Z Prahy do Chapel Hill

Jak začít? Třeba cestou. Mel jsem dobře vymyšlený plán tak, aby cesta trvala jen 14 hodin. No a někde nad Atlantikem skončila teorie, nakonec jsem na RDU (letiště Raleigh/Durham) dorazil až po 20 hodinách. Do Washingtonu jsme totiž přiletěli s půlhodinovým zpožděním a stejně jako několika stovkám dalších cestujících mi uletělo další letadlo.

Ale radši to vezmu od začátku. Let z Prahy do Frankfurtu byl v klidu a pohodě, snídaně miniaturní, ale co. Jediné, co mě překvapilo, že to nebylo letadlo United Airways, ale Lufthansy. Když jsem pak nastupoval do lufthansího Jumba ve Frankfurtu, už mě to ani nezarazilo. Tam už bylo pohoštění mnohem vydatnější, ale přecpal jsem se spíš kvůli tomu, že mě dřív nenapadlo, že do Ameriky bych asi fuet tahat neměl. Tak jsem ho tam aspoň celý spořádal s chlebem a svačinu jsem si schoval na jindy. Let probíhal zdánlivě podle plánu, zkouknul jsem jednoho Mickeyho a jednoho Donalda, než jsem zjistil, jak ve sluchátkách nastavit zvuk k videu, a pak ještě dva nic moc celovečeráky. Teď už můžu říct, že jsem viděl film se Zackem Efronem. Hurá. Alespoň ani jednou nezazpíval. Jinak mi přišlo, že ty 747 létají už příliš dlouho a je to na nich dost vidět. Chtělo by to trochu modernizovat.

Když jsme začali klesat na přistání, pochopil jsem, že jestli letíme podle plánu, tak to rozhodně není můj plán. A všechny ty zdlouhavé procedury, kterými na letišti museli všichni, kdo letěli dál, projít, tomu moc nepomohly. Na bránu uvedenou na tabuli odletů jsem proto doběhl úplně zpocený zhruba přesně v době odletu.

Jaké bylo mé překvapení, když mě tam ženská odpálkovala s tím, že do RDU to letí z brány C9 a ne D21. S ohledem na to, že na začátku céček byla ta tabule odletů, podle které jsem se řídil, a musel kvůli ní proběhnout celé céčko a skoro celé déčko, tedy prakticky na opačnou stranu letiště, docela mě to nakrklo.

Na blízké tabuli už svítila správná brána a nápis "Departed". Vyrazil jsem tedy celou tu cestu zpátky ke Customer Service. Vystál jsem si frontu a skončil na čtvrtém místě čekací listiny pro poslední let na RDU. To už bylo asi 17:45 místního času a to letadlo mělo odletět v půl desáté. Po chvíli čekání, čtení a poklimbávání se objevilo hodinové zpoždění a změna brány, aby toho nebylo málo.

Pak jsem se alespoň zapovídal s nějakou černoškou, které uletělo letadlo už den předtím v Německu, narozdíl ode mne se ovšem do toho nočního letadla dostala a nemusela čekat, jestli někdo nedorazí. Každopádně ta dvě zpoždění docela rozdíl. Němci jí okamžitě zařídili kvalitní hotel a dali kredit, aby zaplatila všechno, co bude potřebovat. Tady mi vrazili do ruky papír, že prý je to sleva do místního hotelu. Když jsem se zeptal, kolik by to stálo, dozvěděl jsem se, že cca 65 dolarů, ale prý bez slevy to je kolem dvou set. Poslal jsem je slušně někam a psychicky se připravoval na noc strávenou na letišti.

Letadlo nakonec do Washingtonu přiletělo ještě o půl hodiny později, takže v pět ráno SEČ. Měl jsem toho dost a na tabuli pořád svítilo, že jsem až druhý na čekačce. Najednou se ale ozvalo moje jméno a nečekaně jsem se tak do toho letadla na poslední chvíli dostal. Bylo dost malé, ale soused byl mladý Němec, se kterým jsme si popovídali. Potvrdil mi, že to na té tabuli odletů bylo špatně a že se taky k té D21 a zpátky proběhl.

Na letišti jsem nic neřešil, nechal si zavolat taxi a společně s řidičem jsme našli správnou ulici. Ještě že jsem si vytiskl mapu. Pak už jsem si jen zavolal noční službu, nechal si vysvětlit pár věcí, něco jim vyplnil, nechal jim pas, dostal formulář k vyplnění později a hlavně klíč. Na druhý pokus jsem trefil i správný barák, při sestavování postele jsem vzbudil spolubydlícího, tak jsme ještě krátce pokecali a pak už jsem mohl konečně umřít. To byla jedna hodina místního času (7:00 SEČ). Vzbudil jsem se v šest...