Roommate a spol.

Asi by to po těch předchozích chtělo nějaký příspěvek na uklidnění. A navíc se mě všichni ptají, jak že to mám s tím svým (spolu)bydlením. Tak tedy bydlím v části města určené pro magisterské studenty na jižním okraji rozsáhlého univerzitního kampusu. Máme tady takové menší cihlové baráky, které všechny vypadají skoro stejně a lidé si spíš než jména ulice všímají čísla vchodu. Ostatně ty ulice často nebývají nijak zvlášť výrazně označené.

Typický barák má dvě patra a jeden nebo dva vchody, v každém vchodu jsou pak na každém patře dva apartmány pro jednoho nebo dva studenty, v mém případě pro dva. Náš dům má jeden vchod a navíc přilepené takové jednopatrové přístavky z každé strany, předpokládám, že tam je taky v každém jeden apartmán.

Vlastně jsem zatím ještě nepotkal ani všechny lidi z těch osmi, kteří bydlí v mém vchodu, každopádně jsme docela mezinárodní banda. Můj spolubydlící Alex má ruské jméno a německé příjmení, ale od 13 let žije s matkou ve Filadelfii. Teď je mu 25, o něco menší než já a několik let hrál jako hokejový brankář. Když jsem se zeptal, odkud je původně, překvapil mě. Že prý z Uzbekistánu.

Škola mu začala už v květnu, teď má zrovna nějaké zkoušky a pořád se učí nebo připravuje. Každou chvíli říká, jak tu školu nemá rád, jak nemá rád Jih, počasí a kdo ví co ještě. Ale jinak je v pohodě a fajn, takže mu to odpouštím a jsem rád, že nedělám jeho obor.

Naproti nám bydlí Číňan Hong Sun a Ukrajinec Aleksij. Toho jsem zatím potkal jen jednou a tehdy mě dostal, když na mě nečekaně a čistě vyplivl otázku: "Jak se máš, ty vole?" Pod nimi jsou Taiwanec Brian a Mathew. Toho jsem ještě neviděl a ani nevím, co je zač. Asi Američan. A taky si nejsem jistý, jestli jsem viděl Briana nebo Hong Suna, protože jsme se tehdy při letmém setkání pořádně nepředstavili a Tajwance od Číňana samozřejmě nepoznám.

Proti nim, pod námi, je jediné dámské zastoupení. Malá Američanka s francouzskými geny Jacqueline a Němka Nadine. Obě jsou politoložky, narozdíl od kluků, kteří snad většinou studují obchod. Kelly jsem mimo Alexe zatím potkal nejčastěji, Nadine včera na icecream session poprvé a dneska náhodou podruhé, když jsme si oba šli vyzvednout poštu. Vypadá sympaticky, ale neměli jsme zatím příležitost si víc popovídat.

Jinak je v té naší vesničce úplný klid, nic moc se neděje, ani venku člověk moc lidí nepotká a pak je strašně překvapený těmi zástupy, které potkává cestou na sever ke škole. Polovina z nich nosí trička, popřípadě trenýrky v místním odstínu Carolina Blue, což je taková přiteplená bledě modrá (viz záhlaví tohohle blogu). Musím si taky nějaké to tričko koupit. Bývá na nich často nápsáno Tar Heels, tedy Dehtové paty, což je jméno, které obyvatelé Severní Karolíny používají sami pro sebe, a tady v Chapel Hill se tak označují univerzitní sportovní týmy. O sportu ale až jindy.