Není fotbal jako fotbal

Koukám, že se s tím psaním nějak flákám, tak teď, když se mám učit, vrhnu se místo toho rychle na psaní. Takže třeba o sportu, když už to sem chci napsat dva dny.

Je jasné, že tady má americký fotbal mnohem větší tradici než ten anglický, ale i ten tu v posledních letech prožívá obrovský boom, i když se tu překvapivě zatím pořád bere hlavně jako sport pro holky. To asi kvůli porovnání s tvrdostí toho amerického. Vlastně mi skoro všechny holky, se kterými jsem mluvil a dostali jsme se na téma "soccer", řekly, že ho ve škole hrály. Ať už na střední nebo na bakaláři.

Upřímně řečeno je UNC v kopané docela na špici. Obzvlášť v ženském, kde mají v posledních 29 letech, tedy od začátku organizované soutěže, bilanci 20 mistrovských titulů. Naposledy loni. Muži jsou na tom o dost hůř, ti mají titul jen jeden, z roku 2001.

Každopádně jsem se na ně zašel v pátek podívat. Pravidla se od našeho fotbalu trochu liší. Zaprvé se po americkém způsobu čas odečítá a rozhodčí místo nastavování na konci pouze v nutných situacích oznámí přerušení, čímž se zastaví odpočet a rozjede se opět při prvním kopnutí do míče. A zadruhé se zjevně může střídat mnohem častěji. Sice mi přišlo, že se stále střídají titíž hráči navzájem, ale dál jsem to nezkoumal.

Hra to byla každopádně pohledná. Útočilo se jako o život na obě strany a navíc byl náš tým lepší. Bohužel své šance nedokázal proměnit v góly a po dvou nastřelených břevnech to skončilo i po dvou prodlouženích remízou 1:1. No dobře, prodloužení je taky navíc oproti našemu zvyku. Každopádně jsem si všiml rozdílu v přístupu. Přišlo mi, že se tu mnohem víc staví na rychlosti a pohybu než na nějakých finesách a přemýšlení. Na to není čas. Vlastně mi to dneska jedna holka potvrdila, že tady stačí umět rychle běhat a ostatní není důležité. Všichni budou šťastní. Ale zaprvé to bylo o holkách a zadruhé v rámci týmů tady na škole, ne toho reprezentujícího univerzitu.

On tu totiž nefunguje tělocvik tak, jak ho známe. Tady se jednoduše lidi přihlásí do týmů třeba podle oboru, a hrají si vlastní malou ligu podle toho, kdy se jim hodí hrát. Samotné tréninky jsou zcela v rukou hráčů, žádný tělocvikář jim do toho nemluví. Tak je to ve všech sportech. A protože se ještě neotevřelo přihlašování na kopanou, přihlásil jsem se zatím do knihovnického družstva co-rec flag football.

Football znamená samozřejmě americký fotbal, co-rec že půlka hráčů na každé straně musí být holky a flag že jde téměř o nekontaktní sport, který se hraje bez chráničů a helem. Místo toho, aby vás někdo každou chvíli srazil k zemi, musí vám, pokud máte míč, strhnout pás se třemi vlajkami, tj. takovými pruhy, které vám visí na bocích a pozadí. Navíc pokud skóruje holka nebo přihraje na touchdown, je za to víc bodů. Včera jsem držel poprvé v životě ten divný šišatý míč a musím říct, že jsem se zatím nenaučil s ním házet. Quaterback ze mě holt nebude. Ale chytám obstojně. Ve čvrtek máme první zápas.

Protože jsem taky zatím nikdy neviděl žádnou hru, vyrazil jsem s pár dalšími spolužáky v sobotu na první zápas sezóny, když už mají místní studenti možnost chodit na zápasy zdarma. Místní univerzitní výběr sice vůbec není špatný, ale na další titul v atlantické konferenci už čeká od roku 1980. Celonárodní soutěž tu nefunguje.

Celý den před zápasem se najednou celé město obléklo do bledě modré, před domy, zvlášť budovami studentských fraternit, ale i jinde, se objevily stánky, stany, grily, vlajky a všelijaké hry, množství lidí si házelo míč nebo ho aspoň nosilo, obchody s tematickým oblečením, suvenýry a podobnými věcmi byly naprosto přeplněné. Taky jsem si koupil tričko, už druhé. Nechtěl jsem, ale nekupte to, za pět dolarů. Jednoduše řečeno, bylo to přesně to, co si představuju pod pojmem festival. Když jsem se někoho zeptal, jestli je to takhle při každém zápase nebo je to jen přivítání nové sezóny, dozvěděl jsem se, že se to prý opakuje pokaždé. Stadion má kapacitu 60000 diváků
a s těmi tísíci lidí v ulicích mi bylo jasné, že se přinejmenším z velké části naplní. Byl jsem na to dost zvědavý.

No, koukám, že už je půl třetí, tak to zkrátím. U brány mi čtečka nevzala kartu, tak mě poslali jinam, do takové polní kanceláře, a tam mi řekli, že jako výměnný student nemám nárok a nepustí mě dovnitř. Neplatím totiž nějaký poplatek, který musí platit všichni řádní studenti. Nicméně, protože bydlím kousek od stadionu, diváky jsem slyšel celou dobu. A taky jsem slyšel všechny rachejtle, které se odpalují, pokud UNC skóruje. A že jich bylo. Vyhráli jsme totiž 40:6.

No nic. Už se těším, až začne sezóna NHL, a nakazil jsem tím i spolubydlícího. První zápas je už 2. října proti Philadelphii, odkud Alex pochází. Jediná škoda, že tam zrovna den předtím odletí.

Roommate a spol.

Asi by to po těch předchozích chtělo nějaký příspěvek na uklidnění. A navíc se mě všichni ptají, jak že to mám s tím svým (spolu)bydlením. Tak tedy bydlím v části města určené pro magisterské studenty na jižním okraji rozsáhlého univerzitního kampusu. Máme tady takové menší cihlové baráky, které všechny vypadají skoro stejně a lidé si spíš než jména ulice všímají čísla vchodu. Ostatně ty ulice často nebývají nijak zvlášť výrazně označené.

Typický barák má dvě patra a jeden nebo dva vchody, v každém vchodu jsou pak na každém patře dva apartmány pro jednoho nebo dva studenty, v mém případě pro dva. Náš dům má jeden vchod a navíc přilepené takové jednopatrové přístavky z každé strany, předpokládám, že tam je taky v každém jeden apartmán.

Vlastně jsem zatím ještě nepotkal ani všechny lidi z těch osmi, kteří bydlí v mém vchodu, každopádně jsme docela mezinárodní banda. Můj spolubydlící Alex má ruské jméno a německé příjmení, ale od 13 let žije s matkou ve Filadelfii. Teď je mu 25, o něco menší než já a několik let hrál jako hokejový brankář. Když jsem se zeptal, odkud je původně, překvapil mě. Že prý z Uzbekistánu.

Škola mu začala už v květnu, teď má zrovna nějaké zkoušky a pořád se učí nebo připravuje. Každou chvíli říká, jak tu školu nemá rád, jak nemá rád Jih, počasí a kdo ví co ještě. Ale jinak je v pohodě a fajn, takže mu to odpouštím a jsem rád, že nedělám jeho obor.

Naproti nám bydlí Číňan Hong Sun a Ukrajinec Aleksij. Toho jsem zatím potkal jen jednou a tehdy mě dostal, když na mě nečekaně a čistě vyplivl otázku: "Jak se máš, ty vole?" Pod nimi jsou Taiwanec Brian a Mathew. Toho jsem ještě neviděl a ani nevím, co je zač. Asi Američan. A taky si nejsem jistý, jestli jsem viděl Briana nebo Hong Suna, protože jsme se tehdy při letmém setkání pořádně nepředstavili a Tajwance od Číňana samozřejmě nepoznám.

Proti nim, pod námi, je jediné dámské zastoupení. Malá Američanka s francouzskými geny Jacqueline a Němka Nadine. Obě jsou politoložky, narozdíl od kluků, kteří snad většinou studují obchod. Kelly jsem mimo Alexe zatím potkal nejčastěji, Nadine včera na icecream session poprvé a dneska náhodou podruhé, když jsme si oba šli vyzvednout poštu. Vypadá sympaticky, ale neměli jsme zatím příležitost si víc popovídat.

Jinak je v té naší vesničce úplný klid, nic moc se neděje, ani venku člověk moc lidí nepotká a pak je strašně překvapený těmi zástupy, které potkává cestou na sever ke škole. Polovina z nich nosí trička, popřípadě trenýrky v místním odstínu Carolina Blue, což je taková přiteplená bledě modrá (viz záhlaví tohohle blogu). Musím si taky nějaké to tričko koupit. Bývá na nich často nápsáno Tar Heels, tedy Dehtové paty, což je jméno, které obyvatelé Severní Karolíny používají sami pro sebe, a tady v Chapel Hill se tak označují univerzitní sportovní týmy. O sportu ale až jindy.