Místní Festifall

Koukám, že jsem s tím blogem nějak zaspal víc, než jsem si myslel, a docela dlouho nic nenapsal. Poslední dobou se mi toho dost nahrnulo. Sice by bylo hodně, o čem psát, ale kromě prodlouženého minulého víkendu, kdy jsme vyrazili do Washingtonu, jsem se musel mnohem víc věnovat škole. Teď mám času snad ještě méně, ale nějak jsem dostal chuť něco rychle napsat. Aspoň tedy krátce doplním pár poznámek z Festifallu, které se mi tu válí už skoro měsíc.

Festifall se konal odpoledne před Divaali Nite, o které jsem psal samostatně, a byl také důvodem, proč jsem na ni přišel pozdě. Jak název napovídá, pořádá se tu každý rok na podzim. Vypadá to zhruba tak, že se ze dvou stran uzavře většina západní Franklin Street a na každou stranu uzávěru se postaví pódium:

Další dvě pódia uzavřou ulice kolmé na Franklin Street, takže se vytvoří jakýsi kříž, do kterého nemůžou auta. Na zmíněných pódiích se střídají různé hudební skupiny i žánry. Ze čtyř zobrazených to byly (v pořadí podle fotek) gospely, latino pop, klasická jižanská hudba a instrumentální jazz.

Samotný tvar kříže pak ukazuje spousta stánků. Hned první kupříkladu patřil místní Policii. Měli tam výbornou nástěnku se všemi možnými drogami, od všelijakých prášků, přes různé způsoby podávání heroinu, kokainu a marihuany po houbičky a alkohol. Když jsem se zeptal, proč tam chybí tabák, strážník se trochu kroutil s tím, že na rozdíl od ostatních cigarety nemění lidské vnímání a tedy není nebezpečný třeba pro řízení. Nakonec ale po mírném nátlaku přiznal, že je možná nebezpečnější než kterákoli jiná ze zobrazených drog. Vlastně jsem se ptal proto, že Severní Karolina je tradičně jedním z největších producentů tabáku.

Následovaly další stánky, patřící hasičům, lokálním novinám a neziskovým organizacím a pak hlavně umění. Mezi neziskovkami mi nejzábavnější přišel stánek upozorňující na nedostatek pitné vody ve světě, který se svá slova snažil dokázat tím, že u něj byly dvě velké nádrže s ledem plné půllitrovek s neperlivou minerálkou, kterou všem nabízeli zadarmo. No vzal jsem si, samozřejmě.

Nejvíc tam ale bylo umění, od různých soch a plastik jako je tenhle lehce rezavý krokodýl jménem "I am hungry" přes obrazy a fotografie až po různé užitné věci - keramiku, oblečení, šperky a další doplňky. Osobně si myslím, že část byla dost nevkusná a kýčovitá, ale daly se tam najít nádherné věci, bohužel nemám moc fotek, tak ukážu aspoň těch pár.

Tady si děti vytvářely různé věci z hlíny:

Tady jsou razítka, kterými v Latinské Americe potiskují své oblečení různými vzory:

Tady mi pózuje sympatické děvče, u kterého jsem zapomněl, odkud je, ale myslím, že nějak Venezuela nebo Ekvádor nebo tak něco. Obávám se, že mi některá děvčata z České republiky nezapomenou, že jsem jim nakonec žádnou z těch tašek nekoupil.

No a tady je ukázka různě vázaných notesů. Ty nabízela taková milá černoška spolu s různými kolážemi a grafikami.

No a téměř nakonec se zničeho nic okolo stánků rozeběhl za zvuku bubnů veselý průvod plný dětí a postaviček v maskách.

Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Svátek světel

Málem jsem se ho vůbec nezúčastnil, protože jsem přišel domů unavený a ospalý těsně před šestou a těsně po šesté jsem se podíval, kdy to začíná. Víc psát, myslím, nemusím. Každopádně nakonec jsem si řekl, že přece nebudu líný, a navíc že doma nemám skoro nic k jídlu a tam je v ceně večeře.

Svátek světel se nazývá různými podobami, Wikipedie uvádí Diwali nebo Dipawali, případně Deepavali. Tady se akce jmenovala Divaali Nite. To "Nite" je tam proto, že celý festival trvá pět dní, ale tohle byla jen jedna noc. Deepavali je podle všeho původní nezkrácený název a používá se v jižní Indii, zatímco Divaali je hovorové označení ze severní Indie. Česky se to snad přepisuje jako Divalí nebo Dipavalí.

Nejzajímavější na Divalí mi přijde to, že ho slaví Indové napříč náboženstvími, a to přestože je to zjevně náboženský svátek. Jednoduše si každá víra našla vlastní důvod. Zatímco pro hinduisty je oslavou návratu Rámy domů z vyhnanství poté, co porazil Ravanu, případně oslava vítězství Krišny nad démonem Narakasurou, nebo dokonce na památku dne, kdy Bali na rozkaz Višnua přijal roli vládce podsvětí, pro džinismus odkazuje na dosažení nirvány Mahávírou v 6. století před Kristem a Sikhové v něm vidí posvěcení města Amritsaru. To provedl Guru Hargóbind, šestý guru sikhismu, po návratu z vězení císaře Džahangíra. Divalí překvapivě slaví i nepálští buddhisté a v Indii se z něj z výše zmíněných důvodů prakticky vyvinul státní svátek. Celkově jej po celém světě slaví zhruba miliarda hinduistů a je to obecně jedna z jejich nejoblíbenějších slavností. Podle některých kalendářů poté dokonce následuje Nový rok.

Jako první byla na programu púdža, obřad světel. Během něj šperky ověšený chlápek v bílém na obrázku níže za neustálého prozpěvování prováděl všelijaká kouzla nad a před obrázkem nějakého boha. Asistoval mu přitom pomocník v růžovém. Kolem nich sedělo v půlkruhu na zemi několik mladých, zatímco ostatní, bez ohledu na věk nebo národnost, tedy včetně mne, posedávalo na židlích za nimi a koukalo. Pak si všichni zahřáli ruce nad svíčkou, zagestikulovali rukama a pohladili se po hlavě a obličeji. Tím vyhnali zlo, uvědomili si své vnitřní světlo avyjádřili víru v budoucnost lidstva.

Potom se ještě prošlo s tácem drobných sladkostí, protože k obřadu neoddělitelně patří také sdílení s ostatními. Následovat mohla zábavná část programu, nejprve vystoupil klávesista, pak přidal zpěv, poté kolegu a nakonec i kolegyni. Všechno to byly písně z bollywoodských filmů, takže některé mladší posluchačky sem tam propukaly v nadšení.

A s bollywodskými písněmi pokračoval i následující zpěvák, Ranjan. Doprovod si pouštěl potichu, aby se měl čeho držet a ostatní to prakticky neslyšeli. Zajímavý nápad. Jen jak u toho většinou seděl, ani jsem neměl potřebu ho zvěčnit. Ostatně mi to zase úžasné nepřišlo.

Stejně tak jsem nevytáhl foťák ani při následující krátké přednášce o tom, co je to Divalí a jaká je jeho historie. Radši jsem dával pozor a prohlížel si promítané obrázky.

Přístroj přestal zahálet v další části programu, jen přešel do nahrávání videa. Tehdy začaly tance. Podle plánu měly být jen dva, ale nakonec byly celkem čtyři. A dle mého názoru to bylo dobře.



Jako první vystoupila Anjana Mohanty, což je bohužel jediné jméno, které jsem zjistil. Ostatní budou muset zůstat v anonymitě. Stejně tak ani neznám víc o tom, co za styl ostatní předváděli. Anjana tancovala klasický tanec Odissi. Ten pochází z východní Indie a je známý pro svůj lyrický půvab a hojnost sošných póz z kláštera v Orisse. Z Orissy tanec ostatně pochází a vznikl již v 2. století před Kristem. Jak zajímavý a náročný můžete vidět na videu výše. Co moc neuvidíte, je neustálé proměňování výrazu obličeje od úsměvu k zamračenosti a zpátky.



Po Anjaně následovala další tanečnice, tentokrát zjevně mladším tancem, podobným těm, které můžete potkat v klasických bollywoodských spektáklech.

Po ní přišel na řadu na Inda velmi nezvykle vyhlížející kluk, který ve svém, již zcela moderním pojetí spojoval breakdance s klasickými indickými pohyby. U něj jsem nahrávání nejméně přerušoval, tak je ve výsledku jasně nejdelší, ale s ohledem na to, že na rozdíl od ostatních tancoval postupně na různé skladby, snad to nevadí.



Nakonec nastoupila nejmladší z celé čtveřice a musím říct, že měla nejobtížnější pozici, protože předchozí výstupy rozhodně tvořily vrchol večera a hlavně neměla kam v časové ose pokračovat. Jak si s tím poradila si prohlédněte níže a do komentářů mi napište, kdo z tanečníků se vám líbil nejvíc. Snad vám ty krátké ukázky stačí. Bohužel jsem mohl buď dávat pozor na to, aby se mi moc netřásla ruka, anebo na to, co se děje na jevišti. Takže jsem se samozřejmě radši díval naživo než na malý displej foťáku.



Opulentní indickou večeři jsem bohužel nezvěčnil, protože jsem už měl docela hlad a neměl volné ruce, jak jsem do sebe házel na přeskáčku různé druhy jídla na tácu. A když jsem dojedl, chvíli jsem přemýšlel a pak si vyrazil pro nášup. Mňam. Bohužel moc neznám názvy těch indických věcí, takže nepoznám čatný od samosy, a proto ani nemůžu popsat, co jsem to snědl.

Po večeři už zbývala poslední část programu, Raas. Odstranily se židle z hlediště a na pódium nastoupilo deset muzikantů s různými nástroji. Sedli nebo stoupli si za dlouhý stůl a začali zpívat nekonečnou píseň. Všichni jsme mezitím dostali do rukou dvě tyčky, postavili jsme se do dvou řad proti sobě a už to jelo. Tedy těch dvojřadů tam bylo víc a každý jel sice podle hudby, ale jinak nezávisle na ostatních. Jen je více méně nutné, aby každá řada měla stejné množství lidí, tedy aby jich celkem byl sudý počet.



Na ukázku nabízím tanec v malém měřítku, a sice moji skupinu, tedy kamarádku, která mě na Divaali Nite pozvala (v tmavém), a její přátele. Je to již ke konci, tak je vidět, že už toho mají docela dost. Navíc už si hráli s různými variantami, ale princip je stejný. Musím říct, že muzikanti vydrželi hrát a zpívat minimálně hodinu v kuse, neuvěřitelní.

Let's go Canes!

Když jsem byl mladší, býval jsem docela velký hokejový fanoušek. S kamarádem jsme chodili zhruba na každý druhý domácí zápas Sparty, každý den jsem sledoval nové zprávy z hokeje u nás, tehdy hlavně na teletextu. Koukal jsem na skoro všechny televizní přenosy z Extraligy, později jsem přidal denní návštěvu nhl.com, a když jsme pořídili kabelovku, držel jsem násilím otevřené oči při zápasech NHL na Galaxii, vysílaných obvykle pozdě v noci. Když jsem přišel ze školy, první věc, co jsem tehdy dělal, byla, že jsem pustil počítač a dal si jeden zápas NHL 98. Sice jsem od té doby od pasivního sportu dost upustil a kromě občasného záchvatu recidivy už prakticky nic nesleduju, nic to nemění na tom, že jsem dneska poprvé navštívil zápas NHL naživo.

Šlo o úvodní zápas místního týmu Carolina Hurricanes proti mužstvu Philadelphia Flyers. Jak jsem už psal dřív, můj spolubydlící je z Filadelfie a navíc je taky hokejový fanoušek. Dokonce hokej nějakou dobu hrál jako brankář. Jediná jeho smůla je, že mu už začaly podzimní prázdniny a včera odletěl na dva týdny domů do Filadelfie, takže na zápas nemohl. Jak ironické.

Naštěstí mám ještě spolužačku, taky z Pennsylvánie, tuším cca 100-200 mil od Filadelfie, ale to je v USA pořád jen kousek. A tahle spolužačka je velká sportovní fanynka. Někdo mi ji představil na jedné z prvních "Happy Hours" (obvykle páteční hromadná návštěva jednoho z místních barů), když jsem se zmínil, že se těším na hokej. A spolu s ní, jejím přítelem a další spolužačkou, hokejovou fanynkou, tentokrát z Chicaga, jsme dneska vyrazili. Tara v oranžovém tričku Flyers, Tyler v dresu Hurricanes, Bridget v neutrální modré a já v červené, sice s malým obrázkem loňského Parconu v Plzni, ale jinak jasně pro Canes.

Tara měla nějaké pracovní setkání v pět, tak jsme museli vyrazit až poté, což v pátek večer samo o sobě není žádná radost. Když se navíc přidá, že pár tisíc aut jede na stejnou akci po stejné dálnici, je výsledek jasný. Zhruba půlku cesty jsme se víc plazili než si to svištěli. Policie měla všechno pořešené, všude mobilní světelné tabule ukazující informace o tom, které parkoviště je plné a na které máme mířit, aby všichni pohodlně zaparkovali tak, že k hale za chvíli dojdou pěšky. Každopádně to pořešení taky znamenalo z ne úplně jasného důvodu občas omezení ze dvou na jeden pruh a podobně. Jinak řečeno, ke stadionu jsme nakonec dorazili zhruba pět minut po oficiálním začátku. Odbavení bylo neuvěřitelně rychlé, včetně průchodu rámy a ještě než uplynulo pět minut z hry, už jsme seděli na svých místech.

Co se týče hry, byl jsem vlastně trochu zklamaný. Zaprvé protože Flyers byli lepší, měli lepší pohyb po hřišti, dokázali se lépe uvolňovat a taky měli víc střel na bránu i méně vyloučených hráčů. Navíc dokázali v první minutě druhé třetiny dát hned dva přesilovkové góly. Zadruhé protože to byly jediné góly, které v zápase padly. A zatřetí protože kvalita hry nijak nepřevyšovala průměrné zápasy Sparty, které jsem viděl.

Bylo poznat, že je teprve začátek sezóny a oba týmy, ale především Hurricanes, se potřebují rozehrát a hlavně sehrát. Takhle sice měli některé nádherné momenty, ale povětšinou to byla hra bez nápadu. Zavézt puk do útočné třetiny, tam si ho chvíli obtížně předávat u mantinelu a nakonec ho ztratit, o tom to opravdu nemá být. Ale zase abych jim úplně nekřivdil, obzvlášť ve třetí třetině se snažili hodně, a několikrát měli před sebou v zápase prázdnou branku. Neměli ale štěstí, narozdíl od hráčů Filadelfie. Ani Rod Brind'Amour ji netrefil. Což je škoda, protože ta hala má úžasnou akustiku a každý gól červených by byl úžasný zážitek.

Co mě ale hodně potěšilo, byla bitka, která se odehrála hned v první třetině. Vyhrál carolinský Tim Gleason, i když si za to následně odseděl desetiminutový trest. Každopádně to bylo poprvé, co jsem něco takového na vlastní oči viděl. Bylo hezké, jak férově se k tomu souboji všichni staví. Je to součást představení.

Celkově nezbývá než doufat, že příště to bude lepší, padne víc gólů, hráči předvedou úžasnější kombinace a Hurricanes vyhrají. Jinak se výsledek vlastně dal očekávat. Karolína sice loni v play off vypadla až ve finále Východní konference s Pittsburghem, pozdějším vítězem Stanley Cupu, a tým se téměř nezměnil, ale taky měla loni s Filadelfií skóre tři porážky a jednu remízu, a k tomu má z posledních sedmi úvodních zápasů šest proher.

A ještě přidám poznámku na závěr. Po skončení zápasu jsme nejdřív dlouho nemohli najít své auto a pak jsme v něm skoro stejně dlouho čekali, než jsme mohli vyjet na cestu zpátky. Každopádně na vedlejším stadionu, okolo kterého jsme šli mezi autem a hokejovou halou, domácím hřišti fotbalového týmu North Carolina State University, stojí chobotnicovitá konstrukce určená pro zítřejší koncert U2, který tam proběhne. A po setmění, při našem odjezdu, testovali, jestli všechno funguje v pořádku, takže jsme si užili úžasnou barevnou světelnou šou. Každopádně přes několik možností jsem si nakonec lístek nekoupil, i když byla šance i za pouhých 40 dolarů, takže se zítra do Raleigh vracet nebudu. Možná místo toho půjdu do letního kina na nového Miyazakiho.