevaci maji vyborny hlas.
Druhy den jsem vyrazil do mesta s Tiagem a dvema Belgicankami, ktere nejakou nepochopitelnou shodou okolnosti minuly zminenou party. Holky se oddelily za nakupy, my vyrazili po pamatkach. Krome jiz zminenych je tam treba veleznama opera La Scalla a jinak spousta zajimavych bezejmennych domu na kazdem kroku.
A vecer uz jsme vedeli, jake jsou moznosti, a pripravili vsechny dopredu, aby to tentokrat neprosvihli. Udelali jsme to tak uspesne, ze nas bylo dvakrat tolik a ze jsme si tentokrat prakticky uzurpovali vsechno pro sebe. Italska recepcni stejne chybela a zhruba 50lety majitel pote, co prvni noc na svuj hlas sbalil jednu cerstve zasnoubenou Svedku, tentokrat videl, ze nema nadeji na uspech, a tak to prilis dlouho netahl. Svedku znovu nechtel a k obema mladym Belgicankam jsme ho s Tiagem nepustili.
Brazilec se do toho tentokrat oprel opravdu dukladne. Jako dukaz budiz skutecnost, ze mu behem te noci praskly struny na elektricke kytare, spanelce a nakonec i u jeho ukulele. Pisnicek znal neuveritelne mnozstvi, a kdyz si chtel odpocinout od strun, dal kytaru Americanovi z Raleigh v Severni Karoline (tj. tesne vedle, nez jsem studoval, ale kdyz zjistil, ze jsem z konkurencni univerzity, ztratil zajem o rozhovor) a sedl si za bici. Pripadne se oba prohodili. Norka Johanne tentokrat pri absenci italske konkurence nechala plne vyniknout svuj hlas a sem tam jsme se pridali i dalsi.
Noc skoncila snad v pet sest rano, ani nevim, prave kdyz praskla struna u posledniho nastroje. Dopili jsme, co jsme meli nacate, rozloucili se a skoro vsichni se odebrali k nasi posledni noci v Milanu. Jen jeden Anglican zustaval jeste jednu noc a rano z toho byl jeste nestastnejsi nez my ostatni, ze se vydavame na cesty. Tiago do Benatek, Johanne s bratrem do Janova, ja do Parmy, Belgicanky domu do Gentu... Kazdy jinam. Uvidime, jestli se jeste nekdy nekde nase cesty sejdou.
