Dárek pro Pavlíčka

Dneska byl krásný slunečný den a tak se mi po vyučování nechtělo vůbec domů. Sedl jsem si proto stejně jako mnoho dalších do trávy v parku před školou a na rozdíl od nich vytáhl foťák, že si alespoň trochu zafotografuju.

Původně jsem fotil pár lidí, kteří se učili chodit po laně. Holkám to moc nešlo, tenhle kluk byl o dost lepší. Schody za ním vedou k nám do školy.

Ještě jsem se k nim několikrát vrátil, ale řekl jsem si, že udělám radost Pavlíčkovi a možná nejen jemu, a ukážu vám, jak tu vypadají holky, i když jsem to občas trochu přepálil. Tahle Asiatka seděla mezitím kousek ode mne a něco se učila.

Tahle kolem prošla později.

A tahle pro změnu použila kolo.

Kola jsou tu docela oblíbená, jak vidno.

Stejně jako všechno ostatní, s čím si člověk může protáhnout svaly.

Ale většina holek okolo jen prošla, ať už cestou na autobus nebo k zaparkovanému autu.

Některé přitom máchaly rukama víc.

Některé méně.

Každopádně je tohle všechno ta nefalšovaná multikulturní a multietnická Amerika.

Já vím, černošky mi nějak utekly.

Hóří hóří

Ještě než budu pokračovat s vězením, tak na Nazgulovo přání změním téma. Právě jsme tu měli neočekávanou návštěvu.

Byl jsem zrovna do něčeho zabraný a vůbec jsem nevnímal, ale najednou přišel Alex s tím, že Číňani by neměli nikdy vařit. S ohledem na to, že byl zrovna Joanne vrátit deštník a že ona, pokud vím, vařit moc neumí, zeptal jsem se, co udělala. Když na mě chvíli divně koukal, došlo mi, že už tu nějakou dobu pípá alarm a že přes chodbu bydlí Hong Sun.

O minutu později se venku rozezvučely sirény a my jsme se začali smát s tím, že je to docela dobrá náhoda. Bydlíme kousek od nemocnice, takže jsme předpokládali sanitku. Ale netrvalo dlouho a bylo jasné, že tohle sanitka nebude. Hasiči mají to své klasické tádá tádá všude. Pak k nám na parkoviště odbočil hasičský vůz. Stejně jako všechno ostatní v Chapel Hill, i on je karolínsky modrý.

Každopádně se tu příliš nezdrželi, jen vypnuli alarm. O minutu později už lezli zpátky do auta a rychle odjeli.

Oleksij říkal, že prý si Hong Sun dělal slaninu. Ten návod, co visí nad sporákem, že kdykoli chceme vařit, máme v kuchyni zavřít dveře do obýváku a otevřít okno, asi není úplně hloupý. Takže ode dneška radši to okno otvírám vždycky a ty dveře zavírám ještě častěji...

Zvuk padajícího stromu

Dneska nám tu na kampusu testovali poplašné sirény. Protože jsem z Prahy zvyklý, že je tam zkouší každou první středu v poledne, překvapilo mě, když jsem před několika dny dostal e-mail o tom, že se tady budou testovat taky. Vzal jsem to tak, že holt nejsme v Praze a tedy to tu nedělají každý měsíc, proto radši lidi varují předem.

Během dní mezi prvním oznámením a dneškem mi ještě přišlo pár dalších zpráv. Zjevně se tu snaží studenty, a předpokládám že i učitele a jiné zaměstnance univerzity, důkladně varovat, aby se nikdo nezačal shánět po nějakém krytu nebo tak něco.

No a právě teď jsem si přečetl zprávu, že zkouška proběhla v pořádku, všichni jsou spokojení a nadšení, jak jim to hezky funguje. Ten mail byl dokonce oficiálně součástí testování sirén, protože se Emergency Warning Committee snaží v případě nutnosti varovat lidi všemi způsoby, které mají. Jediné zvláštní je, když v tom mailu přímo píší, že jeho rozeslání všem lidem může trvat až dvě hodiny. A taky že ano, odeslaný měl být ve 12:50, ale čas u toho mého ukazuje 14:42.

Každopádně to není to nejzajímavější. Tím je především to, že jsem vůbec žádné sirény nezaznamenal, a to jsem v tu dobu byl přímo uprostřed kampusu. Aneb když v areálu UNC spadne strom, ale není nikdo, kdo by ho slyšel, vydal nějaký zvuk?

Škola základ života

Minimálně je to pro mne základ života tady. Zapsal jsem si jen tři předměty, ale to tu v magisterském studiu znamená full time. A taky že ano. Na rozdíl od ČR, kde se předměty obvykle omezují na dvě hodiny týdně, tady je to dvakrát tolik, buď dvouhodinovka v taktu pondělí-středa či úterý-čtvrtek anebo blokově jen jeden den. Časté jsou večerní kurzy, ty jsou blokově vždycky. A navíc je na každou hodinu třeba poměrně dost načíst, což obvykle ze středy na čtvrtek moc nezvládám.

První předmět, který mám, jsou základy databází v pondělí-středu od 15:30. Učí to taková usměvavá černoška někde mezi čtyřiceti a padesáti. Pochází z Nigérie a má takovou legrační angličtinu. Každopádně bohužel nemůžu říct, že by její přednášky byly ty nejlepší. Přednáší relativně přesně podle učebnice, kterou si stejně musíme číst, nic moc navíc. A jak má ten svůj přízvuk, tak mám pořád pocit, že nás učí, jako bychom byli malé děti. Každopádně mi přišlo, že to musí být docela náročné pro lidi, pro které je to něco naprosto neznámého. Já jsem se databázím sice nikdy moc nevěnoval, ale něco málo přece jen vím, a i tak občas hezky tápu a čtu si to znovu a znovu.

Dalším předmětem je v úterý-čtvrtky od 9:30 Informační etika. Ta mi přijde o hodně záživnější. Texty byly pěkně napsané a zajímavé a každá hodina vypadá tak, že učitelka nejdřív půl hodiny shrnuje informace z textů a pak se hodinu různými způsoby diskutuje nad nějakým konkrétním případem z různých filosofických pohledů na etiku. Od příštího týdne by měli vést hodinu studenti, kteří se soustředí na nějakou konkrétní oblast, tak uvidíme, jak moc úroveň klesne/stoupne. Já jsem si vybral cenzuru na Internetu. Snad to byl dobrý nápad. Každopádně jsem zvědavý na sebe, jak vedu hodinu v angličtině. Ani po měsíci tady totiž lidem dokonale nerozumím. Americká angličtina, a zvlášť jižanský dialekt, mi pořád dělají potíže.

No a poslední předmět je konečně přímo něco k mému vlastnímu oboru, Online sociální sítě. Jeho zásadní chybou je termín, ve středu od šesti do pul deváté večer. S ohledem na to, že mám ve čtvrtek ranní hodinu, mám s domácím čtením mezitím zásadní problém. Ve čtvrtek ráno jsem pak vždycky vyřízený, a než začne diskuse, usínám tam, což je s ohledem na to, že jsou lavice umístěné do čtverce, abychom seděli všichni proti sobě, dost vidět. Jinak ale ty středeční večery stojí za to. Čteme vědecké články vztahující se k problematice sociálních sítí na webu vždycky z nějakého specifického pohledu, minule kupříkladu z pohledu lékařů a etiky využití získaných údajů k výzkumu. Taky na každé hodině dva studenti krátce představí nějakou službu a nutno říct, že se člověk dozví dost zajímavého. Já budu mít na konci října, hned po podzimních prázdninách, prezentaci o Couchsurfingu.

Podzimní pauza bude od 21. do 26. října a zatím plánuju se během ní přidat ke třídennímu výletu do Washingtonu. Jen zatím nevím, kdo tam pojede. Doufám, že i někdo z mých známých. Ti, co tam takhle jeli loni, říkali, že to stálo za to. Cestování mi totiž zatím moc nevychází. Pár přátel jsem si sice našel, ale na nějaké výlety mimo město se nijak zvlášť netváří, a s mezinárodními studenty bohužel prakticky nejsem ve styku, protože všechny jejich akce jsou vždycky proti škole. Ale tak po Evropě jsem taky jezdil hodně sám, tak přinejhorším můžu i tady.

Třetí oko

Včera jsem si vyzvedl balíček s nově zakoupeným fotoaparátem, takže přestávám být trapně suchý a ukecaný, začínám být navíc i trapně fotící. A aby mi nikdo nevysvětloval, jak špatně jsem koupil, tak jen zmíním, že jsem si asi ze sentimentu pořídil přístroj korejský.

A můžu tedy konečně lehce přiblížit, jak to tady vypadá. Sice jsem to fotil v opačném pořadí, ale tohle je stejně to, co vás nejvíc zajímá. Chtěl jsem si nejdřív uklidit, ale stejně byste mi to nevěřili, tak jsem se nenamáhal. Tohle je moje cela:

a tohle náš barák, okno mám na druhou stranu. Za ním vykukuje asi 100 metrů vzdálená vodárenská věž.

Do školy chodím okolo toho našeho slavného fotbalového stadionu pro 60000 diváků, Kenan Memorial Stadium. Pořád věřím, že se tam nějak dostanu zadarmo. V levém horním rohu fotky vykukuje zvonice, která hraje každou čtvrthodinu nějakou melodii, některé poměrně dlouhé a komplikované.

Tohle je centrum kampusu, The Pit, Jáma. Vlevo Lenoir Hall se stánky s rychlým občerstvením a jídelnou, bílá budova vzadu je Student Union, kde se dějí různé studentské aktivity, a vpravo Student Stores - obchodní dům s oblečením, učebnicemi, školními potřebami, suvenýry, telefony, malou poštovní pobočkou... Ze všech čtyř stran Jámy jsou tři schody, na kterých vysedávají studenti, sem tam tam někteří cvičí breakdance, pořádají se tam nábory do fraternit a sororit a na další aktivity. Některé jsou i na fotce, akorát na opačné straně, takže nejsou moc vidět.

No a tohle už je přímo budova mojí školy, Manning Hall. Všechny budovy tady se nějak jmenují, obvykle podle někoho, kdo na ně přispěl, tj. jsou po něm většinou pojmenované ještě za jeho života. Na adresy se tu nijak extra nehraje, důležitější jsou tahle jména.

Když pokračuju dál na sever, dostanu se k historickému centru univerzity. V pozadí je nejstarší budova tady, Old East, která dodneška funguje jako kolej pro studenty. Před ní stojí Old Well, hlavní symbol UNC, který mám i v záhlaví tohohle blogu. Oboje bylo postavené na konci 18. století. Old East byla první veřejná univerzitní budova v Americe a Old Well dlouho poskytovala vodu pro celou UNC. O sto let později ji přestavěli v neoklasicistním stylu podle Chrámu lásky ve Versailles. Později se zrušila její původní funkce a teď je tam jen picí fontánka. První den školního roku se tam ovšem musí napít všichni studenti, jinak by určitě nezvládli všechny zkoušky. No, zjistil jsem to ten den až po návratu na pokoj a už se mi nechtělo jít ji hledat. Asi nebudu mít samá áčka.

Kousek za školou, ale i za studnou, je arboretum, univerzitní dendrologická zahrada. Je tam většinou naprostý klid, tak se tam chodí někteří studenti učit. Od Manning Hall a Jámy se přijde k dlouhému živému tunelu, moc hezký.

Jinak jsou tam samozřejmě všude samé stromy s popisky, co přesně je to za druh a podobně. Navíc tam kvetly i nějaké květiny, tak jsem mohl testovat makrofotografie. Ještě to musím doladit.

Hned za arboretem stojí Moreheadovo planetárium z roku 1949. Je to jedno z nejstarších planetárií v USA a v té době ukázalo, jak bohatá univerzita je. Mezi lety 1959 a 1975 v něm NASA cvičila úplně všechny své kosmonauty ve hvězdné navigaci. Při některých letech jim to zachránilo život.

Trochu uberu ze suchého výkladu a přihodím tvory, kterých je tady skoro tolik, co samotných studentů, veverky. Jsou všude a lidí se vůbec nebojí. Klidně k vám přiskáčou na půl metru, seberou ze země žalud, prozkoumají ho a zase odběhnou pryč.

Tedy zrovna tahle druhá veverka, kterou jsem vyfotil asi osm metrů od Old Well, možná byla mrtvá. Nijak se nehýbala, a zatímco jsem ji fotil, začaly se na ni postupně slétávat mouchy. Omlouvám se slabším žaludkům.

Když se pokračuje jen kousek dál na sever od zmíněných univerzitních budov, třeba ulicí s následujícím obrázkem (povšimněte si berana Ramsese), dojde se na Franklin Street.

A Franklin Street, ne že by to bylo z téhle fotky poznat, je především noční centrum. Samotná ulice má několik kilometrů, přičemž na svém jihozápadním konci prakticky jen přechází do Main Street ve vedlejším městečku Carrboro, aniž by ztratila svůj význam. Podél ní je totiž z obou stran obrovské množství restaurací, obchodů a budov fraternit a sororit, ale hlavně spousta hospod. Každý den se tam přesune velké množství studentů, aby si odpočinulo od školy a osvěžilo se v tom teplém počasí, co tu máme.

My tam chodíme se spolužáky jednou týdně, pokaždé jinam, a zatím je poměr Chapel Hill - Carrboro vyrovnaný. V pátek ho zase posuneme ve prospěch Chapel Hill. Jdeme vyzkoušet nějaký nový podnik, tak držte palce, ať stojí za to.

Post scriptum

Dneska jen dvě poznámky k předchozím textům. Zaprvé to, že jsem dneska zašel do dalšího rychlého občerstvení tady, Mediterranean Deli, tedy řecká kuchyně. Jinak řečeno gyros, falafel a mnoho dalšího.

Dal jsem si na zkoušku chicken souvlaki, takové to kuře na špejli. Do poměrně velké průhledné krabice dali pitu, na ni maso a prihodili k tomu hromadu zeleniny, i kdyz hlavne salatu a zavíratelnou mističku s tzatzikovitou omáčkou. Bylo to docela dobré a vydatné. Já zrovna na tuhletu řecko-turecko-balkánskou kuchyni nijak zvlášť nejsem, gyros nebo kebab jím jen velice nerad, olivy mi nechutnají vůbec, ale tohle si klidně někdy dám zase.

A ta druhá věc? Dneska jsme měli první zápas. Musím říct, že se do toho jen hodně pomalu dostávám, každopádně to nebylo mnou, že jsme dostali fakt dost na pr--l. Dokonce jsem z nás měl asi největší šanci na touchdown nebo aspoň pořádný běh asi tak třicet čtyřicet yardů. No nic, soupeř byl trochu na jiné úrovni než my, ale hrajeme to pro zábavu, takže žádný problém a těším se za týden na další hru. Tentokrát by to snad mělo být ještě pohodovější. Taky jsme se teď někteří viděli úplně poprvé . Navíc mi spoluhráčka na celou sezónu půjčila trenýrky, takže je nemusím dál shánět. Je totiž zakázáno mít kapsy.

Není fotbal jako fotbal

Koukám, že se s tím psaním nějak flákám, tak teď, když se mám učit, vrhnu se místo toho rychle na psaní. Takže třeba o sportu, když už to sem chci napsat dva dny.

Je jasné, že tady má americký fotbal mnohem větší tradici než ten anglický, ale i ten tu v posledních letech prožívá obrovský boom, i když se tu překvapivě zatím pořád bere hlavně jako sport pro holky. To asi kvůli porovnání s tvrdostí toho amerického. Vlastně mi skoro všechny holky, se kterými jsem mluvil a dostali jsme se na téma "soccer", řekly, že ho ve škole hrály. Ať už na střední nebo na bakaláři.

Upřímně řečeno je UNC v kopané docela na špici. Obzvlášť v ženském, kde mají v posledních 29 letech, tedy od začátku organizované soutěže, bilanci 20 mistrovských titulů. Naposledy loni. Muži jsou na tom o dost hůř, ti mají titul jen jeden, z roku 2001.

Každopádně jsem se na ně zašel v pátek podívat. Pravidla se od našeho fotbalu trochu liší. Zaprvé se po americkém způsobu čas odečítá a rozhodčí místo nastavování na konci pouze v nutných situacích oznámí přerušení, čímž se zastaví odpočet a rozjede se opět při prvním kopnutí do míče. A zadruhé se zjevně může střídat mnohem častěji. Sice mi přišlo, že se stále střídají titíž hráči navzájem, ale dál jsem to nezkoumal.

Hra to byla každopádně pohledná. Útočilo se jako o život na obě strany a navíc byl náš tým lepší. Bohužel své šance nedokázal proměnit v góly a po dvou nastřelených břevnech to skončilo i po dvou prodlouženích remízou 1:1. No dobře, prodloužení je taky navíc oproti našemu zvyku. Každopádně jsem si všiml rozdílu v přístupu. Přišlo mi, že se tu mnohem víc staví na rychlosti a pohybu než na nějakých finesách a přemýšlení. Na to není čas. Vlastně mi to dneska jedna holka potvrdila, že tady stačí umět rychle běhat a ostatní není důležité. Všichni budou šťastní. Ale zaprvé to bylo o holkách a zadruhé v rámci týmů tady na škole, ne toho reprezentujícího univerzitu.

On tu totiž nefunguje tělocvik tak, jak ho známe. Tady se jednoduše lidi přihlásí do týmů třeba podle oboru, a hrají si vlastní malou ligu podle toho, kdy se jim hodí hrát. Samotné tréninky jsou zcela v rukou hráčů, žádný tělocvikář jim do toho nemluví. Tak je to ve všech sportech. A protože se ještě neotevřelo přihlašování na kopanou, přihlásil jsem se zatím do knihovnického družstva co-rec flag football.

Football znamená samozřejmě americký fotbal, co-rec že půlka hráčů na každé straně musí být holky a flag že jde téměř o nekontaktní sport, který se hraje bez chráničů a helem. Místo toho, aby vás někdo každou chvíli srazil k zemi, musí vám, pokud máte míč, strhnout pás se třemi vlajkami, tj. takovými pruhy, které vám visí na bocích a pozadí. Navíc pokud skóruje holka nebo přihraje na touchdown, je za to víc bodů. Včera jsem držel poprvé v životě ten divný šišatý míč a musím říct, že jsem se zatím nenaučil s ním házet. Quaterback ze mě holt nebude. Ale chytám obstojně. Ve čvrtek máme první zápas.

Protože jsem taky zatím nikdy neviděl žádnou hru, vyrazil jsem s pár dalšími spolužáky v sobotu na první zápas sezóny, když už mají místní studenti možnost chodit na zápasy zdarma. Místní univerzitní výběr sice vůbec není špatný, ale na další titul v atlantické konferenci už čeká od roku 1980. Celonárodní soutěž tu nefunguje.

Celý den před zápasem se najednou celé město obléklo do bledě modré, před domy, zvlášť budovami studentských fraternit, ale i jinde, se objevily stánky, stany, grily, vlajky a všelijaké hry, množství lidí si házelo míč nebo ho aspoň nosilo, obchody s tematickým oblečením, suvenýry a podobnými věcmi byly naprosto přeplněné. Taky jsem si koupil tričko, už druhé. Nechtěl jsem, ale nekupte to, za pět dolarů. Jednoduše řečeno, bylo to přesně to, co si představuju pod pojmem festival. Když jsem se někoho zeptal, jestli je to takhle při každém zápase nebo je to jen přivítání nové sezóny, dozvěděl jsem se, že se to prý opakuje pokaždé. Stadion má kapacitu 60000 diváků
a s těmi tísíci lidí v ulicích mi bylo jasné, že se přinejmenším z velké části naplní. Byl jsem na to dost zvědavý.

No, koukám, že už je půl třetí, tak to zkrátím. U brány mi čtečka nevzala kartu, tak mě poslali jinam, do takové polní kanceláře, a tam mi řekli, že jako výměnný student nemám nárok a nepustí mě dovnitř. Neplatím totiž nějaký poplatek, který musí platit všichni řádní studenti. Nicméně, protože bydlím kousek od stadionu, diváky jsem slyšel celou dobu. A taky jsem slyšel všechny rachejtle, které se odpalují, pokud UNC skóruje. A že jich bylo. Vyhráli jsme totiž 40:6.

No nic. Už se těším, až začne sezóna NHL, a nakazil jsem tím i spolubydlícího. První zápas je už 2. října proti Philadelphii, odkud Alex pochází. Jediná škoda, že tam zrovna den předtím odletí.

Grunt grunt

Co jsem zmínil v minulém příspěvku, nebyl zdaleka konec. Teprve dnes se prasečí chřipka rozjela na plné obrátky. Další mail už se věnoval problému nedostatku jídla, když se už při prvních příznacích chřipky máme stáhnout do izolace a nevytáhnout z ní paty dřív než den poté, co to přejde, tedy obvykle čtyři až šest dní.

Co tedy máme dělat? Zaprvé nakoupit si dostatečné zásoby trvanlivého jídla. Pokud možno takového, které se dá ohřát v mikrovlnce, jestli ovšem nějakou máte. Zadruhé najít si kamaráda, který bude váš "flu buddy", chřipkový kámoš. Ten vám pak může nosit jídlo. Další možností jsou speciální chřipkové balíčky s potravinami a pitím na tři dny, případně pohotovostní balíček na jeden den.

A proč to všechno? Protože jen od začátku školy, tedy za poslední dva týdny, je přímo v Chapel Hill hlášeno zhruba 25 případů, v oblasti Research Triangle (Raleigh-Durham-Chapel Hill) 165 případů a v celé Severní Karolíně kolem 660 případů prasečí chřipky. A to se berou v úvahu jen jednotlivé vysoké školy, které dohromady tvoří University of North Carolina. Největší z nich je NC State University v Raleigh, nejstarší a jen o trochu menší je UNC-Chapel Hill.

Každopádně co pozoruju, studenti si z prasochřipkové epidemie nic moc nedělají. Stejně je průběh nemoci o trochu mírnější než průběh normální sezónní chřipky a je to sice opruz, ale těch pár dní mimo školu se takhle ze začátku dá určitě v pohodě dohnat. Zvlášť když jsou učitelé vyzývaní, aby byli na případné nemocné studenty hodní.

Chro chro

Už nedlouho po příjezdu jsem narazil na nějaký papír, který v pár bodech popisoval, co máme dělat, kdyby se u nás začaly projevovat příznaky chřipky. Nijak mě to nepřekvapilo. Takové věci se teď přece řeší po celém světě.

Před pár dny jsem dostal mailem předpis, jak se máme chovat ve škole, obzvlášť ve třídách. Typicky to bylo něco ve smyslu: kašlat a smrkat jedině do papírového kapesníku, který následně co nejdříve vyhodit do koše. Bylo evidentní, kvůli čemu to posílají, ale nebylo to řečeno explicitně. Každopádně jsem se musel usmát při vzpomínce, jak jsem nastydl z klimatizace v Boingu 747 na cestě přes Atlantik a od první hodiny ve škole pořád pokašlával a smrkal.

Teď večer každopádně dorazil mail výrazně delší, ve třinácti bodech se obšírně věnující přímo prasečí chřipce H1N1 (v angličtině vtipně swine flu). Přesně popisuje, co mají dělat studenti, když onemocní, tj. okamžitě opustit školu a umístit se do dobrovolné izolace. Také vyzývá učitele k flexibilitě a toleranci vůči studentům, kteří by kvůli tomuto požadavku nemohli navštívit přednášky nebo zkoušky. Nemoc trvá 3-5 dní a už jeden den po odeznění horečky smí student znovu mezi lidi, takže by to téměř nikdy nemělo nenapravitelně narušit průběh studia.

Nicméně hned na začátku zmíněného mailu se píše nejen to, že tento rok bude univerzita čelit zvýšenému riziku prasečí chřipky, ale také to, že už teď počet případů roste. Máme se na co těšit.

Kouřením zeštíhlíte

Když jsem ještě v Praze vyplňoval žádost o ubytování, mohl jsem si tam vybrat, jestli chci bydlet s kuřákem nebo s nekuřákem. Pochopil jsem to tak, že se ptají, abych pak nebyl překvapený, že mi někdo čadí pod nosem přímo v bytě. Teď už vím víc. Ve všech barácích tady je v každé místnosti kromě koupelny nainstalovaný detektor kouře, takže i v těch kuřáckých si nikdo nezapálí. A nejen tam.

Trvalo mi skoro týden, než mi došlo, že jsem ještě neviděl jediného kuřáka a že ani v pondělní uvítací hospodě se nekouřilo. V úterý jsem konečně uviděl dva studenty s cigaretou. Seděli na malém plácku uprostřed parčíku, který se táhne mezi univerzitními budovami, přímo před tou naší. Byli sice mezi stovkami studentů, ale přesto daleko od nich i od všech budov.

O den později jsem si konečně přečetl jednu z cedulí, které visí ve škole u schodů na každém patře. Píše se tam něco ve smyslu: "Zákaz kouření ve všech budovách a zařízeních univerzity a do 200 stop od nich. Pokud to porušíte, čeká vás pokuta a soudní stíhání."

Od té doby jsem ovšem (kromě jedné výjimky na zastávce autobusu) neviděl žádného kuřáka, a to ani mimo univerzitní areál, až doteď. Tenhle článek jsem chtěl napsat už včera, ale nestihl jsem to, a zrovna dneska, když jsem šel odpoledne do školy, jsem postupně potkal dva. Každý s cigaretou v ruce, první holka, druhý kluk, a minimálně ten kluk byl od univerzitní budovy tak maximálně metr a půl.

A k tomu nadpisu: S ohledem na to, jak hustě jsou tu všechny školní budovy umístěné, kolik jich je, a kde všude ještě je kouření zakázané, se musí kuřáci pořádně projít nebo proběhnout, aby našli nějaké vhodné místo. Aneb sportem ku zdraví!

Roommate a spol.

Asi by to po těch předchozích chtělo nějaký příspěvek na uklidnění. A navíc se mě všichni ptají, jak že to mám s tím svým (spolu)bydlením. Tak tedy bydlím v části města určené pro magisterské studenty na jižním okraji rozsáhlého univerzitního kampusu. Máme tady takové menší cihlové baráky, které všechny vypadají skoro stejně a lidé si spíš než jména ulice všímají čísla vchodu. Ostatně ty ulice často nebývají nijak zvlášť výrazně označené.

Typický barák má dvě patra a jeden nebo dva vchody, v každém vchodu jsou pak na každém patře dva apartmány pro jednoho nebo dva studenty, v mém případě pro dva. Náš dům má jeden vchod a navíc přilepené takové jednopatrové přístavky z každé strany, předpokládám, že tam je taky v každém jeden apartmán.

Vlastně jsem zatím ještě nepotkal ani všechny lidi z těch osmi, kteří bydlí v mém vchodu, každopádně jsme docela mezinárodní banda. Můj spolubydlící Alex má ruské jméno a německé příjmení, ale od 13 let žije s matkou ve Filadelfii. Teď je mu 25, o něco menší než já a několik let hrál jako hokejový brankář. Když jsem se zeptal, odkud je původně, překvapil mě. Že prý z Uzbekistánu.

Škola mu začala už v květnu, teď má zrovna nějaké zkoušky a pořád se učí nebo připravuje. Každou chvíli říká, jak tu školu nemá rád, jak nemá rád Jih, počasí a kdo ví co ještě. Ale jinak je v pohodě a fajn, takže mu to odpouštím a jsem rád, že nedělám jeho obor.

Naproti nám bydlí Číňan Hong Sun a Ukrajinec Aleksij. Toho jsem zatím potkal jen jednou a tehdy mě dostal, když na mě nečekaně a čistě vyplivl otázku: "Jak se máš, ty vole?" Pod nimi jsou Taiwanec Brian a Mathew. Toho jsem ještě neviděl a ani nevím, co je zač. Asi Američan. A taky si nejsem jistý, jestli jsem viděl Briana nebo Hong Suna, protože jsme se tehdy při letmém setkání pořádně nepředstavili a Tajwance od Číňana samozřejmě nepoznám.

Proti nim, pod námi, je jediné dámské zastoupení. Malá Američanka s francouzskými geny Jacqueline a Němka Nadine. Obě jsou politoložky, narozdíl od kluků, kteří snad většinou studují obchod. Kelly jsem mimo Alexe zatím potkal nejčastěji, Nadine včera na icecream session poprvé a dneska náhodou podruhé, když jsme si oba šli vyzvednout poštu. Vypadá sympaticky, ale neměli jsme zatím příležitost si víc popovídat.

Jinak je v té naší vesničce úplný klid, nic moc se neděje, ani venku člověk moc lidí nepotká a pak je strašně překvapený těmi zástupy, které potkává cestou na sever ke škole. Polovina z nich nosí trička, popřípadě trenýrky v místním odstínu Carolina Blue, což je taková přiteplená bledě modrá (viz záhlaví tohohle blogu). Musím si taky nějaké to tričko koupit. Bývá na nich často nápsáno Tar Heels, tedy Dehtové paty, což je jméno, které obyvatelé Severní Karolíny používají sami pro sebe, a tady v Chapel Hill se tak označují univerzitní sportovní týmy. O sportu ale až jindy.

Mafiánky za volantem

Původně jsem chtěl napsat, jaká tu vznikla zajímavá mafie u řidičů místních autobusů. Ty autobusy jsou zdarma, což je samozřejmě naprostá bomba. To, že jsou všichni řidiči černí, to myslím nikoho nijak zvlášť nepřekvapí. Černí jsou i skoro všichni prodavači v obchodech, metaři, pleči a jiní uklízeči a hromada dalších hůře placených povolání.

Ovšem proč mluví nadpis o mafiánkách je pochopitelně proto, že všechny autobusy, které jsem vyzkoušel nebo u kterých jsem se podíval skrz přední okno, řídí černošské ženy.

Tak alespoň mělo znít mé neochvějné prohlášení na základě několikadenního pozorování. Problém je, že zrovna dneska mě svezl mužský řidič, čímž mi pod tím názorem kvalitně podřízl větev. Myslím, že by ho měli vyhodit, aby mi tady nekazil průzkum. Není přece ani v jeho zájmu, když se někdo tak moudrý, vzdělaný a inteligentní jako já plete, že ne?

Smrt jako smrt

Když jsem si ráno vzal noviny, hned první článek se věnoval neštěstí, které předchozí ráno univerzitu potkalo. Mladý student biologie a prezident jedné místní studentské fraternity zemřel rukou policisty.

Později během dne mi na mail dorazila zpráva od kancléře, kterak vyjadřuje hluboký zármutek nad tragickou smrti mladého Texasana.

Ne že by to bylo právě něco, co by se mělo dít každý den, ale způsob, jakým k tomu zabití došlo, je přinejmenším zarážející. Kluk totiž zavolal policistu sám s tím, že potřebuje pomoc a chce spáchat sebevraždu. Musím říct, že se mu to povedlo docela kuriózním způsobem, když se tím policistou nechal zastřelit.

Každopádně samozřejmě teď celá věc podléhá vyšetřování a kdo ví, jak to ve skutečnosti bylo a co se opravdu stalo. Rozhodně bych teď nechtěl být v kůži toho střelce.

Povídání o počasí

Sice jsem se vzbudil v šest, ale pár hodin mi trvalo, než jsem vylezl ven. A tam jsem zjistil, že jsem něco v noci vůbec nezaregistroval. Ráno to ovšem přišlo jako facka. Okamžitě po otevření vchodových dveří jsem pocítil místní horké a vlhké počasí. Jedna holka to později popsala, že se člověk cítí, jako by plaval. Není to sice úplně přesné, ale to vlhko je neuvěřitelné. A když se k němu o nedlouho později přidaly třicítkové teploty i ve stínu, pochopil jsem, jaké to musí být v tropech. Na padnutí.

Když jsem v pátek večer vylézal z obchodu s nějakými nakoupenými věcmi do domácnosti, všiml jsem si louží. Zanadával jsem v duchu, že jsem prošvihl bouřku, která by určitě pročistila vzduch, jako to dělá u nás. Venku to ale bylo úplně stejné, jako když jsem do obchodu vlezl. O chvíli později dokonce znovu začalo pršet, i docela silně. Schoval jsem si věci do autobusové zastávky a šel zjistit, jaké to je. Stál jsem tam, viděl ty spousty vody, cítil jak na mě fyzicky dopadají kapky, ale nevnímal jsem vůbec žádný rozdíl proti stavu bez deště. Po deseti minutách jsem to vzdal a šel si číst.

A jak se s tím vlhkem a horkem vypořádávají místní? Klimatizací samozřejmě. Už z proudícího studeného vzduchu v letadle do Ameriky jsem lehce nastydl, ale ta klimatizace všude mě naprosto odrovnává. Oproti venkovnímu prostředí je chladná a extrémně suchá, takže pořád pokašlávám nebo přímo kašlu. Průběžně čekám, jestli se mi povede to, co ještě nikdy, tedy jestli ztratím hlas. V pátek jsem si dokonce uvědomil, že ten vlhký vzduch venku je snad příjemnější než ten vevnitř, minimálně mě nenutí kašlat. Právě teď mě totiž v půl druhé v noci probudil nekončící kašel, tak jsem si otevřel okno a čekám, jestli se to zlepší nebo ne. Jsem zvědavý.