Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Království za víno

Omylem se mi podařilo tenhle sobotní příspěvek smazat, tak se nelekejte, že je tu znovu, jen bez komentářů. Naštěstí jsem měl blog otevřený ještě v jednom panelu, tak to sem můžu dát ještě jednou. Uf.

Asi před hodinou jsem viděl poprvé, jak to vypadá, když se spolubydla naštve. Byli jsme tradičně s ním a jeho spolužačkou na nákupu potravin. Je to taková sympatická rozesmátá Číňanka. Narozdíl od nás tu má ona auto, mj. protože je původem z Chapel Hill, tak nás vždycky vozí do Trader's Joe.

Dneska jsme jeli asi ve tři čtvrtě na jedenáct a v klidu a pohodě nakupovali, až najednou koukám, že Alex s Joanne stojí a něco si vysvětlují. Přišlo mi, že už mají nakoupeno, a jen čekají, až si Joanne dopije kávu, kterou si tam dala. Alex přitom zmínil, že si chtěl koupit víno, ale do dvanácti ho prý neprodávají. A opravdu, když jsem šel k pokladnám kolem části s alkoholem, byla tam natažená šňůra a pověšený nápis, že se v neděli alkohol před polednem neprodává.

Všechno ale pořád vypadalo v klidu. Teprve v autě při výjezdu z parkoviště Alex vybuchl, začal nahlas křičet a sprostě nadávat, až jsme se lekli, že si okolochodící lidi budou myslet, že je to na ně. Trvalo mu asi pět minut, než konečně trochu vychladl. My s Joanne jsme se mu samozřejmě celou tu dobu smáli.

Každopádně z jeho výroků během té doby jsem pochopil víc. Prý měl zrovna na víno strašnou chuť a těšil se, jak si nějaké koupí a otevře, protože měli nedávno jedno výborné italské. A taky mu prý v tom obchodě někdo dokonce řekl, že pokud chce v neděli víno před polednem, má jít do kostela. Ale nemyslím, že by ten jeden lok extra ocenil, i kdyby byl ve správné církvi. Podle všeho tady, tj. asi v celém státu, platí, že se v neděli do dvanácti alkohol prodávat nesmí. Proč přesně, to netuším. Od supermarketu jsme mimochodem odjížděli v 11:13. Blbě načasováno.

Nejen chlebem živ je člověk

Asi před pěti minutami to byly přesně tři týdny, co jsem poprvé otevřel dveře svého nového domova. I když musím přiznat, že jsem si nejdřív spletl barák a chvíli se dobýval k někomu jinému. Naštěstí jsem ho nevzbudil nebo nebyl doma. Původně jsem to chtěl pojmout jako nějaké shrnutí, ale to bych si sebral témata, ke kterým jsem se chtěl dostat dřív. Tak jedno urychlím. Jídlo. Věc, které jsem se tu bál asi ze všeho nejvíc.

A upřímně řečeno musím uznat, že ne zcela neoprávněně. Opravdu tady všichni zobou nejradši hamburgery a sendviče, jen občas to proloží pizzou. Domu si nejčastěji kupují pečené kuře, které postupně po částech ohřívají v mikrovlnce. Jinak vítězí titulní chleba s burákovým máslem.

Každopádně je tu věc, o které jsem předem nevěděl. Severní Karolína je proslavená svým vepřovým barbecue. Nikde jinde ho prý nedělají tak dobré jako tady. Měl jsem zatím příležitost jednou a musím říct, že to maso bylo výborné. Jen mě překvapilo, když si všichni kromě mě nechali to maso dát mezi dvě půlky housky. No, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.

Jinak jsem otestoval zmíněné hamburgery v McDonaldu a Chic-Fil-A. První je prakticky stejné jako u nás, druzí, kteří se chlubí tím, že kuřecí hamburger vymysleli u nich, mě upřímně řečeno nějak extra nenadchli. Čekal jsem strašně dlouho na základní verzi, a když jsem ji rozbalil, připadal jsem si jako Michael Douglas ve Volném pádu. Mnohem víc mě zaujal Subway, který jsem v Praze nikdy nevyzkoušel. Ten má potenciál a navíc je zjevně zdravější. Navíc ho máme hned vedle školy. Jen ta cena...

Taky jsem šel ozkoušet nudle v Noodles & Co. Přišel jsem ve správnou dobu, před vchodem jsem si hodil pytlíkem fazolí, trefil díru a následující oběd jsem měl zadarmo. Alexovi, mému spolubydlícímu, to tam moc nejede, ale já byl z japonských nudlí s krůtím docela spokojený. Zvlášť ta cena...

Když jsem si domu pořídil nějaké to extra levné nádobí, příbory, nože a hrnec a když přidám Alexovu pánvičku, zapékací mísu, mikrovlnku a mixér, máme tady docela dobrý základ, abychom neumřeli hlady a sem tam mohli něco ukuchtit. Navíc snad dneska večer pořídím toaster, abych měl angličtější snídaně.

Alex se obvykle omezuje na různé obdoby vaječné omelety smíchané s rajčaty a sem tam dalšími přísadami, já zatím uvařil dvakrát českou čínu a dvakrát řekněme takové moje české mexiko. Samozřejmě nepálivé. Z koření máme akorát pepř a sůl. Dvakrát oboje samozřejmě kvůli tomu, že mají moc velká balení. Ale zase to aspoň nemusím kupovat tolikrát. Alex byl každopádně z obou nadšený, protože je tu už od května a každý nový druh jídla je pro něj vysvobozením.

Zkoušel jsem i místní párky s hořčicí, ale párky jsou takové nemastné neslané a hořčice je vůbec podivnost sama, taková dost do kysela. Možná je to místní verze, i Alex říkal, že je divná, a to je z Filadelfie, tedy řekněme 550 km odsud. Párky jsem pak nakrájel do toho "mexika", ale co s hořčicí, to ještě nevím.

Brzy musím připravit třetí dávku "mexika", než se mi to zkazí, ale čekám na Alexe. Chtěl vidět, jak to dělám, aby se to naučil taky. Nikdy bych do sebe neřekl, že já budu někoho učit vařit, když to sám neumím.

Každopádně na co se těším, to je listový špenát, kuřecí prsa a fussili, které mám připravené jako další. Jestli máte někdo zajímavý recept, sem s ním, než k tomu půjdu nakupovat další přísady.

Grunt grunt

Co jsem zmínil v minulém příspěvku, nebyl zdaleka konec. Teprve dnes se prasečí chřipka rozjela na plné obrátky. Další mail už se věnoval problému nedostatku jídla, když se už při prvních příznacích chřipky máme stáhnout do izolace a nevytáhnout z ní paty dřív než den poté, co to přejde, tedy obvykle čtyři až šest dní.

Co tedy máme dělat? Zaprvé nakoupit si dostatečné zásoby trvanlivého jídla. Pokud možno takového, které se dá ohřát v mikrovlnce, jestli ovšem nějakou máte. Zadruhé najít si kamaráda, který bude váš "flu buddy", chřipkový kámoš. Ten vám pak může nosit jídlo. Další možností jsou speciální chřipkové balíčky s potravinami a pitím na tři dny, případně pohotovostní balíček na jeden den.

A proč to všechno? Protože jen od začátku školy, tedy za poslední dva týdny, je přímo v Chapel Hill hlášeno zhruba 25 případů, v oblasti Research Triangle (Raleigh-Durham-Chapel Hill) 165 případů a v celé Severní Karolíně kolem 660 případů prasečí chřipky. A to se berou v úvahu jen jednotlivé vysoké školy, které dohromady tvoří University of North Carolina. Největší z nich je NC State University v Raleigh, nejstarší a jen o trochu menší je UNC-Chapel Hill.

Každopádně co pozoruju, studenti si z prasochřipkové epidemie nic moc nedělají. Stejně je průběh nemoci o trochu mírnější než průběh normální sezónní chřipky a je to sice opruz, ale těch pár dní mimo školu se takhle ze začátku dá určitě v pohodě dohnat. Zvlášť když jsou učitelé vyzývaní, aby byli na případné nemocné studenty hodní.

Povídání o počasí

Sice jsem se vzbudil v šest, ale pár hodin mi trvalo, než jsem vylezl ven. A tam jsem zjistil, že jsem něco v noci vůbec nezaregistroval. Ráno to ovšem přišlo jako facka. Okamžitě po otevření vchodových dveří jsem pocítil místní horké a vlhké počasí. Jedna holka to později popsala, že se člověk cítí, jako by plaval. Není to sice úplně přesné, ale to vlhko je neuvěřitelné. A když se k němu o nedlouho později přidaly třicítkové teploty i ve stínu, pochopil jsem, jaké to musí být v tropech. Na padnutí.

Když jsem v pátek večer vylézal z obchodu s nějakými nakoupenými věcmi do domácnosti, všiml jsem si louží. Zanadával jsem v duchu, že jsem prošvihl bouřku, která by určitě pročistila vzduch, jako to dělá u nás. Venku to ale bylo úplně stejné, jako když jsem do obchodu vlezl. O chvíli později dokonce znovu začalo pršet, i docela silně. Schoval jsem si věci do autobusové zastávky a šel zjistit, jaké to je. Stál jsem tam, viděl ty spousty vody, cítil jak na mě fyzicky dopadají kapky, ale nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl proti stavu bez deště. Po deseti minutách jsem to vzdal a šel si číst.

A jak se s tím vlhkem a horkem vypořádávají místní? Klimatizací samozřejmě. Už z proudícího studeného vzduchu v letadle do Ameriky jsem lehce nastydl, ale ta klimatizace všude mě naprosto odrovnává. Oproti venkovnímu prostředí je chladná a extrémně suchá, takže pořád pokašlávám nebo přímo kašlu. Průběžně čekám, jestli se mi povede to, co ještě nikdy, tedy jestli ztratím hlas. V pátek jsem si dokonce uvědomil, že ten vlhký vzduch venku je snad příjemnější než ten vevnitř, minimálně mě nenutí kašlat. Právě teď mě totiž v půl druhé v noci probudil nekončící kašel, tak jsem si otevřel okno a čekám, jestli se to zlepší nebo ne. Jsem zvědavý.