Den díkůvzdání

Den díkůvzdání je úžasný svátek. Američané si při něm připomínají, jak k nim byli na začátku Indiáni hodní, protože ještě neměli důvod se zlobit. Když do Nového světa dorazili Otcové poutníci z Anglie, původem Cromwellovi Puritáni, utíkající před znovunastolenou monarchií, málem tu umřeli hlady. Vtom ale přišli místní a přinesli jim jídlo. Pravděpodobně to byly nějaké fazole, kukuřice a podobně, ale Američané jsou velký národ a trochu si to přizpůsobili. Na Díkůvzdání se často sjíždí celé rodiny, dokonce víc než na Vánoce, mají na to ostatně krásné čtyřdenní volno, u nás dokonce pětidenní (včetně víkendu). Společně pak spolu od brzkého odpoledne připravují večeři v podobě pečené krůty plněné nádivkou. V listopadu tak tady dochází k podobné genocidě krůt, jako je to u nás s kapry na Vánoce, jen je to tu ve větším měřítku.

Sváteční den jsem zahájil válením se v posteli až do poledne, takže jsem pak tak tak stíhal plán. Naštěstí jsem měl sbaleno už od středy, jen jsem přidal pár věcí, na které jsem původně zapomněl, například průvodce, peníze a čepici, protože se má ochladit a vydával jsem se na daleký sever.

Cesta na letiště byla proti předpokladům téměř prázdná, lidí i aut pomálu, zřejmě většina odcestovala dřív. Dorazil jsem tedy hodinu a půl před odletem. Palubní lístek jsem si vytiskl již doma, mohl jsem tedy pokračovat přímo k bezpečnostní kontrole. Vyndal jsem z batohu notebook, z kapsy mobilní telefon a sundal si bundu a boty a o pár vteřin později už jsem to zase všechno vracel zpátky. Všechno běželo jako po másle, v letadle jsem si sedl k oknu a koukal na modré nebe sem tam s nadýchaným obláčkem. Cesta byla rychlá, dostali jsme po nějaké době pití a pak i něco k zobání. Vzal jsem si vodu, pražené kešu oříšky a plaitanové chipsy, tj. chuťově něco jako sušené banány. Prý to ostatně produkují stejné země. Myslím, že mám rozhodnuto o tom, co si dám na zpáteční cestě.

Na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku jsme dorazili s půlhodinovým předstihem, což je na dvouhodinové trase docela příjemné. Sice bylo docela zamračeno, ale právě zapadalo slunce, tak to při přistávání dělalo úžasné efekty.

Neměl jsem velké zavazadlo, tak jsem se jen prošel po Skywalku až k zastávce AirTrainu, svezl se vlakem k metru, odtamtud k dalšímu metru a tím až ke svému brooklynskému hostelu. Bohužel se mi nepodařilo koupit si týdenní lístek, protože nemám moc hotovosti, abych se jí zbavil ve stánku, a v automatu nabízeli maximálně osmidolarový lístek na čtyři jízdy. Koupil jsem si tedy obyčejný za $2,25, což bylo překvapivě o 25 centů levnější než inzerovaný kombinace lístku pro AirTran a metro. To jsem trochu nepochopil, ale nejspíš jen protože nerozumím, jak funguje Metrocard.

V hostelu mě přivítal nijak zvlášť nadšený recepční, který mi rozhodně nehodlal dát jakékoli informace navrch. Tu nejdůležitější jsem se ale dozvěděl náhodou, když tam přišly dvě holky, aby se zeptaly, kde probíhá ta Thanksgiving večeře. Okamžitě jsem samozřejmě zbystřil, už jsem začínal mít docela hlad. Aby mě kupříkladu informoval, že si mu mám říct o deku, to ho nějak nenapadlo. A když jsem to později udělal, sice mi ji přinesl, ale když jsem se chtěl zeptat ještě na přístup na net, odsekl nejdřív: "Co zase?", než zjistil, že nemusí nikam dál chodit, jen mi vytiskne papírek s loginem a heslem.

Večeře byla samozřejmě zdarma, je přece Díkůvzdání! Původně jsem při plánování cesty přemýšlel o tom, že se přidám na společnou večeři s lidmi z CouchSurfingu, ale dorazil bych tam příliš pozdě. Tohle mě jako neočekávaná alternativa potěšilo. Krůt tu bylo několik, dlabali jsme je s brusinkovým džemem a ještě něčím a všechno to bylo moc chutné. Navíc jsme se zapovídali s Dánem, který vypadal jako PaulMan, kdo ho znáte, Francouzkou a nějakými Angličany. Později jsem s nimi vyrazil do baru. Jediného v okolí.

Barman měl tedy trochu zpoždění a otevřel až asi čtvrt hodiny po sedmé. Když uviděl nedočkavě postávající skupinku lidí venku, zasmál se a prohodil: "Chce si to se mnou někdo rozdat?" Docela sympaťák. Venku stála motorka, nedivil bych se, kdyby byla jeho. Když jsem se ho později ptal na jméno, říkal, že je Buddy, tedy nejčastější jméno v porevolučních filmech u nás. Teď se to obvykle překládá jako kámo. Vypadal jako drsňák, potetovaný, řada náušnic a vousy, triko punkrockové kapely Electric Frankenstein. Lahváče otevíral předloktím. Zajímavý trik. Kdybych pil lahváče, asi bych se ho taky rád naučil. Dal jsem si točený brooklynský ležák. Pět dolarů, normální cena. Když jsem dopil první sklenici, Buddy postavil před všechny na baru panáka, přede mne shodou okolností dva, a všem nám nalil nějakou docela dobrou whisku, sobě samozřejmě taky. Veselé Díkůvzdání!

Výzdoba baru taky stála za pozornost. Všude obrazy, povětšinou různí kostlivci, polorozpadlé mrtvoly a podobně. Atmosféra správně temná.

Rozpovídal jsem se s vedle mě sedícím Angličanem. Byl dost snědý, překvapilo mě, když řekl, že je z Londýna. Ale zase ne tolik. Je to hodně multikulturní město. Říkal, že dělají s nějakou neziskovkou marketingový projekt na Facebooku, což mě z profesionálního hlediska zaujalo Když si na mě začal brát kontakt, trochu jsem se ale držel zpátky a nedal mu telefon. Když mi dával kontakt na sebe, na vizitce stálo, že ta jeho společnost se jmenuje Hugs for Everybody nebo tak nějak. Někam jsem ji založil. Tak jsme si popovídali o Free Hugs, objali se, a teď jen doufám, že to všechno bylo nevinné.

Po nějaké době se objevili nějací dva chlápci, velký a malý, s kytarami z Guitar Hero, a obešli nás, jestli jsme ty kytary neztratili. Asi je našli někde venku. Chvíli tam s nimi blbli a potom malý jednu z nich teatrálně jednu roztřískl o stolek. Londýňan ho přitom fotografoval. Barman na to reagoval zvoláním: "Happy Thanksgiving!"

Pak jsme se přesunuli od baru ke stolku. Kuřáci průběžně odbíhali na dvůr, protože v barech se tu taky nesmí kouřit. Nakonec jsme tam byli asi tři Angličani, tuším Londýn, Birmingham a Sunderland, o kterém shodou okolností zrovna čtu knížku, Australan z Melbourne a Němka z Mannheimu. Zajímavá partička. Táhli jsme to ani ne do půlnoci, 15 dolarů za tři piva je přece jenom dost. Ale třídolarového amerického Budweisera do mě nikdo nedostane.

Zpátky na recepci jsem znovu potkal Dána s Francouzkou, kteří se právě vrátili. Už tam byl nový recepční, mnohem sympatičtější. Než jsem šel spát, ještě jsem si od něj poslechl, jak v téhle původně půmyslové části Brooklynu před deseti lety byly drogy a kriminalita, ale teď jsou tam umělci. Drogy začínají o šest bloků dál.

PS: Chtěl jsem sem přidat i nějaké fotky, ale moc to nesviští, tak to udělám jindy. Stejně tak někdy jindy opravím faktické chyby v prvním odstavci. Házel jsem to z patra a ta paměť není nic moc.

State fair čili místní Matějská

Sice mám teď dělat na věcech do školy, které spěchají, ale dlouho jsem sem nic nenapsal, tak jen rychle o návštěvě místní pouťové zábavy. Konala se před necelým měsícem v Raleigh a trvala asi týden. Z naší školy tam v neděli 18. října vyrazilo docela dost lidí, i když se povětšinou nedomluvili předem.

Svezl jsem se se spolužačkami na řetízkovém kolotoči, vůbec poprvé ve svém životě, a i jinak tam byly všechny obvyklé atrakce typu horská dráha, ruské kolo, centrifuga, různá kyvadla, volný pád a podobně. Navíc tam byly i záležitosti patřící k původnímu účelu poutí, tedy k nabídce produktů a jiných věcí pro zemědělství, například prasečí závody (které jsem bohužel minul), ale současná podstata je jiná. Alespoň mi to tak přišlo. A podle toho, co mi řekli ostatní, přišlo mi to tak správně.

Hlavní pro americké pouti je skutečnost, že se jedná o svátky obžerství a neuvěřitelně nezdravého jídla. Počet stánků s jídlem mnohonásobně převyšuje cokoli jiné. A všechny ty stánky do jednoho nabízejí jen nezdravé věci. O to ovšem chutnější, samozřejmě. Smaží se všechno, od těsta, přes zeleninu až po máslo! A protože to nestačí, ještě to pak doplníte přinejmenším hromadou cukru a čokoládou, častěji různými tučnými omáčkami (několik naráz pokud možno) a hranolkami jako přílohou.

Pan Stevens, otec spolužačky s obřím sendvičem na obrázku výše, z toho měl oči navrch hlavy a nedal jinak, než že je musím všechny vyfotit u toho nejděsivějšího stánku, uzavírajícího dlouhou uličku s podobnými jídly a lákajícího nenasytce velkým obrázkem jukeboxu. A pak jsme si hned oba koupili funnel cake.