Dnes to měly být tři týdny od začátku mého kurzu nizozemštiny. První hodina právě v to pondělí, kdy jsem dorazil do Belgie. Celkem 12 dní, neboli 36 hodin. Byl jsem ale jen na čtyřech lekcích, tedy 12 hodinách. Zdálo by se možná, že nejsem úplně nejslušnější student. Není to ale moje chyba. Pokud jste četli předchozí příspěvek, už víte, že na své první hodině jsem byl teprve minulý týden ve čtvrtek. Dříve to nešlo.
Do Gentu jsem dorazil v pondělí 30. ledna pozdě v noci. Hned druhý den ráno jsme volali do Huis van het nederlands (Domu nizozemštiny), který ve městě organizuje a koordinuje výuku jazyka. Řekli, že kurzy ten týden začínají a že mám dorazit, aby mě vyzkoušeli a podle toho zařadili. Ale až následující pondělí. Takže první týden v háji.
Podle informací z webu jsem očekával, že má zkouška za cíl oddělit ty, kdo jsou schopni se rychle učit, od těch pomalejších. Pokud máte zkušenost s testy studijních předpokladů, možná vás překvapí, že jsou tím myšleni především lidé, kteří neznají latinku, případně takoví, kteří vůbec neumí číst a psát. Zkoušky jsem se tedy moc nebál.
Spletl jsem se. Když jsem se dostal na řadu, posadili mě ke stolu a dali mi pár papírů, které mám vyplnit, aby zjistili úroveň mé nizozemštiny. Po lehčím rozjezdu čekal dopis. Chvíli jsem na něj tupě zíral. Zadání vyžadovalo, abych napsal svému učiteli, že na příští hodinu nepřijdu, omluvil se, vysvětlil proč a zmínil, že přijdu příště. Něco málo nizozemštiny jsem dělal už v Praze, ale věci jako "Vážený...", "Omlouvám se, že" a "S pozdravem" mezi to určitě nepatřily. Stejně jsem koukal i na následující fotku, na níž nějaký Mauro vhazoval dopis do schránky. Neznal jsem slova "dopis", "poslat", "vhodit", ani "schránka".
Po odevzdání si mě zavolal zkoušející, prošel si mé výplody a začal se vyptávat. Polovinu otázek jsem mu zodpověděl napůl anglicky a na druhou polovinu jsem se anglicky zeptal, co tím myslí. Jediné, co jsem snad zvládl, byla čísla.
Z nějakého důvodu ho to všechno přesvědčilo, že jsem dost dobrý na to, abych šel rovnou do druhé úrovně. Intenzivní kurz byl ale už plný a pomalý jsem nechtěl. Měl jsem tedy zavolat druhý den, jestli se něco neuvolní. Prý tam nemusím chodit, telefon úplně stačí. V úterý nám ovšem do telefonu vynadali, že máme zavolat až ve čtvrtek. A ve čtvrtek sice řekli, že se nějaké místo objevilo, ale mám tam neprodleně dorazit, aby mi ho nikdo nezabral. Jo, telefon stačí, to určitě.
Měli do dvanácti a bylo to na druhé straně města. Ve čtvrt jsem tam byl, v půl se dostal na řadu a ve tři čtvrtě na dvanáct odcházel s tím, že mi v jednu začíná hodina, musím si jet nejřív domů pro věci a aspoň něco malého k jídlu.
Cestou jsem, stějně jako celou dobu od té pondělní zkoušky, přemítal, jestli jsem se nezbláznil. Nastoupit do intenzivního kurzu, který už má za sebou týden a půl, je samo o sobě dost nejpříjemné. Ještě horší je ale představa, že když jedna úroveň trvá tři měsíce, každý týden se učí čtyři dny a každý den tři hodiny, tak se asi v té první úrovni naučili ostatní trochu víc než já v Praze, kde to sice trvalo čtyři měsíce, ale měl jsem jen dvě hodiny týdně. I kdybych neodjel do Belgie před předposlední lekcí, byl by to poměr 156 proti 34 hodinám, tedy téměř pětkrát tolik. A to už je sakra velký rozdíl.
Na druhou stranu je zajímavý jiný rozdíl, a sice finanční. Zatímco v Praze mě kurz stál 4790 korun, v Gentu 60 eur (tj. zhruba 1500 korun). A to máme pětkrát víc hodin.
Nicméně, jako jsem se předtím cítil zbytečně v klidu, tentokrát jsem se pro změnu zbytečně obával. Náročnost je zjevně výrazně menší, než jsem čekal. Nejspíš to bude mít něco do činění s národnostním složením studentů. Z Evropy jsme tam tři, mimo mne jedna Portugalka a jedna Lotyška. Jinak snad šest Turků, Brazilec, Japonka, Filipínka, Pákistánec a skupinka Arabů, po jednom z Maroka, Libanonu, Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Převažují ženy. Nejsympatičtější je asi Afghánka, která je vysoká jako moje mamka. Jsem tam tedy jediný, kdo pochází ze země, která má nějakou germánskou historii, a jeden z mála ze zemí křesťanských.. Ten rozdíl se při výuce jazyka projeví až neuvěřitelně. Pochopil jsem to u testu z první kapitoly učebnice. Přišel mi jednoduchý. Možná jako jedinému. A to tam téměř všichni umí anglicky.
A jak je to tedy s tou mojí prezencí? Ve skutečnosti ten můj kurz nezačal v pondělí, ale počkal až na první únorovou hodinu ve čtvrtek. První dvě hodiny tedy vůbec nebyly. Přes další dvě jsem čekal na zkoušku a další dvě na volné místo. Pak jsem čtyřikrát přišel a následující dvě hodiny odpadly pro nemoc učitelky. Ta se mimochodem jmenuje Gudrun. No a tenhle týden jsou prázdniny.
Do Gentu jsem dorazil v pondělí 30. ledna pozdě v noci. Hned druhý den ráno jsme volali do Huis van het nederlands (Domu nizozemštiny), který ve městě organizuje a koordinuje výuku jazyka. Řekli, že kurzy ten týden začínají a že mám dorazit, aby mě vyzkoušeli a podle toho zařadili. Ale až následující pondělí. Takže první týden v háji.
Podle informací z webu jsem očekával, že má zkouška za cíl oddělit ty, kdo jsou schopni se rychle učit, od těch pomalejších. Pokud máte zkušenost s testy studijních předpokladů, možná vás překvapí, že jsou tím myšleni především lidé, kteří neznají latinku, případně takoví, kteří vůbec neumí číst a psát. Zkoušky jsem se tedy moc nebál.
Spletl jsem se. Když jsem se dostal na řadu, posadili mě ke stolu a dali mi pár papírů, které mám vyplnit, aby zjistili úroveň mé nizozemštiny. Po lehčím rozjezdu čekal dopis. Chvíli jsem na něj tupě zíral. Zadání vyžadovalo, abych napsal svému učiteli, že na příští hodinu nepřijdu, omluvil se, vysvětlil proč a zmínil, že přijdu příště. Něco málo nizozemštiny jsem dělal už v Praze, ale věci jako "Vážený...", "Omlouvám se, že" a "S pozdravem" mezi to určitě nepatřily. Stejně jsem koukal i na následující fotku, na níž nějaký Mauro vhazoval dopis do schránky. Neznal jsem slova "dopis", "poslat", "vhodit", ani "schránka".
Po odevzdání si mě zavolal zkoušející, prošel si mé výplody a začal se vyptávat. Polovinu otázek jsem mu zodpověděl napůl anglicky a na druhou polovinu jsem se anglicky zeptal, co tím myslí. Jediné, co jsem snad zvládl, byla čísla.
Z nějakého důvodu ho to všechno přesvědčilo, že jsem dost dobrý na to, abych šel rovnou do druhé úrovně. Intenzivní kurz byl ale už plný a pomalý jsem nechtěl. Měl jsem tedy zavolat druhý den, jestli se něco neuvolní. Prý tam nemusím chodit, telefon úplně stačí. V úterý nám ovšem do telefonu vynadali, že máme zavolat až ve čtvrtek. A ve čtvrtek sice řekli, že se nějaké místo objevilo, ale mám tam neprodleně dorazit, aby mi ho nikdo nezabral. Jo, telefon stačí, to určitě.
Měli do dvanácti a bylo to na druhé straně města. Ve čtvrt jsem tam byl, v půl se dostal na řadu a ve tři čtvrtě na dvanáct odcházel s tím, že mi v jednu začíná hodina, musím si jet nejřív domů pro věci a aspoň něco malého k jídlu.
Cestou jsem, stějně jako celou dobu od té pondělní zkoušky, přemítal, jestli jsem se nezbláznil. Nastoupit do intenzivního kurzu, který už má za sebou týden a půl, je samo o sobě dost nejpříjemné. Ještě horší je ale představa, že když jedna úroveň trvá tři měsíce, každý týden se učí čtyři dny a každý den tři hodiny, tak se asi v té první úrovni naučili ostatní trochu víc než já v Praze, kde to sice trvalo čtyři měsíce, ale měl jsem jen dvě hodiny týdně. I kdybych neodjel do Belgie před předposlední lekcí, byl by to poměr 156 proti 34 hodinám, tedy téměř pětkrát tolik. A to už je sakra velký rozdíl.
Na druhou stranu je zajímavý jiný rozdíl, a sice finanční. Zatímco v Praze mě kurz stál 4790 korun, v Gentu 60 eur (tj. zhruba 1500 korun). A to máme pětkrát víc hodin.
Nicméně, jako jsem se předtím cítil zbytečně v klidu, tentokrát jsem se pro změnu zbytečně obával. Náročnost je zjevně výrazně menší, než jsem čekal. Nejspíš to bude mít něco do činění s národnostním složením studentů. Z Evropy jsme tam tři, mimo mne jedna Portugalka a jedna Lotyška. Jinak snad šest Turků, Brazilec, Japonka, Filipínka, Pákistánec a skupinka Arabů, po jednom z Maroka, Libanonu, Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Převažují ženy. Nejsympatičtější je asi Afghánka, která je vysoká jako moje mamka. Jsem tam tedy jediný, kdo pochází ze země, která má nějakou germánskou historii, a jeden z mála ze zemí křesťanských.. Ten rozdíl se při výuce jazyka projeví až neuvěřitelně. Pochopil jsem to u testu z první kapitoly učebnice. Přišel mi jednoduchý. Možná jako jedinému. A to tam téměř všichni umí anglicky.
A jak je to tedy s tou mojí prezencí? Ve skutečnosti ten můj kurz nezačal v pondělí, ale počkal až na první únorovou hodinu ve čtvrtek. První dvě hodiny tedy vůbec nebyly. Přes další dvě jsem čekal na zkoušku a další dvě na volné místo. Pak jsem čtyřikrát přišel a následující dvě hodiny odpadly pro nemoc učitelky. Ta se mimochodem jmenuje Gudrun. No a tenhle týden jsou prázdniny.
Tak ať se Gudrun brzy uzdraví :-)
OdpovědětVymazat