Den díkůvzdání

Den díkůvzdání je úžasný svátek. Američané si při něm připomínají, jak k nim byli na začátku Indiáni hodní, protože ještě neměli důvod se zlobit. Když do Nového světa dorazili Otcové poutníci z Anglie, původem Cromwellovi Puritáni, utíkající před znovunastolenou monarchií, málem tu umřeli hlady. Vtom ale přišli místní a přinesli jim jídlo. Pravděpodobně to byly nějaké fazole, kukuřice a podobně, ale Američané jsou velký národ a trochu si to přizpůsobili. Na Díkůvzdání se často sjíždí celé rodiny, dokonce víc než na Vánoce, mají na to ostatně krásné čtyřdenní volno, u nás dokonce pětidenní (včetně víkendu). Společně pak spolu od brzkého odpoledne připravují večeři v podobě pečené krůty plněné nádivkou. V listopadu tak tady dochází k podobné genocidě krůt, jako je to u nás s kapry na Vánoce, jen je to tu ve větším měřítku.

Sváteční den jsem zahájil válením se v posteli až do poledne, takže jsem pak tak tak stíhal plán. Naštěstí jsem měl sbaleno už od středy, jen jsem přidal pár věcí, na které jsem původně zapomněl, například průvodce, peníze a čepici, protože se má ochladit a vydával jsem se na daleký sever.

Cesta na letiště byla proti předpokladům téměř prázdná, lidí i aut pomálu, zřejmě většina odcestovala dřív. Dorazil jsem tedy hodinu a půl před odletem. Palubní lístek jsem si vytiskl již doma, mohl jsem tedy pokračovat přímo k bezpečnostní kontrole. Vyndal jsem z batohu notebook, z kapsy mobilní telefon a sundal si bundu a boty a o pár vteřin později už jsem to zase všechno vracel zpátky. Všechno běželo jako po másle, v letadle jsem si sedl k oknu a koukal na modré nebe sem tam s nadýchaným obláčkem. Cesta byla rychlá, dostali jsme po nějaké době pití a pak i něco k zobání. Vzal jsem si vodu, pražené kešu oříšky a plaitanové chipsy, tj. chuťově něco jako sušené banány. Prý to ostatně produkují stejné země. Myslím, že mám rozhodnuto o tom, co si dám na zpáteční cestě.

Na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku jsme dorazili s půlhodinovým předstihem, což je na dvouhodinové trase docela příjemné. Sice bylo docela zamračeno, ale právě zapadalo slunce, tak to při přistávání dělalo úžasné efekty.

Neměl jsem velké zavazadlo, tak jsem se jen prošel po Skywalku až k zastávce AirTrainu, svezl se vlakem k metru, odtamtud k dalšímu metru a tím až ke svému brooklynskému hostelu. Bohužel se mi nepodařilo koupit si týdenní lístek, protože nemám moc hotovosti, abych se jí zbavil ve stánku, a v automatu nabízeli maximálně osmidolarový lístek na čtyři jízdy. Koupil jsem si tedy obyčejný za $2,25, což bylo překvapivě o 25 centů levnější než inzerovaný kombinace lístku pro AirTran a metro. To jsem trochu nepochopil, ale nejspíš jen protože nerozumím, jak funguje Metrocard.

V hostelu mě přivítal nijak zvlášť nadšený recepční, který mi rozhodně nehodlal dát jakékoli informace navrch. Tu nejdůležitější jsem se ale dozvěděl náhodou, když tam přišly dvě holky, aby se zeptaly, kde probíhá ta Thanksgiving večeře. Okamžitě jsem samozřejmě zbystřil, už jsem začínal mít docela hlad. Aby mě kupříkladu informoval, že si mu mám říct o deku, to ho nějak nenapadlo. A když jsem to později udělal, sice mi ji přinesl, ale když jsem se chtěl zeptat ještě na přístup na net, odsekl nejdřív: "Co zase?", než zjistil, že nemusí nikam dál chodit, jen mi vytiskne papírek s loginem a heslem.

Večeře byla samozřejmě zdarma, je přece Díkůvzdání! Původně jsem při plánování cesty přemýšlel o tom, že se přidám na společnou večeři s lidmi z CouchSurfingu, ale dorazil bych tam příliš pozdě. Tohle mě jako neočekávaná alternativa potěšilo. Krůt tu bylo několik, dlabali jsme je s brusinkovým džemem a ještě něčím a všechno to bylo moc chutné. Navíc jsme se zapovídali s Dánem, který vypadal jako PaulMan, kdo ho znáte, Francouzkou a nějakými Angličany. Později jsem s nimi vyrazil do baru. Jediného v okolí.

Barman měl tedy trochu zpoždění a otevřel až asi čtvrt hodiny po sedmé. Když uviděl nedočkavě postávající skupinku lidí venku, zasmál se a prohodil: "Chce si to se mnou někdo rozdat?" Docela sympaťák. Venku stála motorka, nedivil bych se, kdyby byla jeho. Když jsem se ho později ptal na jméno, říkal, že je Buddy, tedy nejčastější jméno v porevolučních filmech u nás. Teď se to obvykle překládá jako kámo. Vypadal jako drsňák, potetovaný, řada náušnic a vousy, triko punkrockové kapely Electric Frankenstein. Lahváče otevíral předloktím. Zajímavý trik. Kdybych pil lahváče, asi bych se ho taky rád naučil. Dal jsem si točený brooklynský ležák. Pět dolarů, normální cena. Když jsem dopil první sklenici, Buddy postavil před všechny na baru panáka, přede mne shodou okolností dva, a všem nám nalil nějakou docela dobrou whisku, sobě samozřejmě taky. Veselé Díkůvzdání!

Výzdoba baru taky stála za pozornost. Všude obrazy, povětšinou různí kostlivci, polorozpadlé mrtvoly a podobně. Atmosféra správně temná.

Rozpovídal jsem se s vedle mě sedícím Angličanem. Byl dost snědý, překvapilo mě, když řekl, že je z Londýna. Ale zase ne tolik. Je to hodně multikulturní město. Říkal, že dělají s nějakou neziskovkou marketingový projekt na Facebooku, což mě z profesionálního hlediska zaujalo Když si na mě začal brát kontakt, trochu jsem se ale držel zpátky a nedal mu telefon. Když mi dával kontakt na sebe, na vizitce stálo, že ta jeho společnost se jmenuje Hugs for Everybody nebo tak nějak. Někam jsem ji založil. Tak jsme si popovídali o Free Hugs, objali se, a teď jen doufám, že to všechno bylo nevinné.

Po nějaké době se objevili nějací dva chlápci, velký a malý, s kytarami z Guitar Hero, a obešli nás, jestli jsme ty kytary neztratili. Asi je našli někde venku. Chvíli tam s nimi blbli a potom malý jednu z nich teatrálně jednu roztřískl o stolek. Londýňan ho přitom fotografoval. Barman na to reagoval zvoláním: "Happy Thanksgiving!"

Pak jsme se přesunuli od baru ke stolku. Kuřáci průběžně odbíhali na dvůr, protože v barech se tu taky nesmí kouřit. Nakonec jsme tam byli asi tři Angličani, tuším Londýn, Birmingham a Sunderland, o kterém shodou okolností zrovna čtu knížku, Australan z Melbourne a Němka z Mannheimu. Zajímavá partička. Táhli jsme to ani ne do půlnoci, 15 dolarů za tři piva je přece jenom dost. Ale třídolarového amerického Budweisera do mě nikdo nedostane.

Zpátky na recepci jsem znovu potkal Dána s Francouzkou, kteří se právě vrátili. Už tam byl nový recepční, mnohem sympatičtější. Než jsem šel spát, ještě jsem si od něj poslechl, jak v téhle původně půmyslové části Brooklynu před deseti lety byly drogy a kriminalita, ale teď jsou tam umělci. Drogy začínají o šest bloků dál.

PS: Chtěl jsem sem přidat i nějaké fotky, ale moc to nesviští, tak to udělám jindy. Stejně tak někdy jindy opravím faktické chyby v prvním odstavci. Házel jsem to z patra a ta paměť není nic moc.

State fair čili místní Matějská

Sice mám teď dělat na věcech do školy, které spěchají, ale dlouho jsem sem nic nenapsal, tak jen rychle o návštěvě místní pouťové zábavy. Konala se před necelým měsícem v Raleigh a trvala asi týden. Z naší školy tam v neděli 18. října vyrazilo docela dost lidí, i když se povětšinou nedomluvili předem.

Svezl jsem se se spolužačkami na řetízkovém kolotoči, vůbec poprvé ve svém životě, a i jinak tam byly všechny obvyklé atrakce typu horská dráha, ruské kolo, centrifuga, různá kyvadla, volný pád a podobně. Navíc tam byly i záležitosti patřící k původnímu účelu poutí, tedy k nabídce produktů a jiných věcí pro zemědělství, například prasečí závody (které jsem bohužel minul), ale současná podstata je jiná. Alespoň mi to tak přišlo. A podle toho, co mi řekli ostatní, přišlo mi to tak správně.

Hlavní pro americké pouti je skutečnost, že se jedná o svátky obžerství a neuvěřitelně nezdravého jídla. Počet stánků s jídlem mnohonásobně převyšuje cokoli jiné. A všechny ty stánky do jednoho nabízejí jen nezdravé věci. O to ovšem chutnější, samozřejmě. Smaží se všechno, od těsta, přes zeleninu až po máslo! A protože to nestačí, ještě to pak doplníte přinejmenším hromadou cukru a čokoládou, častěji různými tučnými omáčkami (několik naráz pokud možno) a hranolkami jako přílohou.

Pan Stevens, otec spolužačky s obřím sendvičem na obrázku výše, z toho měl oči navrch hlavy a nedal jinak, než že je musím všechny vyfotit u toho nejděsivějšího stánku, uzavírajícího dlouhou uličku s podobnými jídly a lákajícího nenasytce velkým obrázkem jukeboxu. A pak jsme si hned oba koupili funnel cake.

Místní Festifall

Koukám, že jsem s tím blogem nějak zaspal víc, než jsem si myslel, a docela dlouho nic nenapsal. Poslední dobou se mi toho dost nahrnulo. Sice by bylo hodně, o čem psát, ale kromě prodlouženého minulého víkendu, kdy jsme vyrazili do Washingtonu, jsem se musel mnohem víc věnovat škole. Teď mám času snad ještě méně, ale nějak jsem dostal chuť něco rychle napsat. Aspoň tedy krátce doplním pár poznámek z Festifallu, které se mi tu válí už skoro měsíc.

Festifall se konal odpoledne před Divaali Nite, o které jsem psal samostatně, a byl také důvodem, proč jsem na ni přišel pozdě. Jak název napovídá, pořádá se tu každý rok na podzim. Vypadá to zhruba tak, že se ze dvou stran uzavře většina západní Franklin Street a na každou stranu uzávěru se postaví pódium:

Další dvě pódia uzavřou ulice kolmé na Franklin Street, takže se vytvoří jakýsi kříž, do kterého nemůžou auta. Na zmíněných pódiích se střídají různé hudební skupiny i žánry. Ze čtyř zobrazených to byly (v pořadí podle fotek) gospely, latino pop, klasická jižanská hudba a instrumentální jazz.

Samotný tvar kříže pak ukazuje spousta stánků. Hned první kupříkladu patřil místní Policii. Měli tam výbornou nástěnku se všemi možnými drogami, od všelijakých prášků, přes různé způsoby podávání heroinu, kokainu a marihuany po houbičky a alkohol. Když jsem se zeptal, proč tam chybí tabák, strážník se trochu kroutil s tím, že na rozdíl od ostatních cigarety nemění lidské vnímání a tedy není nebezpečný třeba pro řízení. Nakonec ale po mírném nátlaku přiznal, že je možná nebezpečnější než kterákoli jiná ze zobrazených drog. Vlastně jsem se ptal proto, že Severní Karolina je tradičně jedním z největších producentů tabáku.

Následovaly další stánky, patřící hasičům, lokálním novinám a neziskovým organizacím a pak hlavně umění. Mezi neziskovkami mi nejzábavnější přišel stánek upozorňující na nedostatek pitné vody ve světě, který se svá slova snažil dokázat tím, že u něj byly dvě velké nádrže s ledem plné půllitrovek s neperlivou minerálkou, kterou všem nabízeli zadarmo. No vzal jsem si, samozřejmě.

Nejvíc tam ale bylo umění, od různých soch a plastik jako je tenhle lehce rezavý krokodýl jménem "I am hungry" přes obrazy a fotografie až po různé užitné věci - keramiku, oblečení, šperky a další doplňky. Osobně si myslím, že část byla dost nevkusná a kýčovitá, ale daly se tam najít nádherné věci, bohužel nemám moc fotek, tak ukážu aspoň těch pár.

Tady si děti vytvářely různé věci z hlíny:

Tady jsou razítka, kterými v Latinské Americe potiskují své oblečení různými vzory:

Tady mi pózuje sympatické děvče, u kterého jsem zapomněl, odkud je, ale myslím, že nějak Venezuela nebo Ekvádor nebo tak něco. Obávám se, že mi některá děvčata z České republiky nezapomenou, že jsem jim nakonec žádnou z těch tašek nekoupil.

No a tady je ukázka různě vázaných notesů. Ty nabízela taková milá černoška spolu s různými kolážemi a grafikami.

No a téměř nakonec se zničeho nic okolo stánků rozeběhl za zvuku bubnů veselý průvod plný dětí a postaviček v maskách.

Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Svátek světel

Málem jsem se ho vůbec nezúčastnil, protože jsem přišel domů unavený a ospalý těsně před šestou a těsně po šesté jsem se podíval, kdy to začíná. Víc psát, myslím, nemusím. Každopádně nakonec jsem si řekl, že přece nebudu líný, a navíc že doma nemám skoro nic k jídlu a tam je v ceně večeře.

Svátek světel se nazývá různými podobami, Wikipedie uvádí Diwali nebo Dipawali, případně Deepavali. Tady se akce jmenovala Divaali Nite. To "Nite" je tam proto, že celý festival trvá pět dní, ale tohle byla jen jedna noc. Deepavali je podle všeho původní nezkrácený název a používá se v jižní Indii, zatímco Divaali je hovorové označení ze severní Indie. Česky se to snad přepisuje jako Divalí nebo Dipavalí.

Nejzajímavější na Divalí mi přijde to, že ho slaví Indové napříč náboženstvími, a to přestože je to zjevně náboženský svátek. Jednoduše si každá víra našla vlastní důvod. Zatímco pro hinduisty je oslavou návratu Rámy domů z vyhnanství poté, co porazil Ravanu, případně oslava vítězství Krišny nad démonem Narakasurou, nebo dokonce na památku dne, kdy Bali na rozkaz Višnua přijal roli vládce podsvětí, pro džinismus odkazuje na dosažení nirvány Mahávírou v 6. století před Kristem a Sikhové v něm vidí posvěcení města Amritsaru. To provedl Guru Hargóbind, šestý guru sikhismu, po návratu z vězení císaře Džahangíra. Divalí překvapivě slaví i nepálští buddhisté a v Indii se z něj z výše zmíněných důvodů prakticky vyvinul státní svátek. Celkově jej po celém světě slaví zhruba miliarda hinduistů a je to obecně jedna z jejich nejoblíbenějších slavností. Podle některých kalendářů poté dokonce následuje Nový rok.

Jako první byla na programu púdža, obřad světel. Během něj šperky ověšený chlápek v bílém na obrázku níže za neustálého prozpěvování prováděl všelijaká kouzla nad a před obrázkem nějakého boha. Asistoval mu přitom pomocník v růžovém. Kolem nich sedělo v půlkruhu na zemi několik mladých, zatímco ostatní, bez ohledu na věk nebo národnost, tedy včetně mne, posedávalo na židlích za nimi a koukalo. Pak si všichni zahřáli ruce nad svíčkou, zagestikulovali rukama a pohladili se po hlavě a obličeji. Tím vyhnali zlo, uvědomili si své vnitřní světlo avyjádřili víru v budoucnost lidstva.

Potom se ještě prošlo s tácem drobných sladkostí, protože k obřadu neoddělitelně patří také sdílení s ostatními. Následovat mohla zábavná část programu, nejprve vystoupil klávesista, pak přidal zpěv, poté kolegu a nakonec i kolegyni. Všechno to byly písně z bollywoodských filmů, takže některé mladší posluchačky sem tam propukaly v nadšení.

A s bollywodskými písněmi pokračoval i následující zpěvák, Ranjan. Doprovod si pouštěl potichu, aby se měl čeho držet a ostatní to prakticky neslyšeli. Zajímavý nápad. Jen jak u toho většinou seděl, ani jsem neměl potřebu ho zvěčnit. Ostatně mi to zase úžasné nepřišlo.

Stejně tak jsem nevytáhl foťák ani při následující krátké přednášce o tom, co je to Divalí a jaká je jeho historie. Radši jsem dával pozor a prohlížel si promítané obrázky.

Přístroj přestal zahálet v další části programu, jen přešel do nahrávání videa. Tehdy začaly tance. Podle plánu měly být jen dva, ale nakonec byly celkem čtyři. A dle mého názoru to bylo dobře.



Jako první vystoupila Anjana Mohanty, což je bohužel jediné jméno, které jsem zjistil. Ostatní budou muset zůstat v anonymitě. Stejně tak ani neznám víc o tom, co za styl ostatní předváděli. Anjana tancovala klasický tanec Odissi. Ten pochází z východní Indie a je známý pro svůj lyrický půvab a hojnost sošných póz z kláštera v Orisse. Z Orissy tanec ostatně pochází a vznikl již v 2. století před Kristem. Jak zajímavý a náročný můžete vidět na videu výše. Co moc neuvidíte, je neustálé proměňování výrazu obličeje od úsměvu k zamračenosti a zpátky.



Po Anjaně následovala další tanečnice, tentokrát zjevně mladším tancem, podobným těm, které můžete potkat v klasických bollywoodských spektáklech.

Po ní přišel na řadu na Inda velmi nezvykle vyhlížející kluk, který ve svém, již zcela moderním pojetí spojoval breakdance s klasickými indickými pohyby. U něj jsem nahrávání nejméně přerušoval, tak je ve výsledku jasně nejdelší, ale s ohledem na to, že na rozdíl od ostatních tancoval postupně na různé skladby, snad to nevadí.



Nakonec nastoupila nejmladší z celé čtveřice a musím říct, že měla nejobtížnější pozici, protože předchozí výstupy rozhodně tvořily vrchol večera a hlavně neměla kam v časové ose pokračovat. Jak si s tím poradila si prohlédněte níže a do komentářů mi napište, kdo z tanečníků se vám líbil nejvíc. Snad vám ty krátké ukázky stačí. Bohužel jsem mohl buď dávat pozor na to, aby se mi moc netřásla ruka, anebo na to, co se děje na jevišti. Takže jsem se samozřejmě radši díval naživo než na malý displej foťáku.



Opulentní indickou večeři jsem bohužel nezvěčnil, protože jsem už měl docela hlad a neměl volné ruce, jak jsem do sebe házel na přeskáčku různé druhy jídla na tácu. A když jsem dojedl, chvíli jsem přemýšlel a pak si vyrazil pro nášup. Mňam. Bohužel moc neznám názvy těch indických věcí, takže nepoznám čatný od samosy, a proto ani nemůžu popsat, co jsem to snědl.

Po večeři už zbývala poslední část programu, Raas. Odstranily se židle z hlediště a na pódium nastoupilo deset muzikantů s různými nástroji. Sedli nebo stoupli si za dlouhý stůl a začali zpívat nekonečnou píseň. Všichni jsme mezitím dostali do rukou dvě tyčky, postavili jsme se do dvou řad proti sobě a už to jelo. Tedy těch dvojřadů tam bylo víc a každý jel sice podle hudby, ale jinak nezávisle na ostatních. Jen je více méně nutné, aby každá řada měla stejné množství lidí, tedy aby jich celkem byl sudý počet.



Na ukázku nabízím tanec v malém měřítku, a sice moji skupinu, tedy kamarádku, která mě na Divaali Nite pozvala (v tmavém), a její přátele. Je to již ke konci, tak je vidět, že už toho mají docela dost. Navíc už si hráli s různými variantami, ale princip je stejný. Musím říct, že muzikanti vydrželi hrát a zpívat minimálně hodinu v kuse, neuvěřitelní.

Let's go Canes!

Když jsem byl mladší, býval jsem docela velký hokejový fanoušek. S kamarádem jsme chodili zhruba na každý druhý domácí zápas Sparty, každý den jsem sledoval nové zprávy z hokeje u nás, tehdy hlavně na teletextu. Koukal jsem na skoro všechny televizní přenosy z Extraligy, později jsem přidal denní návštěvu nhl.com, a když jsme pořídili kabelovku, držel jsem násilím otevřené oči při zápasech NHL na Galaxii, vysílaných obvykle pozdě v noci. Když jsem přišel ze školy, první věc, co jsem tehdy dělal, byla, že jsem pustil počítač a dal si jeden zápas NHL 98. Sice jsem od té doby od pasivního sportu dost upustil a kromě občasného záchvatu recidivy už prakticky nic nesleduju, nic to nemění na tom, že jsem dneska poprvé navštívil zápas NHL naživo.

Šlo o úvodní zápas místního týmu Carolina Hurricanes proti mužstvu Philadelphia Flyers. Jak jsem už psal dřív, můj spolubydlící je z Filadelfie a navíc je taky hokejový fanoušek. Dokonce hokej nějakou dobu hrál jako brankář. Jediná jeho smůla je, že mu už začaly podzimní prázdniny a včera odletěl na dva týdny domů do Filadelfie, takže na zápas nemohl. Jak ironické.

Naštěstí mám ještě spolužačku, taky z Pennsylvánie, tuším cca 100-200 mil od Filadelfie, ale to je v USA pořád jen kousek. A tahle spolužačka je velká sportovní fanynka. Někdo mi ji představil na jedné z prvních "Happy Hours" (obvykle páteční hromadná návštěva jednoho z místních barů), když jsem se zmínil, že se těším na hokej. A spolu s ní, jejím přítelem a další spolužačkou, hokejovou fanynkou, tentokrát z Chicaga, jsme dneska vyrazili. Tara v oranžovém tričku Flyers, Tyler v dresu Hurricanes, Bridget v neutrální modré a já v červené, sice s malým obrázkem loňského Parconu v Plzni, ale jinak jasně pro Canes.

Tara měla nějaké pracovní setkání v pět, tak jsme museli vyrazit až poté, což v pátek večer samo o sobě není žádná radost. Když se navíc přidá, že pár tisíc aut jede na stejnou akci po stejné dálnici, je výsledek jasný. Zhruba půlku cesty jsme se víc plazili než si to svištěli. Policie měla všechno pořešené, všude mobilní světelné tabule ukazující informace o tom, které parkoviště je plné a na které máme mířit, aby všichni pohodlně zaparkovali tak, že k hale za chvíli dojdou pěšky. Každopádně to pořešení taky znamenalo z ne úplně jasného důvodu občas omezení ze dvou na jeden pruh a podobně. Jinak řečeno, ke stadionu jsme nakonec dorazili zhruba pět minut po oficiálním začátku. Odbavení bylo neuvěřitelně rychlé, včetně průchodu rámy a ještě než uplynulo pět minut z hry, už jsme seděli na svých místech.

Co se týče hry, byl jsem vlastně trochu zklamaný. Zaprvé protože Flyers byli lepší, měli lepší pohyb po hřišti, dokázali se lépe uvolňovat a taky měli víc střel na bránu i méně vyloučených hráčů. Navíc dokázali v první minutě druhé třetiny dát hned dva přesilovkové góly. Zadruhé protože to byly jediné góly, které v zápase padly. A zatřetí protože kvalita hry nijak nepřevyšovala průměrné zápasy Sparty, které jsem viděl.

Bylo poznat, že je teprve začátek sezóny a oba týmy, ale především Hurricanes, se potřebují rozehrát a hlavně sehrát. Takhle sice měli některé nádherné momenty, ale povětšinou to byla hra bez nápadu. Zavézt puk do útočné třetiny, tam si ho chvíli obtížně předávat u mantinelu a nakonec ho ztratit, o tom to opravdu nemá být. Ale zase abych jim úplně nekřivdil, obzvlášť ve třetí třetině se snažili hodně, a několikrát měli před sebou v zápase prázdnou branku. Neměli ale štěstí, narozdíl od hráčů Filadelfie. Ani Rod Brind'Amour ji netrefil. Což je škoda, protože ta hala má úžasnou akustiku a každý gól červených by byl úžasný zážitek.

Co mě ale hodně potěšilo, byla bitka, která se odehrála hned v první třetině. Vyhrál carolinský Tim Gleason, i když si za to následně odseděl desetiminutový trest. Každopádně to bylo poprvé, co jsem něco takového na vlastní oči viděl. Bylo hezké, jak férově se k tomu souboji všichni staví. Je to součást představení.

Celkově nezbývá než doufat, že příště to bude lepší, padne víc gólů, hráči předvedou úžasnější kombinace a Hurricanes vyhrají. Jinak se výsledek vlastně dal očekávat. Karolína sice loni v play off vypadla až ve finále Východní konference s Pittsburghem, pozdějším vítězem Stanley Cupu, a tým se téměř nezměnil, ale taky měla loni s Filadelfií skóre tři porážky a jednu remízu, a k tomu má z posledních sedmi úvodních zápasů šest proher.

A ještě přidám poznámku na závěr. Po skončení zápasu jsme nejdřív dlouho nemohli najít své auto a pak jsme v něm skoro stejně dlouho čekali, než jsme mohli vyjet na cestu zpátky. Každopádně na vedlejším stadionu, okolo kterého jsme šli mezi autem a hokejovou halou, domácím hřišti fotbalového týmu North Carolina State University, stojí chobotnicovitá konstrukce určená pro zítřejší koncert U2, který tam proběhne. A po setmění, při našem odjezdu, testovali, jestli všechno funguje v pořádku, takže jsme si užili úžasnou barevnou světelnou šou. Každopádně přes několik možností jsem si nakonec lístek nekoupil, i když byla šance i za pouhých 40 dolarů, takže se zítra do Raleigh vracet nebudu. Možná místo toho půjdu do letního kina na nového Miyazakiho.

Dárek pro Pavlíčka

Dneska byl krásný slunečný den a tak se mi po vyučování nechtělo vůbec domů. Sedl jsem si proto stejně jako mnoho dalších do trávy v parku před školou a na rozdíl od nich vytáhl foťák, že si alespoň trochu zafotografuju.

Původně jsem fotil pár lidí, kteří se učili chodit po laně. Holkám to moc nešlo, tenhle kluk byl o dost lepší. Schody za ním vedou k nám do školy.

Ještě jsem se k nim několikrát vrátil, ale řekl jsem si, že udělám radost Pavlíčkovi a možná nejen jemu, a ukážu vám, jak tu vypadají holky, i když jsem to občas trochu přepálil. Tahle Asiatka seděla mezitím kousek ode mne a něco se učila.

Tahle kolem prošla později.

A tahle pro změnu použila kolo.

Kola jsou tu docela oblíbená, jak vidno.

Stejně jako všechno ostatní, s čím si člověk může protáhnout svaly.

Ale většina holek okolo jen prošla, ať už cestou na autobus nebo k zaparkovanému autu.

Některé přitom máchaly rukama víc.

Některé méně.

Každopádně je tohle všechno ta nefalšovaná multikulturní a multietnická Amerika.

Já vím, černošky mi nějak utekly.

Hóří hóří

Ještě než budu pokračovat s vězením, tak na Nazgulovo přání změním téma. Právě jsme tu měli neočekávanou návštěvu.

Byl jsem zrovna do něčeho zabraný a vůbec jsem nevnímal, ale najednou přišel Alex s tím, že Číňani by neměli nikdy vařit. S ohledem na to, že byl zrovna Joanne vrátit deštník a že ona, pokud vím, vařit moc neumí, zeptal jsem se, co udělala. Když na mě chvíli divně koukal, došlo mi, že už tu nějakou dobu pípá alarm a že přes chodbu bydlí Hong Sun.

O minutu později se venku rozezvučely sirény a my jsme se začali smát s tím, že je to docela dobrá náhoda. Bydlíme kousek od nemocnice, takže jsme předpokládali sanitku. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, že tohle sanitka nebude. Hasiči mají to své klasické tádá tádá všude. Pak k nám na parkoviště odbočil hasičský vůz. Stejně jako všechno ostatní v Chapel Hill, i on je karolínsky modrý.

Každopádně se tu příliš nezdrželi, jen vypnuli alarm. O minutu později už lezli zpátky do auta a rychle odjeli.

Oleksij říkal, že prý si Hong Sun dělal slaninu. Ten návod, co visí nad sporákem, že kdykoli chceme vařit, máme v kuchyni zavřít dveře do obýváku a otevřít okno, asi není úplně hloupý. Takže ode dneška radši to okno otvírám vždycky a ty dveře zavírám ještě častěji...

Vězeňská kultura

Tak nám zase utekl víkend a je tedy konečně čas na to slíbené pokračování k mému pobytu v místním vězení. Sice jsem si napsal poznámky, ale kdybych to nenapsal teď, asi bych pak na některé věci zapomněl. A to by mi bylo líto. Obávám se ovšem, že vaše očekávání nijak zvlášť neuspokojím. Nedostal jsem se tam z žádného zajímavého důvodu, kupříkladu že bych se opil a ztropil výtržnost, případně si s přáteli zapálil jointa, anebo dokonce že bych se připletl k přestřelce mezi gangy. Dostal jsem se tam jednoduše proto, že jsme se s dalšími téměř třiceti knihovníky vydali na prohlídku tamější knihovny. Nutno říct, že naše návštěva pravděpodobně zněkolikanásobila počet žen přítomných v celém areálu, a stejně tak i počet bílých (nelatinos).

Je to největší vězeňská knihovna v Severní Karolíně, ale i tak má jen jediného zaměstnance. Je jím poněkud svérázná trochu silnější černoška. Ta nám poměrně důkladně vysvětlila, jak to ve vězení chodí, a následně zodpověděla všechny otázky. Všechno zjevně bere dost s nadhledem a vůči vězňům dokáže být docela drsná, aspoň nám to tak přišlo. Ale od začátku.

Když nás dovedla do knihovny, rozesadili jsme se tam ke stolům. Vedle mne byla polička nazvaná "Romance", tedy česky literatura pro ženy. A bylo tak ke stovce svazků. Docela nás to pobavilo, protože všichni vězni jsou samozřejmě muži. Začali jsme k tomu rozvíjet různé teorie, ale podle všeho jen do knihovny občas zajdou i ženské zaměstnankyně.

Povětšinou jsou to učitelky, protože vězení má vlastní školu. Přece jen tam hodně nezletilých. Dnes jsem zjistil, že všichni tam jsou mezi 19 a 25 roky věku, tak doplňuju k informacím z předchozího článku. Celkem se tam učí sedm předmětů od angličtiny přes matematiku po informatiku. Mají tam proto i počítače, jen samozřejmě nejsou připojené k Internetu. Word a Excel je taky dobré umět ovládat.

Samotná knihovnice nikdy knihovnictví nestudovala, ale pracovala prý předtím v různých školních a veřejných knihovnách. Tady mimo to učí právě počítače a mezi svými studenty si vždy vybírá dva pomocníky, kteří jí pak v knihovně pomáhají. Prý jí ostatní zaměstnanci občas někoho doporučí, ale ona se tím nikdy neřídí a vybírá podle sebe.

Měla mimochodem strašlivý přízvuk, ale když nám začala přednášet, překvapivě jsem jí začal prakticky všechno rozumět, i když některé věci jako "class" vyslovené jako "klejs" mi dělaly trochu potíže.

Každý vězeň si může půjčit jen jednu knížku týdně, jen její pomocníci mají nárok na dvě, takže je to docela prestižní, protože tam jsou jen krátce, možná dva nebo tři týdny, teď si nejsem jistý. Každopádně je prý návratnost zhruba 75 %. Mezi vězni na samotce a podobnými případy klesá zhruba na 40 %. Ty knížky prý obvykle roztrhají na kousíčky. Asi si na něčem potřebují vylít zlost.

To samozřejmě znamená, že je třeba knihy stále doplňovat. Rozpočet má knihovna jen malý, takže se kupují jen knihy, o které je největší zájem, aby měli chlapci co číst. Nejoblíbenějším autorem je James Pearson. Téměř každý nový vězeň se na něj ptá a staří se alespoň ptají, jestli mají nějakou novou knihu od něj. Já bohužel netuším, kdo to je, ani vygooglit se mi ho myslím nepodařilo, tak doufám, že mi Honza poradí. Možná se jmenuje trochu jinak, takhle mi to znělo.

Většina sbírky jsou ovšem vyřazené knihy z veřejných knihoven. Jestli jsem to pochopil dobře, tak předtím než se jich zbaví jinak, například prodejem veřejnosti, nabízejí všechny knížky nejdříve knihovnám vězeňským. Předpokládám, že to bude důvod, proč jsou tam vedle očekávaných beletristických věcí nebo biografií o princezně Dianě nebo Saddámovi i tak náročné kousky jako Hamlet, Vergiliova Aeneis nebo Dubliners Jamese Joyce. Ne že bych u nich našel záznam o nějakém půjčení. Mimochodem Pána prstenů jsem tam nenašel, ale je možné, že je celý Tolkien rozpůjčovaný.

Koukám, že jsem se nějak rozpovídal, to bude tím portugalským vínem. Tak kdo vydržel doteď, tomu povím, že jsme se potkali i s nějakými těmi vězni. Nejen těmi dvěma, co v knihovně právě pomáhali, ale pak přišli další čtyři, že by si rádi něco půjčili. Všichni měli na ruce barevný plastový náramek, asi označující druh vězně a na sobě takovou šedivou kombinézu (i ti pomocníci), která byla příliš velká, takže chodili houpavě, přesně jako ve filmech. Vlastně to vypadalo, jako kdyby na sobě měli řetězy.

Knihovnice byla drsňačka a nestyděla se před nikým z nich mluvit o tom, jací ti vězni jsou. Když dorazila ta čtveřice, použila je, aby nám ukázala, jak funguje jejich knihovnický systém. Moc jsem na obrazovku neviděl, ale přišlo mi to extrémně jednoduché. Asi proto, aby to mohl ovládat kdokoli. Vězňům se tam říká jen příjmením, i v systému jsou jen podle něj a čísla. Poslední z té čtveřice, takový typický mexikánský gangster s vlasy ulízanými dozadu, se kupříkladu překvapivě jmenoval Jones, a protože byl v knihovně poprvé, mohli jsme si prohlédnout, jak se registruje. Zjevně z toho, že na ně civí třicet lidí, z valné většiny holek, všichni čtyři byli dost nesví, a to bez ohledu na množství kérek, copánků nebo dredů.

Strávili jsme tam celkem asi dvě hodiny a občas jsme si připadali dost nepatřičně, ale musím říct, že to opravdu stálo za to a rozhodně nelituju.

Za mřížemi

Už je to tady. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale dnešní večer jsem strávil ve vězení. Byla to velmi obohacující zkušenost. Uvnitř jsem samozřejmě nesměl mít mobilní telefon ani fotoaparát, a když mě pustili ven, byla už tma, takže jedinou fotkou, kterou mám, je tahle, vyfocená narychlo, aby mě nikdo moc neviděl. Obávám se, že je opravdu tak špatná, jak vypadá v náhledu.

Místní vězení se jmenuje Polk Correctional Institution, je umístěné v Butneru, asi 40 km od Chapel Hill, na opačnou stranu od Durhamu. Specializuje se převážně na nezletilé, tedy do 21 let, ale má i nějaké o něco starší vězně. Jestli jsem počítal dobře, je jich všech celkem něco přes tisíc. Drtivá většina jsou černoši, něco málo latinos.

Upřímně řečeno to tam vypadá skutečně zcela přesně stejně jako ve filmech. Ta podoba byla vážně neuvěřitelná. Když jsem uviděl všechny ty vězně na dvoře s betonovým basketbalovým hřištěm, na kterém několik z nich hrálo, zatímco pár stovek dalších buď postávalo nebo se procházelo kolem, občas si spolu přitom povídali, zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Někteří z nich v bílých tričkách, jiní bez nich, do půli těla nazí. Byl horký a po čase opět extrémně vlhký den, asi půl sedmé večer.

Celé vězení je obehnané dvěma ploty s ostnatým drátem. Ten vnější je přitom složený snad z deseti rolí na sobě. Z nějakého důvodu mi to přišlo jako přežitek, případně že je to tam vlastně spíš pro efekt. Vlastně mě docela pobavilo, že jinak byla bezpečnostní opatření mnohem méně důkladná než na washingtonském letišti, když jsem přiletěl do Států.

Abych trochu napravil dojem z té první fotky, přikládám i jednu ze satelitu. Takhle vypadá celá instituce z ptačí perspektivy.

A jak jsem se tam dostal? To napíšu v příštím článku.

Zvuk padajícího stromu

Dneska nám tu na kampusu testovali poplašné sirény. Protože jsem z Prahy zvyklý, že je tam zkouší každou první středu v poledne, překvapilo mě, když jsem před několika dny dostal e-mail o tom, že se tady budou testovat taky. Vzal jsem to tak, že holt nejsme v Praze a tedy to tu nedělají každý měsíc, proto radši lidi varují předem.

Během dní mezi prvním oznámením a dneškem mi ještě přišlo pár dalších zpráv. Zjevně se tu snaží studenty, a předpokládám že i učitele a jiné zaměstnance univerzity, důkladně varovat, aby se nikdo nezačal shánět po nějakém krytu nebo tak něco.

No a právě teď jsem si přečetl zprávu, že zkouška proběhla v pořádku, všichni jsou spokojení a nadšení, jak jim to hezky funguje. Ten mail byl dokonce oficiálně součástí testování sirén, protože se Emergency Warning Committee snaží v případě nutnosti varovat lidi všemi způsoby, které mají. Jediné zvláštní je, když v tom mailu přímo píší, že jeho rozeslání všem lidem může trvat až dvě hodiny. A taky že ano, odeslaný měl být ve 12:50, ale čas u toho mého ukazuje 14:42.

Každopádně to není to nejzajímavější. Tím je především to, že jsem vůbec žádné sirény nezaznamenal, a to jsem v tu dobu byl přímo uprostřed kampusu. Aneb když v areálu UNC spadne strom, ale není nikdo, kdo by ho slyšel, vydal nějaký zvuk?

Škola základ života

Minimálně je to pro mne základ života tady. Zapsal jsem si jen tři předměty, ale to tu v magisterském studiu znamená full time. A taky že ano. Na rozdíl od ČR, kde se předměty obvykle omezují na dvě hodiny týdně, tady je to dvakrát tolik, buď dvouhodinovka v taktu pondělí-středa či úterý-čtvrtek anebo blokově jen jeden den. Časté jsou večerní kurzy, ty jsou blokově vždycky. A navíc je na každou hodinu třeba poměrně dost načíst, což obvykle ze středy na čtvrtek moc nezvládám.

První předmět, který mám, jsou základy databází v pondělí-středu od 15:30. Učí to taková usměvavá černoška někde mezi čtyřiceti a padesáti. Pochází z Nigérie a má takovou legrační angličtinu. Každopádně bohužel nemůžu říct, že by její přednášky byly ty nejlepší. Přednáší relativně přesně podle učebnice, kterou si stejně musíme číst, nic moc navíc. A jak má ten svůj přízvuk, tak mám pořád pocit, že nás učí, jako bychom byli malé děti. Každopádně mi přišlo, že to musí být docela náročné pro lidi, pro které je to něco naprosto neznámého. Já jsem se databázím sice nikdy moc nevěnoval, ale něco málo přece jen vím, a i tak občas hezky tápu a čtu si to znovu a znovu.

Dalším předmětem je v úterý-čtvrtky od 9:30 Informační etika. Ta mi přijde o hodně záživnější. Texty byly pěkně napsané a zajímavé a každá hodina vypadá tak, že učitelka nejdřív půl hodiny shrnuje informace z textů a pak se hodinu různými způsoby diskutuje nad nějakým konkrétním případem z různých filosofických pohledů na etiku. Od příštího týdne by měli vést hodinu studenti, kteří se soustředí na nějakou konkrétní oblast, tak uvidíme, jak moc úroveň klesne/stoupne. Já jsem si vybral cenzuru na Internetu. Snad to byl dobrý nápad. Každopádně jsem zvědavý na sebe, jak vedu hodinu v angličtině. Ani po měsíci tady totiž lidem dokonale nerozumím. Americká angličtina, a zvlášť jižanský dialekt, mi pořád dělají potíže.

No a poslední předmět je konečně přímo něco k mému vlastnímu oboru, Online sociální sítě. Jeho zásadní chybou je termín, ve středu od šesti do pul deváté večer. S ohledem na to, že mám ve čtvrtek ranní hodinu, mám s domácím čtením mezitím zásadní problém. Ve čtvrtek ráno jsem pak vždycky vyřízený, a než začne diskuse, usínám tam, což je s ohledem na to, že jsou lavice umístěné do čtverce, abychom seděli všichni proti sobě, dost vidět. Jinak ale ty středeční večery stojí za to. Čteme vědecké články vztahující se k problematice sociálních sítí na webu vždycky z nějakého specifického pohledu, minule kupříkladu z pohledu lékařů a etiky využití získaných údajů k výzkumu. Taky na každé hodině dva studenti krátce představí nějakou službu a nutno říct, že se člověk dozví dost zajímavého. Já budu mít na konci října, hned po podzimních prázdninách, prezentaci o Couchsurfingu.

Podzimní pauza bude od 21. do 26. října a zatím plánuju se během ní přidat ke třídennímu výletu do Washingtonu. Jen zatím nevím, kdo tam pojede. Doufám, že i někdo z mých známých. Ti, co tam takhle jeli loni, říkali, že to stálo za to. Cestování mi totiž zatím moc nevychází. Pár přátel jsem si sice našel, ale na nějaké výlety mimo město se nijak zvlášť netváří, a s mezinárodními studenty bohužel prakticky nejsem ve styku, protože všechny jejich akce jsou vždycky proti škole. Ale tak po Evropě jsem taky jezdil hodně sám, tak přinejhorším můžu i tady.

Třetí oko

Včera jsem si vyzvedl balíček s nově zakoupeným fotoaparátem, takže přestávám být trapně suchý a ukecaný, začínám být navíc i trapně fotící. A aby mi nikdo nevysvětloval, jak špatně jsem koupil, tak jen zmíním, že jsem si asi ze sentimentu pořídil přístroj korejský.

A můžu tedy konečně lehce přiblížit, jak to tady vypadá. Sice jsem to fotil v opačném pořadí, ale tohle je stejně to, co vás nejvíc zajímá. Chtěl jsem si nejdřív uklidit, ale stejně byste mi to nevěřili, tak jsem se nenamáhal. Tohle je moje cela:

a tohle náš barák, okno mám na druhou stranu. Za ním vykukuje asi 100 metrů vzdálená vodárenská věž.

Do školy chodím okolo toho našeho slavného fotbalového stadionu pro 60000 diváků, Kenan Memorial Stadium. Pořád věřím, že se tam nějak dostanu zadarmo. V levém horním rohu fotky vykukuje zvonice, která hraje každou čtvrthodinu nějakou melodii, některé poměrně dlouhé a komplikované.

Tohle je centrum kampusu, The Pit, Jáma. Vlevo Lenoir Hall se stánky s rychlým občerstvením a jídelnou, bílá budova vzadu je Student Union, kde se dějí různé studentské aktivity, a vpravo Student Stores - obchodní dům s oblečením, učebnicemi, školními potřebami, suvenýry, telefony, malou poštovní pobočkou... Ze všech čtyř stran Jámy jsou tři schody, na kterých vysedávají studenti, sem tam tam někteří cvičí breakdance, pořádají se tam nábory do fraternit a sororit a na další aktivity. Některé jsou i na fotce, akorát na opačné straně, takže nejsou moc vidět.

No a tohle už je přímo budova mojí školy, Manning Hall. Všechny budovy tady se nějak jmenují, obvykle podle někoho, kdo na ně přispěl, tj. jsou po něm většinou pojmenované ještě za jeho života. Na adresy se tu nijak extra nehraje, důležitější jsou tahle jména.

Když pokračuju dál na sever, dostanu se k historickému centru univerzity. V pozadí je nejstarší budova tady, Old East, která dodneška funguje jako kolej pro studenty. Před ní stojí Old Well, hlavní symbol UNC, který mám i v záhlaví tohohle blogu. Oboje bylo postavené na konci 18. století. Old East byla první veřejná univerzitní budova v Americe a Old Well dlouho poskytovala vodu pro celou UNC. O sto let později ji přestavěli v neoklasicistním stylu podle Chrámu lásky ve Versailles. Později se zrušila její původní funkce a teď je tam jen picí fontánka. První den školního roku se tam ovšem musí napít všichni studenti, jinak by určitě nezvládli všechny zkoušky. No, zjistil jsem to ten den až po návratu na pokoj a už se mi nechtělo jít ji hledat. Asi nebudu mít samá áčka.

Kousek za školou, ale i za studnou, je arboretum, univerzitní dendrologická zahrada. Je tam většinou naprostý klid, tak se tam chodí někteří studenti učit. Od Manning Hall a Jámy se přijde k dlouhému živému tunelu, moc hezký.

Jinak jsou tam samozřejmě všude samé stromy s popisky, co přesně je to za druh a podobně. Navíc tam kvetly i nějaké květiny, tak jsem mohl testovat makrofotografie. Ještě to musím doladit.

Hned za arboretem stojí Moreheadovo planetárium z roku 1949. Je to jedno z nejstarších planetárií v USA a v té době ukázalo, jak bohatá univerzita je. Mezi lety 1959 a 1975 v něm NASA cvičila úplně všechny své kosmonauty ve hvězdné navigaci. Při některých letech jim to zachránilo život.

Trochu uberu ze suchého výkladu a přihodím tvory, kterých je tady skoro tolik, co samotných studentů, veverky. Jsou všude a lidí se vůbec nebojí. Klidně k vám přiskáčou na půl metru, seberou ze země žalud, prozkoumají ho a zase odběhnou pryč.

Tedy zrovna tahle druhá veverka, kterou jsem vyfotil asi osm metrů od Old Well, možná byla mrtvá. Nijak se nehýbala, a zatímco jsem ji fotil, začaly se na ni postupně slétávat mouchy. Omlouvám se slabším žaludkům.

Když se pokračuje jen kousek dál na sever od zmíněných univerzitních budov, třeba ulicí s následujícím obrázkem (povšimněte si berana Ramsese), dojde se na Franklin Street.

A Franklin Street, ne že by to bylo z téhle fotky poznat, je především noční centrum. Samotná ulice má několik kilometrů, přičemž na svém jihozápadním konci prakticky jen přechází do Main Street ve vedlejším městečku Carrboro, aniž by ztratila svůj význam. Podél ní je totiž z obou stran obrovské množství restaurací, obchodů a budov fraternit a sororit, ale hlavně spousta hospod. Každý den se tam přesune velké množství studentů, aby si odpočinulo od školy a osvěžilo se v tom teplém počasí, co tu máme.

My tam chodíme se spolužáky jednou týdně, pokaždé jinam, a zatím je poměr Chapel Hill - Carrboro vyrovnaný. V pátek ho zase posuneme ve prospěch Chapel Hill. Jdeme vyzkoušet nějaký nový podnik, tak držte palce, ať stojí za to.