Když už jsem udělal v předchozím příspěvku zásadní chybu, které si, zdá se, nikdo nevšiml, myslím, že je na čase se za ni omluvit příspěvkem zvláštním. Ve výčtu národností spolužáků jsem měl několik drobných nepřesností, které jsou logické, protože jsem tehdy ještě neměl takový přehled - Turků tam máme jen pět, Maročanky naopak dvě a teoreticky tam je ještě černoch z Guineje (viděl jsem ho jen dvakrát). Horší chybou je, že jsem hloupě zařadil Afghánku mezi Araby. Stydím se za to. Na oplátku věnuju tento text právě jí.
Afghánistán je zajímavá země s bohatou historií, jejíž vývoj přestřihla studená válka. Agresivní politika Spojených států v regionu vedla k invazi sovětské armády roku 1979 a od té doby se v zemi válčit nepřestalo dodnes.
Následující text nemusí být zcela přesný. Vychází z různých zmínek v rámci výuky (a naše nizozemština ještě není nijak dokonalá) a z rozhovorů, které jsme spolu vedli cestou domů. Bydlíme nedaleko od sebe.
Mé spolužačce je 20 let a narodila se tedy tři roky poté, co Sovětský svaz svá vojska konečně stáhl. Téměř celý život tedy prožila v zemi, v níž se bojuje. Je to inteligentní mladá slečna, která přestože nechodila do školy a učila se doma většinou sama, umí poměrně dobře anglicky a i v té nizozemštině je dál než já (ale to kdekdo). Kromě toho píše básně a snad i písničky. Nějaké mi ukazovala, ale já to arabské písmo moc nepřečtu, nemluvě o tom, že neumím dárí (afghánskou perštinu). A v překladu do angličtiny to tolik nevyzní.
Její otec patřil mezi relativně bohatší obyvatele, takže se už několik let před jejím odchodem ze země lidé ptali, proč ještě není vdaná. Peníze na to otec přece má. Tak to bylo, dokud ho nezastřelili.
Tehdy se vše změnilo. Pro rodinu to samozřejmě byla obrovská ztráta, se kterou se jen tak nevyrovná. K tomu se navíc přidalo složení pozůstalých. Spolužačka má jednu starší sestru, dvě mladší a jednoho bratra. Tomu je ovšem teprve 14 let. Je zjevné, že pro rodinu s pěti ženami a bez mužského, který by je chránil, byla v tak tradičně muslimské zemi situace neudržitelná. Vydali se proto hledat nový domov.
Nejdříve do Turecka. Tam však nebyla žádná možnost uplatnění. Ceny tam jsou vysoké a podpora imigrantů nízká. V Řecku to v současné době není o nic lepší. Nezaměstnanost je druhá nejvyšší v Evropské unii a polovina mladších 25 let je bez práce.
Tak se v létě, před sedmi měsíci, dostali do Belgie. Po dobu prvních dvou let mají různé výhody, jako například celoroční průkaz na městskou hromadnou dopravu za 30 eur, tedy za cenu mého měsíčního (kdybych ho měl). Pokud si najdou práci a vydrží tři roky, získají belgické občanství. Budu jim držet palce.
Afghánistán je zajímavá země s bohatou historií, jejíž vývoj přestřihla studená válka. Agresivní politika Spojených států v regionu vedla k invazi sovětské armády roku 1979 a od té doby se v zemi válčit nepřestalo dodnes.
Následující text nemusí být zcela přesný. Vychází z různých zmínek v rámci výuky (a naše nizozemština ještě není nijak dokonalá) a z rozhovorů, které jsme spolu vedli cestou domů. Bydlíme nedaleko od sebe.
Mé spolužačce je 20 let a narodila se tedy tři roky poté, co Sovětský svaz svá vojska konečně stáhl. Téměř celý život tedy prožila v zemi, v níž se bojuje. Je to inteligentní mladá slečna, která přestože nechodila do školy a učila se doma většinou sama, umí poměrně dobře anglicky a i v té nizozemštině je dál než já (ale to kdekdo). Kromě toho píše básně a snad i písničky. Nějaké mi ukazovala, ale já to arabské písmo moc nepřečtu, nemluvě o tom, že neumím dárí (afghánskou perštinu). A v překladu do angličtiny to tolik nevyzní.
Její otec patřil mezi relativně bohatší obyvatele, takže se už několik let před jejím odchodem ze země lidé ptali, proč ještě není vdaná. Peníze na to otec přece má. Tak to bylo, dokud ho nezastřelili.
Tehdy se vše změnilo. Pro rodinu to samozřejmě byla obrovská ztráta, se kterou se jen tak nevyrovná. K tomu se navíc přidalo složení pozůstalých. Spolužačka má jednu starší sestru, dvě mladší a jednoho bratra. Tomu je ovšem teprve 14 let. Je zjevné, že pro rodinu s pěti ženami a bez mužského, který by je chránil, byla v tak tradičně muslimské zemi situace neudržitelná. Vydali se proto hledat nový domov.
Nejdříve do Turecka. Tam však nebyla žádná možnost uplatnění. Ceny tam jsou vysoké a podpora imigrantů nízká. V Řecku to v současné době není o nic lepší. Nezaměstnanost je druhá nejvyšší v Evropské unii a polovina mladších 25 let je bez práce.
Tak se v létě, před sedmi měsíci, dostali do Belgie. Po dobu prvních dvou let mají různé výhody, jako například celoroční průkaz na městskou hromadnou dopravu za 30 eur, tedy za cenu mého měsíčního (kdybych ho měl). Pokud si najdou práci a vydrží tři roky, získají belgické občanství. Budu jim držet palce.
Žádné komentáře:
Okomentovat