Vězeňská kultura

Tak nám zase utekl víkend a je tedy konečně čas na to slíbené pokračování k mému pobytu v místním vězení. Sice jsem si napsal poznámky, ale kdybych to nenapsal teď, asi bych pak na některé věci zapomněl. A to by mi bylo líto. Obávám se ovšem, že vaše očekávání nijak zvlášť neuspokojím. Nedostal jsem se tam z žádného zajímavého důvodu, kupříkladu že bych se opil a ztropil výtržnost, případně si s přáteli zapálil jointa, anebo dokonce že bych se připletl k přestřelce mezi gangy. Dostal jsem se tam jednoduše proto, že jsme se s dalšími téměř třiceti knihovníky vydali na prohlídku tamější knihovny. Nutno říct, že naše návštěva pravděpodobně zněkolikanásobila počet žen přítomných v celém areálu, a stejně tak i počet bílých (nelatinos).

Je to největší vězeňská knihovna v Severní Karolíně, ale i tak má jen jediného zaměstnance. Je jím poněkud svérázná trochu silnější černoška. Ta nám poměrně důkladně vysvětlila, jak to ve vězení chodí, a následně zodpověděla všechny otázky. Všechno zjevně bere dost s nadhledem a vůči vězňům dokáže být docela drsná, aspoň nám to tak přišlo. Ale od začátku.

Když nás dovedla do knihovny, rozesadili jsme se tam ke stolům. Vedle mne byla polička nazvaná "Romance", tedy česky literatura pro ženy. A bylo tak ke stovce svazků. Docela nás to pobavilo, protože všichni vězni jsou samozřejmě muži. Začali jsme k tomu rozvíjet různé teorie, ale podle všeho jen do knihovny občas zajdou i ženské zaměstnankyně.

Povětšinou jsou to učitelky, protože vězení má vlastní školu. Přece jen tam hodně nezletilých. Dnes jsem zjistil, že všichni tam jsou mezi 19 a 25 roky věku, tak doplňuju k informacím z předchozího článku. Celkem se tam učí sedm předmětů od angličtiny přes matematiku po informatiku. Mají tam proto i počítače, jen samozřejmě nejsou připojené k Internetu. Word a Excel je taky dobré umět ovládat.

Samotná knihovnice nikdy knihovnictví nestudovala, ale pracovala prý předtím v různých školních a veřejných knihovnách. Tady mimo to učí právě počítače a mezi svými studenty si vždy vybírá dva pomocníky, kteří jí pak v knihovně pomáhají. Prý jí ostatní zaměstnanci občas někoho doporučí, ale ona se tím nikdy neřídí a vybírá podle sebe.

Měla mimochodem strašlivý přízvuk, ale když nám začala přednášet, překvapivě jsem jí začal prakticky všechno rozumět, i když některé věci jako "class" vyslovené jako "klejs" mi dělaly trochu potíže.

Každý vězeň si může půjčit jen jednu knížku týdně, jen její pomocníci mají nárok na dvě, takže je to docela prestižní, protože tam jsou jen krátce, možná dva nebo tři týdny, teď si nejsem jistý. Každopádně je prý návratnost zhruba 75 %. Mezi vězni na samotce a podobnými případy klesá zhruba na 40 %. Ty knížky prý obvykle roztrhají na kousíčky. Asi si na něčem potřebují vylít zlost.

To samozřejmě znamená, že je třeba knihy stále doplňovat. Rozpočet má knihovna jen malý, takže se kupují jen knihy, o které je největší zájem, aby měli chlapci co číst. Nejoblíbenějším autorem je James Pearson. Téměř každý nový vězeň se na něj ptá a staří se alespoň ptají, jestli mají nějakou novou knihu od něj. Já bohužel netuším, kdo to je, ani vygooglit se mi ho myslím nepodařilo, tak doufám, že mi Honza poradí. Možná se jmenuje trochu jinak, takhle mi to znělo.

Většina sbírky jsou ovšem vyřazené knihy z veřejných knihoven. Jestli jsem to pochopil dobře, tak předtím než se jich zbaví jinak, například prodejem veřejnosti, nabízejí všechny knížky nejdříve knihovnám vězeňským. Předpokládám, že to bude důvod, proč jsou tam vedle očekávaných beletristických věcí nebo biografií o princezně Dianě nebo Saddámovi i tak náročné kousky jako Hamlet, Vergiliova Aeneis nebo Dubliners Jamese Joyce. Ne že bych u nich našel záznam o nějakém půjčení. Mimochodem Pána prstenů jsem tam nenašel, ale je možné, že je celý Tolkien rozpůjčovaný.

Koukám, že jsem se nějak rozpovídal, to bude tím portugalským vínem. Tak kdo vydržel doteď, tomu povím, že jsme se potkali i s nějakými těmi vězni. Nejen těmi dvěma, co v knihovně právě pomáhali, ale pak přišli další čtyři, že by si rádi něco půjčili. Všichni měli na ruce barevný plastový náramek, asi označující druh vězně a na sobě takovou šedivou kombinézu (i ti pomocníci), která byla příliš velká, takže chodili houpavě, přesně jako ve filmech. Vlastně to vypadalo, jako kdyby na sobě měli řetězy.

Knihovnice byla drsňačka a nestyděla se před nikým z nich mluvit o tom, jací ti vězni jsou. Když dorazila ta čtveřice, použila je, aby nám ukázala, jak funguje jejich knihovnický systém. Moc jsem na obrazovku neviděl, ale přišlo mi to extrémně jednoduché. Asi proto, aby to mohl ovládat kdokoli. Vězňům se tam říká jen příjmením, i v systému jsou jen podle něj a čísla. Poslední z té čtveřice, takový typický mexikánský gangster s vlasy ulízanými dozadu, se kupříkladu překvapivě jmenoval Jones, a protože byl v knihovně poprvé, mohli jsme si prohlédnout, jak se registruje. Zjevně z toho, že na ně civí třicet lidí, z valné většiny holek, všichni čtyři byli dost nesví, a to bez ohledu na množství kérek, copánků nebo dredů.

Strávili jsme tam celkem asi dvě hodiny a občas jsme si připadali dost nepatřičně, ale musím říct, že to opravdu stálo za to a rozhodně nelituju.