Den díkůvzdání

Den díkůvzdání je úžasný svátek. Američané si při něm připomínají, jak k nim byli na začátku Indiáni hodní, protože ještě neměli důvod se zlobit. Když do Nového světa dorazili Otcové poutníci z Anglie, původem Cromwellovi Puritáni, utíkající před znovunastolenou monarchií, málem tu umřeli hlady. Vtom ale přišli místní a přinesli jim jídlo. Pravděpodobně to byly nějaké fazole, kukuřice a podobně, ale Američané jsou velký národ a trochu si to přizpůsobili. Na Díkůvzdání se často sjíždí celé rodiny, dokonce víc než na Vánoce, mají na to ostatně krásné čtyřdenní volno, u nás dokonce pětidenní (včetně víkendu). Společně pak spolu od brzkého odpoledne připravují večeři v podobě pečené krůty plněné nádivkou. V listopadu tak tady dochází k podobné genocidě krůt, jako je to u nás s kapry na Vánoce, jen je to tu ve větším měřítku.

Sváteční den jsem zahájil válením se v posteli až do poledne, takže jsem pak tak tak stíhal plán. Naštěstí jsem měl sbaleno už od středy, jen jsem přidal pár věcí, na které jsem původně zapomněl, například průvodce, peníze a čepici, protože se má ochladit a vydával jsem se na daleký sever.

Cesta na letiště byla proti předpokladům téměř prázdná, lidí i aut pomálu, zřejmě většina odcestovala dřív. Dorazil jsem tedy hodinu a půl před odletem. Palubní lístek jsem si vytiskl již doma, mohl jsem tedy pokračovat přímo k bezpečnostní kontrole. Vyndal jsem z batohu notebook, z kapsy mobilní telefon a sundal si bundu a boty a o pár vteřin později už jsem to zase všechno vracel zpátky. Všechno běželo jako po másle, v letadle jsem si sedl k oknu a koukal na modré nebe sem tam s nadýchaným obláčkem. Cesta byla rychlá, dostali jsme po nějaké době pití a pak i něco k zobání. Vzal jsem si vodu, pražené kešu oříšky a plaitanové chipsy, tj. chuťově něco jako sušené banány. Prý to ostatně produkují stejné země. Myslím, že mám rozhodnuto o tom, co si dám na zpáteční cestě.

Na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku jsme dorazili s půlhodinovým předstihem, což je na dvouhodinové trase docela příjemné. Sice bylo docela zamračeno, ale právě zapadalo slunce, tak to při přistávání dělalo úžasné efekty.

Neměl jsem velké zavazadlo, tak jsem se jen prošel po Skywalku až k zastávce AirTrainu, svezl se vlakem k metru, odtamtud k dalšímu metru a tím až ke svému brooklynskému hostelu. Bohužel se mi nepodařilo koupit si týdenní lístek, protože nemám moc hotovosti, abych se jí zbavil ve stánku, a v automatu nabízeli maximálně osmidolarový lístek na čtyři jízdy. Koupil jsem si tedy obyčejný za $2,25, což bylo překvapivě o 25 centů levnější než inzerovaný kombinace lístku pro AirTran a metro. To jsem trochu nepochopil, ale nejspíš jen protože nerozumím, jak funguje Metrocard.

V hostelu mě přivítal nijak zvlášť nadšený recepční, který mi rozhodně nehodlal dát jakékoli informace navrch. Tu nejdůležitější jsem se ale dozvěděl náhodou, když tam přišly dvě holky, aby se zeptaly, kde probíhá ta Thanksgiving večeře. Okamžitě jsem samozřejmě zbystřil, už jsem začínal mít docela hlad. Aby mě kupříkladu informoval, že si mu mám říct o deku, to ho nějak nenapadlo. A když jsem to později udělal, sice mi ji přinesl, ale když jsem se chtěl zeptat ještě na přístup na net, odsekl nejdřív: "Co zase?", než zjistil, že nemusí nikam dál chodit, jen mi vytiskne papírek s loginem a heslem.

Večeře byla samozřejmě zdarma, je přece Díkůvzdání! Původně jsem při plánování cesty přemýšlel o tom, že se přidám na společnou večeři s lidmi z CouchSurfingu, ale dorazil bych tam příliš pozdě. Tohle mě jako neočekávaná alternativa potěšilo. Krůt tu bylo několik, dlabali jsme je s brusinkovým džemem a ještě něčím a všechno to bylo moc chutné. Navíc jsme se zapovídali s Dánem, který vypadal jako PaulMan, kdo ho znáte, Francouzkou a nějakými Angličany. Později jsem s nimi vyrazil do baru. Jediného v okolí.

Barman měl tedy trochu zpoždění a otevřel až asi čtvrt hodiny po sedmé. Když uviděl nedočkavě postávající skupinku lidí venku, zasmál se a prohodil: "Chce si to se mnou někdo rozdat?" Docela sympaťák. Venku stála motorka, nedivil bych se, kdyby byla jeho. Když jsem se ho později ptal na jméno, říkal, že je Buddy, tedy nejčastější jméno v porevolučních filmech u nás. Teď se to obvykle překládá jako kámo. Vypadal jako drsňák, potetovaný, řada náušnic a vousy, triko punkrockové kapely Electric Frankenstein. Lahváče otevíral předloktím. Zajímavý trik. Kdybych pil lahváče, asi bych se ho taky rád naučil. Dal jsem si točený brooklynský ležák. Pět dolarů, normální cena. Když jsem dopil první sklenici, Buddy postavil před všechny na baru panáka, přede mne shodou okolností dva, a všem nám nalil nějakou docela dobrou whisku, sobě samozřejmě taky. Veselé Díkůvzdání!

Výzdoba baru taky stála za pozornost. Všude obrazy, povětšinou různí kostlivci, polorozpadlé mrtvoly a podobně. Atmosféra správně temná.

Rozpovídal jsem se s vedle mě sedícím Angličanem. Byl dost snědý, překvapilo mě, když řekl, že je z Londýna. Ale zase ne tolik. Je to hodně multikulturní město. Říkal, že dělají s nějakou neziskovkou marketingový projekt na Facebooku, což mě z profesionálního hlediska zaujalo Když si na mě začal brát kontakt, trochu jsem se ale držel zpátky a nedal mu telefon. Když mi dával kontakt na sebe, na vizitce stálo, že ta jeho společnost se jmenuje Hugs for Everybody nebo tak nějak. Někam jsem ji založil. Tak jsme si popovídali o Free Hugs, objali se, a teď jen doufám, že to všechno bylo nevinné.

Po nějaké době se objevili nějací dva chlápci, velký a malý, s kytarami z Guitar Hero, a obešli nás, jestli jsme ty kytary neztratili. Asi je našli někde venku. Chvíli tam s nimi blbli a potom malý jednu z nich teatrálně jednu roztřískl o stolek. Londýňan ho přitom fotografoval. Barman na to reagoval zvoláním: "Happy Thanksgiving!"

Pak jsme se přesunuli od baru ke stolku. Kuřáci průběžně odbíhali na dvůr, protože v barech se tu taky nesmí kouřit. Nakonec jsme tam byli asi tři Angličani, tuším Londýn, Birmingham a Sunderland, o kterém shodou okolností zrovna čtu knížku, Australan z Melbourne a Němka z Mannheimu. Zajímavá partička. Táhli jsme to ani ne do půlnoci, 15 dolarů za tři piva je přece jenom dost. Ale třídolarového amerického Budweisera do mě nikdo nedostane.

Zpátky na recepci jsem znovu potkal Dána s Francouzkou, kteří se právě vrátili. Už tam byl nový recepční, mnohem sympatičtější. Než jsem šel spát, ještě jsem si od něj poslechl, jak v téhle původně půmyslové části Brooklynu před deseti lety byly drogy a kriminalita, ale teď jsou tam umělci. Drogy začínají o šest bloků dál.

PS: Chtěl jsem sem přidat i nějaké fotky, ale moc to nesviští, tak to udělám jindy. Stejně tak někdy jindy opravím faktické chyby v prvním odstavci. Házel jsem to z patra a ta paměť není nic moc.

Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Svátek světel

Málem jsem se ho vůbec nezúčastnil, protože jsem přišel domů unavený a ospalý těsně před šestou a těsně po šesté jsem se podíval, kdy to začíná. Víc psát, myslím, nemusím. Každopádně nakonec jsem si řekl, že přece nebudu líný, a navíc že doma nemám skoro nic k jídlu a tam je v ceně večeře.

Svátek světel se nazývá různými podobami, Wikipedie uvádí Diwali nebo Dipawali, případně Deepavali. Tady se akce jmenovala Divaali Nite. To "Nite" je tam proto, že celý festival trvá pět dní, ale tohle byla jen jedna noc. Deepavali je podle všeho původní nezkrácený název a používá se v jižní Indii, zatímco Divaali je hovorové označení ze severní Indie. Česky se to snad přepisuje jako Divalí nebo Dipavalí.

Nejzajímavější na Divalí mi přijde to, že ho slaví Indové napříč náboženstvími, a to přestože je to zjevně náboženský svátek. Jednoduše si každá víra našla vlastní důvod. Zatímco pro hinduisty je oslavou návratu Rámy domů z vyhnanství poté, co porazil Ravanu, případně oslava vítězství Krišny nad démonem Narakasurou, nebo dokonce na památku dne, kdy Bali na rozkaz Višnua přijal roli vládce podsvětí, pro džinismus odkazuje na dosažení nirvány Mahávírou v 6. století před Kristem a Sikhové v něm vidí posvěcení města Amritsaru. To provedl Guru Hargóbind, šestý guru sikhismu, po návratu z vězení císaře Džahangíra. Divalí překvapivě slaví i nepálští buddhisté a v Indii se z něj z výše zmíněných důvodů prakticky vyvinul státní svátek. Celkově jej po celém světě slaví zhruba miliarda hinduistů a je to obecně jedna z jejich nejoblíbenějších slavností. Podle některých kalendářů poté dokonce následuje Nový rok.

Jako první byla na programu púdža, obřad světel. Během něj šperky ověšený chlápek v bílém na obrázku níže za neustálého prozpěvování prováděl všelijaká kouzla nad a před obrázkem nějakého boha. Asistoval mu přitom pomocník v růžovém. Kolem nich sedělo v půlkruhu na zemi několik mladých, zatímco ostatní, bez ohledu na věk nebo národnost, tedy včetně mne, posedávalo na židlích za nimi a koukalo. Pak si všichni zahřáli ruce nad svíčkou, zagestikulovali rukama a pohladili se po hlavě a obličeji. Tím vyhnali zlo, uvědomili si své vnitřní světlo avyjádřili víru v budoucnost lidstva.

Potom se ještě prošlo s tácem drobných sladkostí, protože k obřadu neoddělitelně patří také sdílení s ostatními. Následovat mohla zábavná část programu, nejprve vystoupil klávesista, pak přidal zpěv, poté kolegu a nakonec i kolegyni. Všechno to byly písně z bollywoodských filmů, takže některé mladší posluchačky sem tam propukaly v nadšení.

A s bollywodskými písněmi pokračoval i následující zpěvák, Ranjan. Doprovod si pouštěl potichu, aby se měl čeho držet a ostatní to prakticky neslyšeli. Zajímavý nápad. Jen jak u toho většinou seděl, ani jsem neměl potřebu ho zvěčnit. Ostatně mi to zase úžasné nepřišlo.

Stejně tak jsem nevytáhl foťák ani při následující krátké přednášce o tom, co je to Divalí a jaká je jeho historie. Radši jsem dával pozor a prohlížel si promítané obrázky.

Přístroj přestal zahálet v další části programu, jen přešel do nahrávání videa. Tehdy začaly tance. Podle plánu měly být jen dva, ale nakonec byly celkem čtyři. A dle mého názoru to bylo dobře.



Jako první vystoupila Anjana Mohanty, což je bohužel jediné jméno, které jsem zjistil. Ostatní budou muset zůstat v anonymitě. Stejně tak ani neznám víc o tom, co za styl ostatní předváděli. Anjana tancovala klasický tanec Odissi. Ten pochází z východní Indie a je známý pro svůj lyrický půvab a hojnost sošných póz z kláštera v Orisse. Z Orissy tanec ostatně pochází a vznikl již v 2. století před Kristem. Jak zajímavý a náročný můžete vidět na videu výše. Co moc neuvidíte, je neustálé proměňování výrazu obličeje od úsměvu k zamračenosti a zpátky.



Po Anjaně následovala další tanečnice, tentokrát zjevně mladším tancem, podobným těm, které můžete potkat v klasických bollywoodských spektáklech.

Po ní přišel na řadu na Inda velmi nezvykle vyhlížející kluk, který ve svém, již zcela moderním pojetí spojoval breakdance s klasickými indickými pohyby. U něj jsem nahrávání nejméně přerušoval, tak je ve výsledku jasně nejdelší, ale s ohledem na to, že na rozdíl od ostatních tancoval postupně na různé skladby, snad to nevadí.



Nakonec nastoupila nejmladší z celé čtveřice a musím říct, že měla nejobtížnější pozici, protože předchozí výstupy rozhodně tvořily vrchol večera a hlavně neměla kam v časové ose pokračovat. Jak si s tím poradila si prohlédněte níže a do komentářů mi napište, kdo z tanečníků se vám líbil nejvíc. Snad vám ty krátké ukázky stačí. Bohužel jsem mohl buď dávat pozor na to, aby se mi moc netřásla ruka, anebo na to, co se děje na jevišti. Takže jsem se samozřejmě radši díval naživo než na malý displej foťáku.



Opulentní indickou večeři jsem bohužel nezvěčnil, protože jsem už měl docela hlad a neměl volné ruce, jak jsem do sebe házel na přeskáčku různé druhy jídla na tácu. A když jsem dojedl, chvíli jsem přemýšlel a pak si vyrazil pro nášup. Mňam. Bohužel moc neznám názvy těch indických věcí, takže nepoznám čatný od samosy, a proto ani nemůžu popsat, co jsem to snědl.

Po večeři už zbývala poslední část programu, Raas. Odstranily se židle z hlediště a na pódium nastoupilo deset muzikantů s různými nástroji. Sedli nebo stoupli si za dlouhý stůl a začali zpívat nekonečnou píseň. Všichni jsme mezitím dostali do rukou dvě tyčky, postavili jsme se do dvou řad proti sobě a už to jelo. Tedy těch dvojřadů tam bylo víc a každý jel sice podle hudby, ale jinak nezávisle na ostatních. Jen je více méně nutné, aby každá řada měla stejné množství lidí, tedy aby jich celkem byl sudý počet.



Na ukázku nabízím tanec v malém měřítku, a sice moji skupinu, tedy kamarádku, která mě na Divaali Nite pozvala (v tmavém), a její přátele. Je to již ke konci, tak je vidět, že už toho mají docela dost. Navíc už si hráli s různými variantami, ale princip je stejný. Musím říct, že muzikanti vydrželi hrát a zpívat minimálně hodinu v kuse, neuvěřitelní.

Nejen chlebem živ je člověk

Asi před pěti minutami to byly přesně tři týdny, co jsem poprvé otevřel dveře svého nového domova. I když musím přiznat, že jsem si nejdřív spletl barák a chvíli se dobýval k někomu jinému. Naštěstí jsem ho nevzbudil nebo nebyl doma. Původně jsem to chtěl pojmout jako nějaké shrnutí, ale to bych si sebral témata, ke kterým jsem se chtěl dostat dřív. Tak jedno urychlím. Jídlo. Věc, které jsem se tu bál asi ze všeho nejvíc.

A upřímně řečeno musím uznat, že ne zcela neoprávněně. Opravdu tady všichni zobou nejradši hamburgery a sendviče, jen občas to proloží pizzou. Domu si nejčastěji kupují pečené kuře, které postupně po částech ohřívají v mikrovlnce. Jinak vítězí titulní chleba s burákovým máslem.

Každopádně je tu věc, o které jsem předem nevěděl. Severní Karolína je proslavená svým vepřovým barbecue. Nikde jinde ho prý nedělají tak dobré jako tady. Měl jsem zatím příležitost jednou a musím říct, že to maso bylo výborné. Jen mě překvapilo, když si všichni kromě mě nechali to maso dát mezi dvě půlky housky. No, vlastně mě to ani moc nepřekvapilo.

Jinak jsem otestoval zmíněné hamburgery v McDonaldu a Chic-Fil-A. První je prakticky stejné jako u nás, druzí, kteří se chlubí tím, že kuřecí hamburger vymysleli u nich, mě upřímně řečeno nějak extra nenadchli. Čekal jsem strašně dlouho na základní verzi, a když jsem ji rozbalil, připadal jsem si jako Michael Douglas ve Volném pádu. Mnohem víc mě zaujal Subway, který jsem v Praze nikdy nevyzkoušel. Ten má potenciál a navíc je zjevně zdravější. Navíc ho máme hned vedle školy. Jen ta cena...

Taky jsem šel ozkoušet nudle v Noodles & Co. Přišel jsem ve správnou dobu, před vchodem jsem si hodil pytlíkem fazolí, trefil díru a následující oběd jsem měl zadarmo. Alexovi, mému spolubydlícímu, to tam moc nejede, ale já byl z japonských nudlí s krůtím docela spokojený. Zvlášť ta cena...

Když jsem si domu pořídil nějaké to extra levné nádobí, příbory, nože a hrnec a když přidám Alexovu pánvičku, zapékací mísu, mikrovlnku a mixér, máme tady docela dobrý základ, abychom neumřeli hlady a sem tam mohli něco ukuchtit. Navíc snad dneska večer pořídím toaster, abych měl angličtější snídaně.

Alex se obvykle omezuje na různé obdoby vaječné omelety smíchané s rajčaty a sem tam dalšími přísadami, já zatím uvařil dvakrát českou čínu a dvakrát řekněme takové moje české mexiko. Samozřejmě nepálivé. Z koření máme akorát pepř a sůl. Dvakrát oboje samozřejmě kvůli tomu, že mají moc velká balení. Ale zase to aspoň nemusím kupovat tolikrát. Alex byl každopádně z obou nadšený, protože je tu už od května a každý nový druh jídla je pro něj vysvobozením.

Zkoušel jsem i místní párky s hořčicí, ale párky jsou takové nemastné neslané a hořčice je vůbec podivnost sama, taková dost do kysela. Možná je to místní verze, i Alex říkal, že je divná, a to je z Filadelfie, tedy řekněme 550 km odsud. Párky jsem pak nakrájel do toho "mexika", ale co s hořčicí, to ještě nevím.

Brzy musím připravit třetí dávku "mexika", než se mi to zkazí, ale čekám na Alexe. Chtěl vidět, jak to dělám, aby se to naučil taky. Nikdy bych do sebe neřekl, že já budu někoho učit vařit, když to sám neumím.

Každopádně na co se těším, to je listový špenát, kuřecí prsa a fussili, které mám připravené jako další. Jestli máte někdo zajímavý recept, sem s ním, než k tomu půjdu nakupovat další přísady.