Dárek pro Pavlíčka

Dneska byl krásný slunečný den a tak se mi po vyučování nechtělo vůbec domů. Sedl jsem si proto stejně jako mnoho dalších do trávy v parku před školou a na rozdíl od nich vytáhl foťák, že si alespoň trochu zafotografuju.

Původně jsem fotil pár lidí, kteří se učili chodit po laně. Holkám to moc nešlo, tenhle kluk byl o dost lepší. Schody za ním vedou k nám do školy.

Ještě jsem se k nim několikrát vrátil, ale řekl jsem si, že udělám radost Pavlíčkovi a možná nejen jemu, a ukážu vám, jak tu vypadají holky, i když jsem to občas trochu přepálil. Tahle Asiatka seděla mezitím kousek ode mne a něco se učila.

Tahle kolem prošla později.

A tahle pro změnu použila kolo.

Kola jsou tu docela oblíbená, jak vidno.

Stejně jako všechno ostatní, s čím si člověk může protáhnout svaly.

Ale většina holek okolo jen prošla, ať už cestou na autobus nebo k zaparkovanému autu.

Některé přitom máchaly rukama víc.

Některé méně.

Každopádně je tohle všechno ta nefalšovaná multikulturní a multietnická Amerika.

Já vím, černošky mi nějak utekly.

Hóří hóří

Ještě než budu pokračovat s vězením, tak na Nazgulovo přání změním téma. Právě jsme tu měli neočekávanou návštěvu.

Byl jsem zrovna do něčeho zabraný a vůbec jsem nevnímal, ale najednou přišel Alex s tím, že Číňani by neměli nikdy vařit. S ohledem na to, že byl zrovna Joanne vrátit deštník a že ona, pokud vím, vařit moc neumí, zeptal jsem se, co udělala. Když na mě chvíli divně koukal, došlo mi, že už tu nějakou dobu pípá alarm a že přes chodbu bydlí Hong Sun.

O minutu později se venku rozezvučely sirény a my jsme se začali smát s tím, že je to docela dobrá náhoda. Bydlíme kousek od nemocnice, takže jsme předpokládali sanitku. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, že tohle sanitka nebude. Hasiči mají to své klasické tádá tádá všude. Pak k nám na parkoviště odbočil hasičský vůz. Stejně jako všechno ostatní v Chapel Hill, i on je karolínsky modrý.

Každopádně se tu příliš nezdrželi, jen vypnuli alarm. O minutu později už lezli zpátky do auta a rychle odjeli.

Oleksij říkal, že prý si Hong Sun dělal slaninu. Ten návod, co visí nad sporákem, že kdykoli chceme vařit, máme v kuchyni zavřít dveře do obýváku a otevřít okno, asi není úplně hloupý. Takže ode dneška radši to okno otvírám vždycky a ty dveře zavírám ještě častěji...

Vězeňská kultura

Tak nám zase utekl víkend a je tedy konečně čas na to slíbené pokračování k mému pobytu v místním vězení. Sice jsem si napsal poznámky, ale kdybych to nenapsal teď, asi bych pak na některé věci zapomněl. A to by mi bylo líto. Obávám se ovšem, že vaše očekávání nijak zvlášť neuspokojím. Nedostal jsem se tam z žádného zajímavého důvodu, kupříkladu že bych se opil a ztropil výtržnost, případně si s přáteli zapálil jointa, anebo dokonce že bych se připletl k přestřelce mezi gangy. Dostal jsem se tam jednoduše proto, že jsme se s dalšími téměř třiceti knihovníky vydali na prohlídku tamější knihovny. Nutno říct, že naše návštěva pravděpodobně zněkolikanásobila počet žen přítomných v celém areálu, a stejně tak i počet bílých (nelatinos).

Je to největší vězeňská knihovna v Severní Karolíně, ale i tak má jen jediného zaměstnance. Je jím poněkud svérázná trochu silnější černoška. Ta nám poměrně důkladně vysvětlila, jak to ve vězení chodí, a následně zodpověděla všechny otázky. Všechno zjevně bere dost s nadhledem a vůči vězňům dokáže být docela drsná, aspoň nám to tak přišlo. Ale od začátku.

Když nás dovedla do knihovny, rozesadili jsme se tam ke stolům. Vedle mne byla polička nazvaná "Romance", tedy česky literatura pro ženy. A bylo tak ke stovce svazků. Docela nás to pobavilo, protože všichni vězni jsou samozřejmě muži. Začali jsme k tomu rozvíjet různé teorie, ale podle všeho jen do knihovny občas zajdou i ženské zaměstnankyně.

Povětšinou jsou to učitelky, protože vězení má vlastní školu. Přece jen tam hodně nezletilých. Dnes jsem zjistil, že všichni tam jsou mezi 19 a 25 roky věku, tak doplňuju k informacím z předchozího článku. Celkem se tam učí sedm předmětů od angličtiny přes matematiku po informatiku. Mají tam proto i počítače, jen samozřejmě nejsou připojené k Internetu. Word a Excel je taky dobré umět ovládat.

Samotná knihovnice nikdy knihovnictví nestudovala, ale pracovala prý předtím v různých školních a veřejných knihovnách. Tady mimo to učí právě počítače a mezi svými studenty si vždy vybírá dva pomocníky, kteří jí pak v knihovně pomáhají. Prý jí ostatní zaměstnanci občas někoho doporučí, ale ona se tím nikdy neřídí a vybírá podle sebe.

Měla mimochodem strašlivý přízvuk, ale když nám začala přednášet, překvapivě jsem jí začal prakticky všechno rozumět, i když některé věci jako "class" vyslovené jako "klejs" mi dělaly trochu potíže.

Každý vězeň si může půjčit jen jednu knížku týdně, jen její pomocníci mají nárok na dvě, takže je to docela prestižní, protože tam jsou jen krátce, možná dva nebo tři týdny, teď si nejsem jistý. Každopádně je prý návratnost zhruba 75 %. Mezi vězni na samotce a podobnými případy klesá zhruba na 40 %. Ty knížky prý obvykle roztrhají na kousíčky. Asi si na něčem potřebují vylít zlost.

To samozřejmě znamená, že je třeba knihy stále doplňovat. Rozpočet má knihovna jen malý, takže se kupují jen knihy, o které je největší zájem, aby měli chlapci co číst. Nejoblíbenějším autorem je James Pearson. Téměř každý nový vězeň se na něj ptá a staří se alespoň ptají, jestli mají nějakou novou knihu od něj. Já bohužel netuším, kdo to je, ani vygooglit se mi ho myslím nepodařilo, tak doufám, že mi Honza poradí. Možná se jmenuje trochu jinak, takhle mi to znělo.

Většina sbírky jsou ovšem vyřazené knihy z veřejných knihoven. Jestli jsem to pochopil dobře, tak předtím než se jich zbaví jinak, například prodejem veřejnosti, nabízejí všechny knížky nejdříve knihovnám vězeňským. Předpokládám, že to bude důvod, proč jsou tam vedle očekávaných beletristických věcí nebo biografií o princezně Dianě nebo Saddámovi i tak náročné kousky jako Hamlet, Vergiliova Aeneis nebo Dubliners Jamese Joyce. Ne že bych u nich našel záznam o nějakém půjčení. Mimochodem Pána prstenů jsem tam nenašel, ale je možné, že je celý Tolkien rozpůjčovaný.

Koukám, že jsem se nějak rozpovídal, to bude tím portugalským vínem. Tak kdo vydržel doteď, tomu povím, že jsme se potkali i s nějakými těmi vězni. Nejen těmi dvěma, co v knihovně právě pomáhali, ale pak přišli další čtyři, že by si rádi něco půjčili. Všichni měli na ruce barevný plastový náramek, asi označující druh vězně a na sobě takovou šedivou kombinézu (i ti pomocníci), která byla příliš velká, takže chodili houpavě, přesně jako ve filmech. Vlastně to vypadalo, jako kdyby na sobě měli řetězy.

Knihovnice byla drsňačka a nestyděla se před nikým z nich mluvit o tom, jací ti vězni jsou. Když dorazila ta čtveřice, použila je, aby nám ukázala, jak funguje jejich knihovnický systém. Moc jsem na obrazovku neviděl, ale přišlo mi to extrémně jednoduché. Asi proto, aby to mohl ovládat kdokoli. Vězňům se tam říká jen příjmením, i v systému jsou jen podle něj a čísla. Poslední z té čtveřice, takový typický mexikánský gangster s vlasy ulízanými dozadu, se kupříkladu překvapivě jmenoval Jones, a protože byl v knihovně poprvé, mohli jsme si prohlédnout, jak se registruje. Zjevně z toho, že na ně civí třicet lidí, z valné většiny holek, všichni čtyři byli dost nesví, a to bez ohledu na množství kérek, copánků nebo dredů.

Strávili jsme tam celkem asi dvě hodiny a občas jsme si připadali dost nepatřičně, ale musím říct, že to opravdu stálo za to a rozhodně nelituju.

Za mřížemi

Už je to tady. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale dnešní večer jsem strávil ve vězení. Byla to velmi obohacující zkušenost. Uvnitř jsem samozřejmě nesměl mít mobilní telefon ani fotoaparát, a když mě pustili ven, byla už tma, takže jedinou fotkou, kterou mám, je tahle, vyfocená narychlo, aby mě nikdo moc neviděl. Obávám se, že je opravdu tak špatná, jak vypadá v náhledu.

Místní vězení se jmenuje Polk Correctional Institution, je umístěné v Butneru, asi 40 km od Chapel Hill, na opačnou stranu od Durhamu. Specializuje se převážně na nezletilé, tedy do 21 let, ale má i nějaké o něco starší vězně. Jestli jsem počítal dobře, je jich všech celkem něco přes tisíc. Drtivá většina jsou černoši, něco málo latinos.

Upřímně řečeno to tam vypadá skutečně zcela přesně stejně jako ve filmech. Ta podoba byla vážně neuvěřitelná. Když jsem uviděl všechny ty vězně na dvoře s betonovým basketbalovým hřištěm, na kterém několik z nich hrálo, zatímco pár stovek dalších buď postávalo nebo se procházelo kolem, občas si spolu přitom povídali, zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. Někteří z nich v bílých tričkách, jiní bez nich, do půli těla nazí. Byl horký a po čase opět extrémně vlhký den, asi půl sedmé večer.

Celé vězení je obehnané dvěma ploty s ostnatým drátem. Ten vnější je přitom složený snad z deseti rolí na sobě. Z nějakého důvodu mi to přišlo jako přežitek, případně že je to tam vlastně spíš pro efekt. Vlastně mě docela pobavilo, že jinak byla bezpečnostní opatření mnohem méně důkladná než na washingtonském letišti, když jsem přiletěl do Států.

Abych trochu napravil dojem z té první fotky, přikládám i jednu ze satelitu. Takhle vypadá celá instituce z ptačí perspektivy.

A jak jsem se tam dostal? To napíšu v příštím článku.

Zvuk padajícího stromu

Dneska nám tu na kampusu testovali poplašné sirény. Protože jsem z Prahy zvyklý, že je tam zkouší každou první středu v poledne, překvapilo mě, když jsem před několika dny dostal e-mail o tom, že se tady budou testovat taky. Vzal jsem to tak, že holt nejsme v Praze a tedy to tu nedělají každý měsíc, proto radši lidi varují předem.

Během dní mezi prvním oznámením a dneškem mi ještě přišlo pár dalších zpráv. Zjevně se tu snaží studenty, a předpokládám že i učitele a jiné zaměstnance univerzity, důkladně varovat, aby se nikdo nezačal shánět po nějakém krytu nebo tak něco.

No a právě teď jsem si přečetl zprávu, že zkouška proběhla v pořádku, všichni jsou spokojení a nadšení, jak jim to hezky funguje. Ten mail byl dokonce oficiálně součástí testování sirén, protože se Emergency Warning Committee snaží v případě nutnosti varovat lidi všemi způsoby, které mají. Jediné zvláštní je, když v tom mailu přímo píší, že jeho rozeslání všem lidem může trvat až dvě hodiny. A taky že ano, odeslaný měl být ve 12:50, ale čas u toho mého ukazuje 14:42.

Každopádně to není to nejzajímavější. Tím je především to, že jsem vůbec žádné sirény nezaznamenal, a to jsem v tu dobu byl přímo uprostřed kampusu. Aneb když v areálu UNC spadne strom, ale není nikdo, kdo by ho slyšel, vydal nějaký zvuk?

Škola základ života

Minimálně je to pro mne základ života tady. Zapsal jsem si jen tři předměty, ale to tu v magisterském studiu znamená full time. A taky že ano. Na rozdíl od ČR, kde se předměty obvykle omezují na dvě hodiny týdně, tady je to dvakrát tolik, buď dvouhodinovka v taktu pondělí-středa či úterý-čtvrtek anebo blokově jen jeden den. Časté jsou večerní kurzy, ty jsou blokově vždycky. A navíc je na každou hodinu třeba poměrně dost načíst, což obvykle ze středy na čtvrtek moc nezvládám.

První předmět, který mám, jsou základy databází v pondělí-středu od 15:30. Učí to taková usměvavá černoška někde mezi čtyřiceti a padesáti. Pochází z Nigérie a má takovou legrační angličtinu. Každopádně bohužel nemůžu říct, že by její přednášky byly ty nejlepší. Přednáší relativně přesně podle učebnice, kterou si stejně musíme číst, nic moc navíc. A jak má ten svůj přízvuk, tak mám pořád pocit, že nás učí, jako bychom byli malé děti. Každopádně mi přišlo, že to musí být docela náročné pro lidi, pro které je to něco naprosto neznámého. Já jsem se databázím sice nikdy moc nevěnoval, ale něco málo přece jen vím, a i tak občas hezky tápu a čtu si to znovu a znovu.

Dalším předmětem je v úterý-čtvrtky od 9:30 Informační etika. Ta mi přijde o hodně záživnější. Texty byly pěkně napsané a zajímavé a každá hodina vypadá tak, že učitelka nejdřív půl hodiny shrnuje informace z textů a pak se hodinu různými způsoby diskutuje nad nějakým konkrétním případem z různých filosofických pohledů na etiku. Od příštího týdne by měli vést hodinu studenti, kteří se soustředí na nějakou konkrétní oblast, tak uvidíme, jak moc úroveň klesne/stoupne. Já jsem si vybral cenzuru na Internetu. Snad to byl dobrý nápad. Každopádně jsem zvědavý na sebe, jak vedu hodinu v angličtině. Ani po měsíci tady totiž lidem dokonale nerozumím. Americká angličtina, a zvlášť jižanský dialekt, mi pořád dělají potíže.

No a poslední předmět je konečně přímo něco k mému vlastnímu oboru, Online sociální sítě. Jeho zásadní chybou je termín, ve středu od šesti do pul deváté večer. S ohledem na to, že mám ve čtvrtek ranní hodinu, mám s domácím čtením mezitím zásadní problém. Ve čtvrtek ráno jsem pak vždycky vyřízený, a než začne diskuse, usínám tam, což je s ohledem na to, že jsou lavice umístěné do čtverce, abychom seděli všichni proti sobě, dost vidět. Jinak ale ty středeční večery stojí za to. Čteme vědecké články vztahující se k problematice sociálních sítí na webu vždycky z nějakého specifického pohledu, minule kupříkladu z pohledu lékařů a etiky využití získaných údajů k výzkumu. Taky na každé hodině dva studenti krátce představí nějakou službu a nutno říct, že se člověk dozví dost zajímavého. Já budu mít na konci října, hned po podzimních prázdninách, prezentaci o Couchsurfingu.

Podzimní pauza bude od 21. do 26. října a zatím plánuju se během ní přidat ke třídennímu výletu do Washingtonu. Jen zatím nevím, kdo tam pojede. Doufám, že i někdo z mých známých. Ti, co tam takhle jeli loni, říkali, že to stálo za to. Cestování mi totiž zatím moc nevychází. Pár přátel jsem si sice našel, ale na nějaké výlety mimo město se nijak zvlášť netváří, a s mezinárodními studenty bohužel prakticky nejsem ve styku, protože všechny jejich akce jsou vždycky proti škole. Ale tak po Evropě jsem taky jezdil hodně sám, tak přinejhorším můžu i tady.

Třetí oko

Včera jsem si vyzvedl balíček s nově zakoupeným fotoaparátem, takže přestávám být trapně suchý a ukecaný, začínám být navíc i trapně fotící. A aby mi nikdo nevysvětloval, jak špatně jsem koupil, tak jen zmíním, že jsem si asi ze sentimentu pořídil přístroj korejský.

A můžu tedy konečně lehce přiblížit, jak to tady vypadá. Sice jsem to fotil v opačném pořadí, ale tohle je stejně to, co vás nejvíc zajímá. Chtěl jsem si nejdřív uklidit, ale stejně byste mi to nevěřili, tak jsem se nenamáhal. Tohle je moje cela:

a tohle náš barák, okno mám na druhou stranu. Za ním vykukuje asi 100 metrů vzdálená vodárenská věž.

Do školy chodím okolo toho našeho slavného fotbalového stadionu pro 60000 diváků, Kenan Memorial Stadium. Pořád věřím, že se tam nějak dostanu zadarmo. V levém horním rohu fotky vykukuje zvonice, která hraje každou čtvrthodinu nějakou melodii, některé poměrně dlouhé a komplikované.

Tohle je centrum kampusu, The Pit, Jáma. Vlevo Lenoir Hall se stánky s rychlým občerstvením a jídelnou, bílá budova vzadu je Student Union, kde se dějí různé studentské aktivity, a vpravo Student Stores - obchodní dům s oblečením, učebnicemi, školními potřebami, suvenýry, telefony, malou poštovní pobočkou... Ze všech čtyř stran Jámy jsou tři schody, na kterých vysedávají studenti, sem tam tam někteří cvičí breakdance, pořádají se tam nábory do fraternit a sororit a na další aktivity. Některé jsou i na fotce, akorát na opačné straně, takže nejsou moc vidět.

No a tohle už je přímo budova mojí školy, Manning Hall. Všechny budovy tady se nějak jmenují, obvykle podle někoho, kdo na ně přispěl, tj. jsou po něm většinou pojmenované ještě za jeho života. Na adresy se tu nijak extra nehraje, důležitější jsou tahle jména.

Když pokračuju dál na sever, dostanu se k historickému centru univerzity. V pozadí je nejstarší budova tady, Old East, která dodneška funguje jako kolej pro studenty. Před ní stojí Old Well, hlavní symbol UNC, který mám i v záhlaví tohohle blogu. Oboje bylo postavené na konci 18. století. Old East byla první veřejná univerzitní budova v Americe a Old Well dlouho poskytovala vodu pro celou UNC. O sto let později ji přestavěli v neoklasicistním stylu podle Chrámu lásky ve Versailles. Později se zrušila její původní funkce a teď je tam jen picí fontánka. První den školního roku se tam ovšem musí napít všichni studenti, jinak by určitě nezvládli všechny zkoušky. No, zjistil jsem to ten den až po návratu na pokoj a už se mi nechtělo jít ji hledat. Asi nebudu mít samá áčka.

Kousek za školou, ale i za studnou, je arboretum, univerzitní dendrologická zahrada. Je tam většinou naprostý klid, tak se tam chodí někteří studenti učit. Od Manning Hall a Jámy se přijde k dlouhému živému tunelu, moc hezký.

Jinak jsou tam samozřejmě všude samé stromy s popisky, co přesně je to za druh a podobně. Navíc tam kvetly i nějaké květiny, tak jsem mohl testovat makrofotografie. Ještě to musím doladit.

Hned za arboretem stojí Moreheadovo planetárium z roku 1949. Je to jedno z nejstarších planetárií v USA a v té době ukázalo, jak bohatá univerzita je. Mezi lety 1959 a 1975 v něm NASA cvičila úplně všechny své kosmonauty ve hvězdné navigaci. Při některých letech jim to zachránilo život.

Trochu uberu ze suchého výkladu a přihodím tvory, kterých je tady skoro tolik, co samotných studentů, veverky. Jsou všude a lidí se vůbec nebojí. Klidně k vám přiskáčou na půl metru, seberou ze země žalud, prozkoumají ho a zase odběhnou pryč.

Tedy zrovna tahle druhá veverka, kterou jsem vyfotil asi osm metrů od Old Well, možná byla mrtvá. Nijak se nehýbala, a zatímco jsem ji fotil, začaly se na ni postupně slétávat mouchy. Omlouvám se slabším žaludkům.

Když se pokračuje jen kousek dál na sever od zmíněných univerzitních budov, třeba ulicí s následujícím obrázkem (povšimněte si berana Ramsese), dojde se na Franklin Street.

A Franklin Street, ne že by to bylo z téhle fotky poznat, je především noční centrum. Samotná ulice má několik kilometrů, přičemž na svém jihozápadním konci prakticky jen přechází do Main Street ve vedlejším městečku Carrboro, aniž by ztratila svůj význam. Podél ní je totiž z obou stran obrovské množství restaurací, obchodů a budov fraternit a sororit, ale hlavně spousta hospod. Každý den se tam přesune velké množství studentů, aby si odpočinulo od školy a osvěžilo se v tom teplém počasí, co tu máme.

My tam chodíme se spolužáky jednou týdně, pokaždé jinam, a zatím je poměr Chapel Hill - Carrboro vyrovnaný. V pátek ho zase posuneme ve prospěch Chapel Hill. Jdeme vyzkoušet nějaký nový podnik, tak držte palce, ať stojí za to.

Království za víno

Omylem se mi podařilo tenhle sobotní příspěvek smazat, tak se nelekejte, že je tu znovu, jen bez komentářů. Naštěstí jsem měl blog otevřený ještě v jednom panelu, tak to sem můžu dát ještě jednou. Uf.

Asi před hodinou jsem viděl poprvé, jak to vypadá, když se spolubydla naštve. Byli jsme tradičně s ním a jeho spolužačkou na nákupu potravin. Je to taková sympatická rozesmátá Číňanka. Narozdíl od nás tu má ona auto, mj. protože je původem z Chapel Hill, tak nás vždycky vozí do Trader's Joe.

Dneska jsme jeli asi ve tři čtvrtě na jedenáct a v klidu a pohodě nakupovali, až najednou koukám, že Alex s Joanne stojí a něco si vysvětlují. Přišlo mi, že už mají nakoupeno, a jen čekají, až si Joanne dopije kávu, kterou si tam dala. Alex přitom zmínil, že si chtěl koupit víno, ale do dvanácti ho prý neprodávají. A opravdu, když jsem šel k pokladnám kolem části s alkoholem, byla tam natažená šňůra a pověšený nápis, že se v neděli alkohol před polednem neprodává.

Všechno ale pořád vypadalo v klidu. Teprve v autě při výjezdu z parkoviště Alex vybuchl, začal nahlas křičet a sprostě nadávat, až jsme se lekli, že si okolochodící lidi budou myslet, že je to na ně. Trvalo mu asi pět minut, než konečně trochu vychladl. My s Joanne jsme se mu samozřejmě celou tu dobu smáli.

Každopádně z jeho výroků během té doby jsem pochopil víc. Prý měl zrovna na víno strašnou chuť a těšil se, jak si nějaké koupí a otevře, protože měli nedávno jedno výborné italské. A taky mu prý v tom obchodě někdo dokonce řekl, že pokud chce v neděli víno před polednem, má jít do kostela. Ale nemyslím, že by ten jeden lok extra ocenil, i kdyby byl ve správné církvi. Podle všeho tady, tj. asi v celém státu, platí, že se v neděli do dvanácti alkohol prodávat nesmí. Proč přesně, to netuším. Od supermarketu jsme mimochodem odjížděli v 11:13. Blbě načasováno.

Post scriptum

Dneska jen dvě poznámky k předchozím textům. Zaprvé to, že jsem dneska zašel do dalšího rychlého občerstvení tady, Mediterranean Deli, tedy řecká kuchyně. Jinak řečeno gyros, falafel a mnoho dalšího.

Dal jsem si na zkoušku chicken souvlaki, takové to kuře na špejli. Do poměrně velké průhledné krabice dali pitu, na ni maso a prihodili k tomu hromadu zeleniny, i kdyz hlavne salatu a zavíratelnou mističku s tzatzikovitou omáčkou. Bylo to docela dobré a vydatné. Já zrovna na tuhletu řecko-turecko-balkánskou kuchyni nijak zvlášť nejsem, gyros nebo kebab jím jen velice nerad, olivy mi nechutnají vůbec, ale tohle si klidně někdy dám zase.

A ta druhá věc? Dneska jsme měli první zápas. Musím říct, že se do toho jen hodně pomalu dostávám, každopádně to nebylo mnou, že jsme dostali fakt dost na pr--l. Dokonce jsem z nás měl asi největší šanci na touchdown nebo aspoň pořádný běh asi tak třicet čtyřicet yardů. No nic, soupeř byl trochu na jiné úrovni než my, ale hrajeme to pro zábavu, takže žádný problém a těším se za týden na další hru. Tentokrát by to snad mělo být ještě pohodovější. Taky jsme se teď někteří viděli úplně poprvé . Navíc mi spoluhráčka na celou sezónu půjčila trenýrky, takže je nemusím dál shánět. Je totiž zakázáno mít kapsy.

Nejen chlebem živ je člověk

Asi před pěti minutami to byly přesně tři týdny, co jsem poprvé otevřel dveře svého nového domova. I když musím přiznat, že jsem si nejdřív spletl barák a chvíli se dobýval k někomu jinému. Naštěstí jsem ho nevzbudil nebo nebyl doma. Původně jsem to chtěl pojmout jako nějaké shrnutí, ale to bych si sebral témata, ke kterým jsem se chtěl dostat dřív. Tak jedno urychlím. Jídlo. Věc, které jsem se tu bál asi ze všeho nejvíc.

A upřímně řečeno musím uznat, že ne zcela neoprávněně. Opravdu tady všichni zobou nejradši hamburgery a sendviče, jen občas to proloží pizzou. Domu si nejčastěji kupují pečené kuře, které postupně po částech ohřívají v mikrovlnce. Jinak vítězí titulní chleba s burákovým máslem.

Každopádně je tu věc, o které jsem předem nevěděl. Severní Karolína je proslavená svým vepřovým barbecue. Nikde jinde ho prý nedělají tak dobré jako tady. Měl jsem zatím příležitost jednou a musím říct, že to maso bylo výborné. Jen mě překvapilo, když si všichni kromě mě nechali to maso dát mezi dvě půlky housky. No, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.

Jinak jsem otestoval zmíněné hamburgery v McDonaldu a Chic-Fil-A. První je prakticky stejné jako u nás, druzí, kteří se chlubí tím, že kuřecí hamburger vymysleli u nich, mě upřímně řečeno nějak extra nenadchli. Čekal jsem strašně dlouho na základní verzi, a když jsem ji rozbalil, připadal jsem si jako Michael Douglas ve Volném pádu. Mnohem víc mě zaujal Subway, který jsem v Praze nikdy nevyzkoušel. Ten má potenciál a navíc je zjevně zdravější. Navíc ho máme hned vedle školy. Jen ta cena...

Taky jsem šel ozkoušet nudle v Noodles & Co. Přišel jsem ve správnou dobu, před vchodem jsem si hodil pytlíkem fazolí, trefil díru a následující oběd jsem měl zadarmo. Alexovi, mému spolubydlícímu, to tam moc nejede, ale já byl z japonských nudlí s krůtím docela spokojený. Zvlášť ta cena...

Když jsem si domu pořídil nějaké to extra levné nádobí, příbory, nože a hrnec a když přidám Alexovu pánvičku, zapékací mísu, mikrovlnku a mixér, máme tady docela dobrý základ, abychom neumřeli hlady a sem tam mohli něco ukuchtit. Navíc snad dneska večer pořídím toaster, abych měl angličtější snídaně.

Alex se obvykle omezuje na různé obdoby vaječné omelety smíchané s rajčaty a sem tam dalšími přísadami, já zatím uvařil dvakrát českou čínu a dvakrát řekněme takové moje české mexiko. Samozřejmě nepálivé. Z koření máme akorát pepř a sůl. Dvakrát oboje samozřejmě kvůli tomu, že mají moc velká balení. Ale zase to aspoň nemusím kupovat tolikrát. Alex byl každopádně z obou nadšený, protože je tu už od května a každý nový druh jídla je pro něj vysvobozením.

Zkoušel jsem i místní párky s hořčicí, ale párky jsou takové nemastné neslané a hořčice je vůbec podivnost sama, taková dost do kysela. Možná je to místní verze, i Alex říkal, že je divná, a to je z Filadelfie, tedy řekněme 550 km odsud. Párky jsem pak nakrájel do toho "mexika", ale co s hořčicí, to ještě nevím.

Brzy musím připravit třetí dávku "mexika", než se mi to zkazí, ale čekám na Alexe. Chtěl vidět, jak to dělám, aby se to naučil taky. Nikdy bych do sebe neřekl, že já budu někoho učit vařit, když to sám neumím.

Každopádně na co se těším, to je listový špenát, kuřecí prsa a fussili, které mám připravené jako další. Jestli máte někdo zajímavý recept, sem s ním, než k tomu půjdu nakupovat další přísady.

Není fotbal jako fotbal

Koukám, že se s tím psaním nějak flákám, tak teď, když se mám učit, vrhnu se místo toho rychle na psaní. Takže třeba o sportu, když už to sem chci napsat dva dny.

Je jasné, že tady má americký fotbal mnohem větší tradici než ten anglický, ale i ten tu v posledních letech prožívá obrovský boom, i když se tu překvapivě zatím pořád bere hlavně jako sport pro holky. To asi kvůli porovnání s tvrdostí toho amerického. Vlastně mi skoro všechny holky, se kterými jsem mluvil a dostali jsme se na téma "soccer", řekly, že ho ve škole hrály. Ať už na střední nebo na bakaláři.

Upřímně řečeno je UNC v kopané docela na špici. Obzvlášť v ženském, kde mají v posledních 29 letech, tedy od začátku organizované soutěže, bilanci 20 mistrovských titulů. Naposledy loni. Muži jsou na tom o dost hůř, ti mají titul jen jeden, z roku 2001.

Každopádně jsem se na ně zašel v pátek podívat. Pravidla se od našeho fotbalu trochu liší. Zaprvé se po americkém způsobu čas odečítá a rozhodčí místo nastavování na konci pouze v nutných situacích oznámí přerušení, čímž se zastaví odpočet a rozjede se opět při prvním kopnutí do míče. A zadruhé se zjevně může střídat mnohem častěji. Sice mi přišlo, že se stále střídají titíž hráči navzájem, ale dál jsem to nezkoumal.

Hra to byla každopádně pohledná. Útočilo se jako o život na obě strany a navíc byl náš tým lepší. Bohužel své šance nedokázal proměnit v góly a po dvou nastřelených břevnech to skončilo i po dvou prodlouženích remízou 1:1. No dobře, prodloužení je taky navíc oproti našemu zvyku. Každopádně jsem si všiml rozdílu v přístupu. Přišlo mi, že se tu mnohem víc staví na rychlosti a pohybu než na nějakých finesách a přemýšlení. Na to není čas. Vlastně mi to dneska jedna holka potvrdila, že tady stačí umět rychle běhat a ostatní není důležité. Všichni budou šťastní. Ale zaprvé to bylo o holkách a zadruhé v rámci týmů tady na škole, ne toho reprezentujícího univerzitu.

On tu totiž nefunguje tělocvik tak, jak ho známe. Tady se jednoduše lidi přihlásí do týmů třeba podle oboru, a hrají si vlastní malou ligu podle toho, kdy se jim hodí hrát. Samotné tréninky jsou zcela v rukou hráčů, žádný tělocvikář jim do toho nemluví. Tak je to ve všech sportech. A protože se ještě neotevřelo přihlašování na kopanou, přihlásil jsem se zatím do knihovnického družstva co-rec flag football.

Football znamená samozřejmě americký fotbal, co-rec že půlka hráčů na každé straně musí být holky a flag že jde téměř o nekontaktní sport, který se hraje bez chráničů a helem. Místo toho, aby vás někdo každou chvíli srazil k zemi, musí vám, pokud máte míč, strhnout pás se třemi vlajkami, tj. takovými pruhy, které vám visí na bocích a pozadí. Navíc pokud skóruje holka nebo přihraje na touchdown, je za to víc bodů. Včera jsem držel poprvé v životě ten divný šišatý míč a musím říct, že jsem se zatím nenaučil s ním házet. Quaterback ze mě holt nebude. Ale chytám obstojně. Ve čvrtek máme první zápas.

Protože jsem taky zatím nikdy neviděl žádnou hru, vyrazil jsem s pár dalšími spolužáky v sobotu na první zápas sezóny, když už mají místní studenti možnost chodit na zápasy zdarma. Místní univerzitní výběr sice vůbec není špatný, ale na další titul v atlantické konferenci už čeká od roku 1980. Celonárodní soutěž tu nefunguje.

Celý den před zápasem se najednou celé město obléklo do bledě modré, před domy, zvlášť budovami studentských fraternit, ale i jinde, se objevily stánky, stany, grily, vlajky a všelijaké hry, množství lidí si házelo míč nebo ho aspoň nosilo, obchody s tematickým oblečením, suvenýry a podobnými věcmi byly naprosto přeplněné. Taky jsem si koupil tričko, už druhé. Nechtěl jsem, ale nekupte to, za pět dolarů. Jednoduše řečeno, bylo to přesně to, co si představuju pod pojmem festival. Když jsem se někoho zeptal, jestli je to takhle při každém zápase nebo je to jen přivítání nové sezóny, dozvěděl jsem se, že se to prý opakuje pokaždé. Stadion má kapacitu 60000 diváků
a s těmi tísíci lidí v ulicích mi bylo jasné, že se přinejmenším z velké části naplní. Byl jsem na to dost zvědavý.

No, koukám, že už je půl třetí, tak to zkrátím. U brány mi čtečka nevzala kartu, tak mě poslali jinam, do takové polní kanceláře, a tam mi řekli, že jako výměnný student nemám nárok a nepustí mě dovnitř. Neplatím totiž nějaký poplatek, který musí platit všichni řádní studenti. Nicméně, protože bydlím kousek od stadionu, diváky jsem slyšel celou dobu. A taky jsem slyšel všechny rachejtle, které se odpalují, pokud UNC skóruje. A že jich bylo. Vyhráli jsme totiž 40:6.

No nic. Už se těším, až začne sezóna NHL, a nakazil jsem tím i spolubydlícího. První zápas je už 2. října proti Philadelphii, odkud Alex pochází. Jediná škoda, že tam zrovna den předtím odletí.

Grunt grunt

Co jsem zmínil v minulém příspěvku, nebyl zdaleka konec. Teprve dnes se prasečí chřipka rozjela na plné obrátky. Další mail už se věnoval problému nedostatku jídla, když se už při prvních příznacích chřipky máme stáhnout do izolace a nevytáhnout z ní paty dřív než den poté, co to přejde, tedy obvykle čtyři až šest dní.

Co tedy máme dělat? Zaprvé nakoupit si dostatečné zásoby trvanlivého jídla. Pokud možno takového, které se dá ohřát v mikrovlnce, jestli ovšem nějakou máte. Zadruhé najít si kamaráda, který bude váš "flu buddy", chřipkový kámoš. Ten vám pak může nosit jídlo. Další možností jsou speciální chřipkové balíčky s potravinami a pitím na tři dny, případně pohotovostní balíček na jeden den.

A proč to všechno? Protože jen od začátku školy, tedy za poslední dva týdny, je přímo v Chapel Hill hlášeno zhruba 25 případů, v oblasti Research Triangle (Raleigh-Durham-Chapel Hill) 165 případů a v celé Severní Karolíně kolem 660 případů prasečí chřipky. A to se berou v úvahu jen jednotlivé vysoké školy, které dohromady tvoří University of North Carolina. Největší z nich je NC State University v Raleigh, nejstarší a jen o trochu menší je UNC-Chapel Hill.

Každopádně co pozoruju, studenti si z prasochřipkové epidemie nic moc nedělají. Stejně je průběh nemoci o trochu mírnější než průběh normální sezónní chřipky a je to sice opruz, ale těch pár dní mimo školu se takhle ze začátku dá určitě v pohodě dohnat. Zvlášť když jsou učitelé vyzývaní, aby byli na případné nemocné studenty hodní.

Chro chro

Už nedlouho po příjezdu jsem narazil na nějaký papír, který v pár bodech popisoval, co máme dělat, kdyby se u nás začaly projevovat příznaky chřipky. Nijak mě to nepřekvapilo. Takové věci se teď přece řeší po celém světě.

Před pár dny jsem dostal mailem předpis, jak se máme chovat ve škole, obzvlášť ve třídách. Typicky to bylo něco ve smyslu: kašlat a smrkat jedině do papírového kapesníku, který následně co nejdříve vyhodit do koše. Bylo evidentní, kvůli čemu to posílají, ale nebylo to řečeno explicitně. Každopádně jsem se musel usmát při vzpomínce, jak jsem nastydl z klimatizace v Boingu 747 na cestě přes Atlantik a od první hodiny ve škole pořád pokašlával a smrkal.

Teď večer každopádně dorazil mail výrazně delší, ve třinácti bodech se obšírně věnující přímo prasečí chřipce H1N1 (v angličtině vtipně swine flu). Přesně popisuje, co mají dělat studenti, když onemocní, tj. okamžitě opustit školu a umístit se do dobrovolné izolace. Také vyzývá učitele k flexibilitě a toleranci vůči studentům, kteří by kvůli tomuto požadavku nemohli navštívit přednášky nebo zkoušky. Nemoc trvá 3-5 dní a už jeden den po odeznění horečky smí student znovu mezi lidi, takže by to téměř nikdy nemělo nenapravitelně narušit průběh studia.

Nicméně hned na začátku zmíněného mailu se píše nejen to, že tento rok bude univerzita čelit zvýšenému riziku prasečí chřipky, ale také to, že už teď počet případů roste. Máme se na co těšit.