čtvrtek 12. srpna 2010

Chillout v Parmě

Do Parmy jsem si přijel víceméně především odpočinout a najíst se. Ale upřímně řečeno se mi to oboje povedlo o trochu víc, než jsem doufal.

Město je sice skoro dvakrát větší než stotisícová Piacenza a je to hodně cítit, ale ve srovnání s Milánem je to pořád jako porovnávání Českých Budějovic, Plzně a Prahy. Tedy samozřejmě až na to, že Praha je přece jen o dost hezčí než Milán. Zato Parma se té Plzni blíží, a Piacenza Budějovicím taky. Akorát světoznámé pivo tam vyměnili za jídlo.

Na Prazdroj a Budvar si sice člověk musí nechat zajít chuť, ale pršut a parmazán mu to snadno vynahradí. A přesně tyhle dvě parmské speciality jsem si hned první den nechal dát na pizzu k večeři. Objednal jsem si takovou, která se pyšnila hrdým jménem Fantasia a zvědavě čekal, co mi přinesou.

Když jsem dorazil do Parmy, ubytoval jsem se v hostelu na okraji města. Takový tichý dům, až příliš dobře vypadající, sterilní. Personál sice milý a ochotný, ale nic víc. Byl jsem poměrně zklamaný, zvlášť když jsem zjistil, že tam nemají ledničku a za hodinu přístupu na Internet musím zaplatit 3 eura. Přijel jsem až večer, tak jsem se jen po celodenním chození osprchoval a vydal se hledat něco k jídlu. Bylo už deset hodin, šel jsem směrem k centru a pořád neviděl vůbec nic. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem zahlédl to úžasné slovo pizzeria.

Vtoupil jsem dovnitř, abych se schoval před přetrvávajícím parnem venku. Nejdříve jsem si objednal a pak se teprve začal rozhlížet. Po zdech visely různé diplomy, ale bližší zkoumání ukázalo, že žádný z nich nebyl vítězný. Všechny ovšem říkaly, že se místní kuchař pravidelně účastní mezinárodních mistrovství a dostává se v nich do finále. A to přece v zemi pizzy musí něco znamenat. Začal jsem se těšit.

Kromě již zmíněných místních specialit ležela na vrchu ještě vrstva čerstvé rukoly. A nutno říct, že pizza si své jméno zasloužila. Byla opravdu fantastická. V půlce už jsem si sice říkal, že se do mě nic víc nevejde, ale ta chuť byla natolik božská, že jsem nemohl přestat.

Poté jsem se jen odbatolil zpátky do hostelu a doslova naplnil titulek tohohle příspěvku. Bylo to totiž jediné místo z celé výpravy, kde měli klimatizaci.

neděle 1. srpna 2010

Na skok v Piacenze

Po nedostatku spánku v Miláně jsem se rozhodl vyrazit do dvou menších měst na jihovýchod. První byla na řadě Piacenza. Dorazil jsem tam někdy ve dvě tři odpoledne a velmi rychle zjistil, že siesta není výsadou jen Španělska. Město bylo zcela mrtvé, nikde ani noha, obchody i kostely zavřené. Procházel jsem se tedy pomalu prázdnými ulicemi, před odpoledním sluncem se skrýval v každém byť jen náznaku stínu a nakonec dorazil na Jezdecké náměstí.

To už se začali sporadicky objevovat i nějací lidé. Počkal jsem si do otevíračky informačního centra, vyzvedl si tam mapu a nechal si poradit místo, kde bych si mohl dát dobrý oběd za rozumnou cenu. Bylo to docela z ruky, ale město je to malé, takže stačila asi desetiminutová procházka. Doporučená trattoria byla ovšem zavřená a široko daleko kolem ní nebyla žádná jiná. Nakonec jsem se tedy vrátil na náměstí a koupil si v samoobsluze sendvič a banán. Po tomto vydatném obědě jsem si obešel nejzajímavější památky a vyrazil na cestu do Parmy.

Během jídla jsem koukal, jak přijely dvě policistky na kole. Chtěl jsem je vyfotit, ale zaclonila mi je nějaká auta. Nicméně jsem je potkal ještě jednou o kus dál. Zhruba 100 metrů dlouhá ulice mezi oběma hlavními náměstími funguje v Piacenze jako pěší zóna a strážnice chtěly, aby to tak i zůstalo. Prošel jsem kolem nich, když si povídaly s nějakou holkou s kolem. Předpokládal jsem, že jí dávaly pokutu, ale nebyl jsem si jistý. Dával jsem proto pozor, jestli se tím směrem nevydá někdo další. Cyklistů totiž po té pěší zóně jezdila spousta. Všichni ale v půlce odbočili a nedojeli až k děvčatům. Nakonec proti mě jela jedna hezká Asiatka. Přemýšlel jsem, jestli ji nemám varovat, ale italsky neumím a navíc jsem si nebyl jistý. A taky mohla odbočovat pryč. Nakonec jsem tedy mlčel a jen pozoroval, jak policistky opustili první hříšnici jen proto, aby o několik vteřin později opravdu zastavili šikmookou slečnu. Zastyděl jsem se.

středa 21. července 2010

Parba v Milanu

O Milanu mi vzdycky vsichni rikali, ze za to nestoji. Ze je tam jen uchazejici katedrala a jinak at si tam jezdi holky na nakupy hadru. Nedal jsem se odradit a pak jen ziral. Nakonec jsem vlastne trochu litoval, ze jsem zustal jen dve noci. Zvlast kdyz jsem si konecne o dva dny pozdeji spocital, kolik mam vlastne casu.

Milano samozrejme kazdy zna predevsim jako centrum svetove mody a designu. Mimo to je to taky druhe nejvetsi mesto v Italii, i kdyz populace cele oblasti Rim vyrazne prevysuje. Kazdopadne pokud odhlednu od toho, co se da koupit v obchodech, a zamerim se na pamatky, opravdu tam toho v porovnani s jinymi italskymi mesty zdaleka tolik neni. Hlavni je jiz zminena katedrala. Ta je naprosto uchvatna. Obzvlast tisice ruznych postavicek zvenku musely Honzovi zpusobit mnohahodinovy orgasmus, rekl bych.

Druha hlavni atrakce je pevnost. Ta je taky krasna, ale v techhle vedrech me nejvic nadchl park za ni a snad jeste vic fontana pred ni. Ve dne nebylo nic lepsiho, nez si sednout na okraj a strcit nohy do chladne vody. Dokonce jsme se tam pro ten zazitek znovu vratili, misto abychom si koupili zmrzlinu.

Ty dve noci jsem stravil v zanovnim hostelu Zebra a je treba rict, ze se tam sesla vyborna parta. Byli tam Svedi, Norove, Belgicanky, Australani, Novozelandan, Americani, Anglican, Brazilec... a samozrejme italsky personal. Velmi rychle a snadno jsme se spratelili.

Kdyz jsme tak sedeli pozde vecer ve spolecenskych prostorach hostelu a povidali si, vytahl Brazilec Tiago u vedlejsiho stolu ukulele a zacalo se zpivat. Jeste v prubehu prvni pisnicky ale pribehl chlapek od recepce, ze mame jit jinam. Myslel jsem, ze jen nechce abychom rusili pripadne spici hosty, ale bylo malicko jinak. Zavedl nas o dve patra niz skrz dvere s napisem "Restricted Area" a tam jsme jen vydechli prekvapenim. Ten hostel ma vlastni klub v podzemi, s barem, podiem, bubny a stolem s dvema pocitaci pro karaoke. Sam si sedl za bubny, vzal palicky a zacal hrat. Tiago vzal misto ukulele kytaru, majitel hostelu si stoupl na podium a spolu s recepcni zacali zpivat, cokoli kohokoli napadlo. Kdo chtel pridal se, at uz na podiu nebo u stolku kolem. Nutno rict, ze oba italsti zpevaci maji vyborny hlas.

Druhy den jsem vyrazil do mesta s Tiagem a dvema Belgicankami, ktere nejakou nepochopitelnou shodou okolnosti minuly zminenou party. Holky se oddelily za nakupy, my vyrazili po pamatkach. Krome jiz zminenych je tam treba veleznama opera La Scalla a jinak spousta zajimavych bezejmennych domu na kazdem kroku.

A vecer uz jsme vedeli, jake jsou moznosti, a pripravili vsechny dopredu, aby to tentokrat neprosvihli. Udelali jsme to tak uspesne, ze nas bylo dvakrat tolik a ze jsme si tentokrat prakticky uzurpovali vsechno pro sebe. Italska recepcni stejne chybela a zhruba 50lety majitel pote, co prvni noc na svuj hlas sbalil jednu cerstve zasnoubenou Svedku, tentokrat videl, ze nema nadeji na uspech, a tak to prilis dlouho netahl. Svedku znovu nechtel a k obema mladym Belgicankam jsme ho s Tiagem nepustili.

Brazilec se do toho tentokrat oprel opravdu dukladne. Jako dukaz budiz skutecnost, ze mu behem te noci praskly struny na elektricke kytare, spanelce a nakonec i u jeho ukulele. Pisnicek znal neuveritelne mnozstvi, a kdyz si chtel odpocinout od strun, dal kytaru Americanovi z Raleigh v Severni Karoline (tj. tesne vedle, nez jsem studoval, ale kdyz zjistil, ze jsem z konkurencni univerzity, ztratil zajem o rozhovor) a sedl si za bici. Pripadne se oba prohodili. Norka Johanne tentokrat pri absenci italske konkurence nechala plne vyniknout svuj hlas a sem tam jsme se pridali i dalsi.

Noc skoncila snad v pet sest rano, ani nevim, prave kdyz praskla struna u posledniho nastroje. Dopili jsme, co jsme meli nacate, rozloucili se a skoro vsichni se odebrali k nasi posledni noci v Milanu. Jen jeden Anglican zustaval jeste jednu noc a rano z toho byl jeste nestastnejsi nez my ostatni, ze se vydavame na cesty. Tiago do Benatek, Johanne s bratrem do Janova, ja do Parmy, Belgicanky domu do Gentu... Kazdy jinam. Uvidime, jestli se jeste nekdy nekde nase cesty sejdou.

neděle 18. července 2010

Navrat do Italie

V Italii jsem dlouho nebyl, naposledy loni na jare. Necekal jsem tedy, ze se tam vratim tak brzy. Ale kdyz na me dostatecne dlouho pomrkavala levna letenka z Prahy, neudrzel jsem se a musel ji koupit. Navazal jsem presne tam, kde jsem minule skoncil, v Bergamu. Obavam se kazdopadne, ze nikdy nedokoncim, co jsem nacal tehdy na svem blogu. Omlouvam se tedy za to a zacnu znovu.

Pro zacatek jen kratka historka z cesty Praha-Bergamo. Letel jsem s madarskou spolecnosti Wizz Air. Byla to ma treti zkusenost s nimi a zatim pokazde me necim prekvapili. Poprve prave loni z Bergama do Prahy, byl to prvni zpodeny let, ktery jsem zazil. Tedy vlastne uz jsem predtim letel o hodinu pozdeji z Aalborgu do Kodane, ale tehdy to bylo zpusobene mlhou. V Bergamu byly, co se tykalo pocasi, idealni podminky.

Podruhe me prekvapili letos  v Barcelone, kdyz mi pri odbavovani u prepazky zvazili prirucni zavazadlo. Pak na nej nalepili prouzek jakehosi zeleneho papiru a bylo to. Limit maji 10 kg, mel jsem 10,6 kg. To nastesti stacilo. Kazdopadne jsem nezjistil, jak chteji zabranit, aby kdokoli do takoveho zvazeneho zavazadla pozdeji nepridal dalsich 10 kg.

Tentokrat me prekvapili asi nejvic. Odlet byl planovany na 6 rano, takze jsem musel vyrazit pred ctvrtou a spolehnout se na nocni spoje. Vsechno bylo v poradku, palubenku jsem mel vytistenou, takze jsem mohl rovnou zamirit skrz bezpecnostni kontrolu a k odletove brane. Kontrola byla sice trochu prekvapena mou palubenkou, ale pustila me dal, tak jsem to neresil. Kdyz jsem se ale podival na obraovku s odlety, hned prvni radek rikal: Wizz 6:00 Bergamo - zruseno. Musim rict, ze by se ve me nikdo krve nedorezal, kdyz jsem si to precetl.

Udelal jsem si kolecko pres vychod z bezcelni zony, zasel k okenku, kde prodavali letenky Wizz Airu a tam si nechal vysvetlit, ze nic zrusene neni a ze ten let ve skutecnosti nakonec leti v 6:05. Sekuritaci tentokrat sice prekvapive prudili vic nez predtim, ale stejne jim bylo jedno, ze tekutiny nemam ve zvlastnim pytliku, pripadne ze s sebou vezu deodorant ve spreji.

K brane jsem prisel presne ve chvili, kdy ji otevreli, akorat nez se zacala tvorit fronta. Ovsem kdyz jsem se dostal na radu, zjistil jsem, proc se ten prvni sekuritak dival tak divne na muj palubni listek. Chybela mi druha strana. Nicmene kdyz jsem se zeptal, co mam jako delat, jestli se vratit si to nekde vytisknout, kdyz uz je otevrena brana, takze bych nestihl let, odpovedel chlapek, ze tedy dobre, ze me pusti, ale pro zpatecni let at si to uz vytisknu spravne. Zpatky letim s Ryanairem, tam maji jen jednu stranu.