Lokální hrdinové

Dneska v noci jsem se probudil při snu o tom, jak jsem se stal tak trochu náhodou hrdinou při ozbrojeném přepadení, při němž umírali lidé. A protože jsem znovu neusnul, řekl jsem si, že bych měl napsat o skutečném člověku, který se tak trochu náhodou stal hrdinou. Nejstarší bratr mé přítelkyně, Joachim, se před necelými třemi týdny vracel okolo půlnoci z práce domů ve vesnici poblíž hranic mezi Vlámskem a Valonskem, když si všiml, že z jednoho domu zpod okraje střechy uniká kouř. Už to je zajímavé, protože ne každý by si za tmy nějakého kouře vůbec všiml, zvlášť kdyby jel unavený domů.

Lucemburk dvakrát jinak

V posledních dvou týdnech jsem byl dvakrát v Lucemburku kvůli jednomu výběrovému řízení. Protože to začínalo ráno, musel jsem tam přespat a v obou případech jsem se ubytoval v Luxembourg City Hostelu. Pokaždé jsem si ho rezervoval přes Internet, zaplatil předem 10 % z ceny a měl bydlet v šestilůžkovém pokoji, protože jiný ani v nabídce nebyl. Člověk by řekl, že by tedy oba případy měly být více méně totožné. Nebylo tomu tak.

Tohle by se mi hodilo

Belgie je považovaná za zemi s nízkou kriminalitou a Gent za jedno z jejích vůbec nejbezpečnějších měst. Tuhle skutečnost jsem si poprvé jasně uvědomil už před časem, když jsem šel se spolužákem ze školy do centra města a procházeli jsme okolo zaparkovaného auta s okénkem úplně otevřeným směrem k chodníku. Oba jsme nad tím jen zakroutili hlavou. Prohodil jsem, že kdyby se něco takového stalo v České republice, v tom autě by do pěti minut nic nezbylo. Spolužák se jen usmál a odpověděl, že kdyby se to stalo u nich v Brazílii, to auto by tam za pět minut vůbec nestálo.

Lenovo čili oslava globalizace a outsourcingu

Nejdřív rozuzlení předchozího příspěvku. Dnes odpoledne se mi počítač vrátil. Bez jakékoli opravy. Byl pryč 21 dní, tedy přesně tři týdny. Poté, co jsem jim poslal dlouhý mail, v němž jsem jim vysvětlil, v čem všem mě zklamali a urazili, a že si svoji nabídku opravy za tisíc eur bez daně můžou strčit někam, jim stejně trvalo 6 dní, než nám ten počítač vrátili. Zčásti protože mají ten servis překvapivě až ve Frankfurtu. Průvodní dopisy ve mně vyvolaly nemalý údiv. A to už jsem byl, co se jejich chování týče, připravený na hodně.

Dva týdny bez počítače aneb Lenovo a jeho servis

Vždycky jsem si myslel, jak je Lenovo obecně vstřícné vůči zákazníkům. Tak trochu si to myslet přestávám. Mám 4 roky jejich notebook, před pár měsíci se mi uvolnil levý kloub pod displejem, takže začal být problém počítač otevírat a zavírat. Ostatní bylo v pořádku. Přestal jsem ho tedy pokud možno zavírat. Nedávno jsem ho ovšem zavřel a otevřel při čištění a způsobilo to drobné, ale nepříjemné prasknutí desky nad klávesnicí. Rozhodl jsem se konečně pro opravu. Stejně jsem letěl na týden do Prahy, tak jsem toho chtěl využít.

Jede, jede mašinka. Nebo nejede?

Je zajímavé, v kolika zemích lidé obecně nadávají na místní železnici. Obvykle si stěžují na to, že je předražená a/nebo zcela nespolehlivá. Slyšel jsem to v Dánsku, Itálii, Polsku, Pobaltí, na Slovensku, u nás... A slyšel jsem to i v Belgii.

Kde domov můj?

Když už jsem udělal v předchozím příspěvku zásadní chybu, které si, zdá se, nikdo nevšiml, myslím, že je na čase se za ni omluvit příspěvkem zvláštním. Ve výčtu národností spolužáků jsem měl několik drobných nepřesností, které jsou logické, protože jsem tehdy ještě neměl takový přehled - Turků tam máme jen pět, Maročanky naopak dvě a teoreticky tam je ještě černoch z Guineje (viděl jsem ho jen dvakrát). Horší chybou je, že jsem hloupě zařadil Afghánku mezi Araby. Stydím se za to. Na oplátku věnuju tento text právě jí.

Vlámština pro velmi mírně pokročilé

Dnes to měly být tři týdny od začátku mého kurzu nizozemštiny. První hodina právě v to pondělí, kdy jsem dorazil do Belgie. Celkem 12 dní, neboli 36 hodin. Byl jsem ale jen na čtyřech lekcích, tedy 12 hodinách. Zdálo by se možná, že nejsem úplně nejslušnější student. Není to ale moje chyba. Pokud jste četli předchozí příspěvek, už víte, že na své první hodině jsem byl teprve minulý týden ve čtvrtek. Dříve to nešlo.

Co jsem přeskočil

Důvod, proč jsem se na rok a půl odmlčel, je možná zvláštní, ale asi logický. Z Parmy jsem totiž dojel do Pisy a tam prozatím nastal nejdůležitější okamžik mého života. Tedy samozřejmě ten nejdůležitější hned po narození. Od té doby se všechno pomalu, ale jistě posouvalo až k dnešnímu dni. A co zajímavého se stalo dnes? Nic moc. Jen jsem zašel na svou první hodinu nizozemštiny tady v Gentu, kde od minulého týdne bydlím.