Neuklidňujte agresivní řidiče, pokud nejste v god modu

Znáte to, řídíte auto a někdo jiný jede tak, že vám to přijde nebezpečné. Proto na něj zatroubíte, ukážete posunek nebo něco podobného. Existují důvody, proč to nemusí být ten nejlepší nápad, zvlášť pokud pak obě auta zastaví, abyste si to vyříkali. A nemusí to být jenom známý případ Aragorna a Karkulky nebo včerejší zkušenost řidiče, který si od agresivnějšího kolegy vykoledoval ránu pěstí a zahozené klíčky. V Belgii se s tím ovšem nepárají jinak.

Belgie zkouší míchat žánry

Dnešní dramaturgie si pro Belgii připravila zajímavou kombinaci katastrofického thrilleru a kriminální komedie.

Ráno si ve městě Oosterzele kousek od mé práce (dokonce jsem tamtudy asi hodinu nato projížděl) zařádilo tornádo (nebo co to bylo za atmosferický jev, zatím si tím nikdo není zcela jistý) a úplně tam zrušilo několik domů a spoustě dalších aspoň sundalo střechu. Překvapivě byla jedinými oběťmi jen nějaká prasata. Kolegyně každopadně přišla do práce pozdě a prý je teď "daklos" (tj. doslova "bez střechy", i když se to obvykle překladá jako "bez domova"). 

No a pro vyvážení si někdo nechal z Jižní Ameriky poslat 36 kilo kokainu v banánovkách, ale v Antverpách to v přístavu někdo popletl a asi mu doručil skutečné banány. Aspoň podle toho, že ten kokain skončil na různých pobočkách sítě supermarketů Kolruyt po celé Belgii.

Lokální hrdinové

Dneska v noci jsem se probudil při snu o tom, jak jsem se stal tak trochu náhodou hrdinou při ozbrojeném přepadení, při němž umírali lidé. A protože jsem znovu neusnul, řekl jsem si, že bych měl napsat o skutečném člověku, který se tak trochu náhodou stal hrdinou. Nejstarší bratr mé přítelkyně, Joachim, se před necelými třemi týdny vracel okolo půlnoci z práce domů ve vesnici poblíž hranic mezi Vlámskem a Valonskem, když si všiml, že z jednoho domu zpod okraje střechy uniká kouř. Už to je zajímavé, protože ne každý by si za tmy nějakého kouře vůbec všiml, zvlášť kdyby jel unavený domů.

Lucemburk dvakrát jinak

V posledních dvou týdnech jsem byl dvakrát v Lucemburku kvůli jednomu výběrovému řízení. Protože to začínalo ráno, musel jsem tam přespat a v obou případech jsem se ubytoval v Luxembourg City Hostelu. Pokaždé jsem si ho rezervoval přes Internet, zaplatil předem 10 % z ceny a měl bydlet v šestilůžkovém pokoji, protože jiný ani v nabídce nebyl. Člověk by řekl, že by tedy oba případy měly být více méně totožné. Nebylo tomu tak.

Tohle by se mi hodilo

Belgie je považovaná za zemi s nízkou kriminalitou a Gent za jedno z jejích vůbec nejbezpečnějších měst. Tuhle skutečnost jsem si poprvé jasně uvědomil už před časem, když jsem šel se spolužákem ze školy do centra města a procházeli jsme okolo zaparkovaného auta s okénkem úplně otevřeným směrem k chodníku. Oba jsme nad tím jen zakroutili hlavou. Prohodil jsem, že kdyby se něco takového stalo v České republice, v tom autě by do pěti minut nic nezbylo. Spolužák se jen usmál a odpověděl, že kdyby se to stalo u nich v Brazílii, to auto by tam za pět minut vůbec nestálo.

Lenovo čili oslava globalizace a outsourcingu

Nejdřív rozuzlení předchozího příspěvku. Dnes odpoledne se mi počítač vrátil. Bez jakékoli opravy. Byl pryč 21 dní, tedy přesně tři týdny. Poté, co jsem jim poslal dlouhý mail, v němž jsem jim vysvětlil, v čem všem mě zklamali a urazili, a že si svoji nabídku opravy za tisíc eur bez daně můžou strčit někam, jim stejně trvalo 6 dní, než nám ten počítač vrátili. Zčásti protože mají ten servis překvapivě až ve Frankfurtu. Průvodní dopisy ve mně vyvolaly nemalý údiv. A to už jsem byl, co se jejich chování týče, připravený na hodně.

Dva týdny bez počítače aneb Lenovo a jeho servis

Vždycky jsem si myslel, jak je Lenovo obecně vstřícné vůči zákazníkům. Tak trochu si to myslet přestávám. Mám 4 roky jejich notebook, před pár měsíci se mi uvolnil levý kloub pod displejem, takže začal být problém počítač otevírat a zavírat. Ostatní bylo v pořádku. Přestal jsem ho tedy pokud možno zavírat. Nedávno jsem ho ovšem zavřel a otevřel při čištění a způsobilo to drobné, ale nepříjemné prasknutí desky nad klávesnicí. Rozhodl jsem se konečně pro opravu. Stejně jsem letěl na týden do Prahy, tak jsem toho chtěl využít.

Jede, jede mašinka. Nebo nejede?

Je zajímavé, v kolika zemích lidé obecně nadávají na místní železnici. Obvykle si stěžují na to, že je předražená a/nebo zcela nespolehlivá. Slyšel jsem to v Dánsku, Itálii, Polsku, Pobaltí, na Slovensku, u nás... A slyšel jsem to i v Belgii.

Kde domov můj?

Když už jsem udělal v předchozím příspěvku zásadní chybu, které si, zdá se, nikdo nevšiml, myslím, že je na čase se za ni omluvit příspěvkem zvláštním. Ve výčtu národností spolužáků jsem měl několik drobných nepřesností, které jsou logické, protože jsem tehdy ještě neměl takový přehled - Turků tam máme jen pět, Maročanky naopak dvě a teoreticky tam je ještě černoch z Guineje (viděl jsem ho jen dvakrát). Horší chybou je, že jsem hloupě zařadil Afghánku mezi Araby. Stydím se za to. Na oplátku věnuju tento text právě jí.

Vlámština pro velmi mírně pokročilé

Dnes to měly být tři týdny od začátku mého kurzu nizozemštiny. První hodina právě v to pondělí, kdy jsem dorazil do Belgie. Celkem 12 dní, neboli 36 hodin. Byl jsem ale jen na čtyřech lekcích, tedy 12 hodinách. Zdálo by se možná, že nejsem úplně nejslušnější student. Není to ale moje chyba. Pokud jste četli předchozí příspěvek, už víte, že na své první hodině jsem byl teprve minulý týden ve čtvrtek. Dříve to nešlo.

Co jsem přeskočil

Důvod, proč jsem se na rok a půl odmlčel, je možná zvláštní, ale asi logický. Z Parmy jsem totiž dojel do Pisy a tam prozatím nastal nejdůležitější okamžik mého života. Tedy samozřejmě ten nejdůležitější hned po narození. Od té doby se všechno pomalu, ale jistě posouvalo až k dnešnímu dni. A co zajímavého se stalo dnes? Nic moc. Jen jsem zašel na svou první hodinu nizozemštiny tady v Gentu, kde od minulého týdne bydlím.

Chillout v Parmě

Do Parmy jsem si přijel víceméně především odpočinout a najíst se. Ale upřímně řečeno se mi to oboje povedlo o trochu víc, než jsem doufal.

Město je sice skoro dvakrát větší než stotisícová Piacenza a je to hodně cítit, ale ve srovnání s Milánem je to pořád jako porovnávání Českých Budějovic, Plzně a Prahy. Tedy samozřejmě až na to, že Praha je přece jen o dost hezčí než Milán. Zato Parma se té Plzni blíží, a Piacenza Budějovicím taky. Akorát světoznámé pivo tam vyměnili za jídlo.

Na Prazdroj a Budvar si sice člověk musí nechat zajít chuť, ale pršut a parmazán mu to snadno vynahradí. A přesně tyhle dvě parmské speciality jsem si hned první den nechal dát na pizzu k večeři. Objednal jsem si takovou, která se pyšnila hrdým jménem Fantasia a zvědavě čekal, co mi přinesou.

Když jsem dorazil do Parmy, ubytoval jsem se v hostelu na okraji města. Takový tichý dům, až příliš dobře vypadající, sterilní. Personál sice milý a ochotný, ale nic víc. Byl jsem poměrně zklamaný, zvlášť když jsem zjistil, že tam nemají ledničku a za hodinu přístupu na Internet musím zaplatit 3 eura. Přijel jsem až večer, tak jsem se jen po celodenním chození osprchoval a vydal se hledat něco k jídlu. Bylo už deset hodin, šel jsem směrem k centru a pořád neviděl vůbec nic. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem zahlédl to úžasné slovo pizzeria.

Vtoupil jsem dovnitř, abych se schoval před přetrvávajícím parnem venku. Nejdříve jsem si objednal a pak se teprve začal rozhlížet. Po zdech visely různé diplomy, ale bližší zkoumání ukázalo, že žádný z nich nebyl vítězný. Všechny ovšem říkaly, že se místní kuchař pravidelně účastní mezinárodních mistrovství a dostává se v nich do finále. A to přece v zemi pizzy musí něco znamenat. Začal jsem se těšit.

Kromě již zmíněných místních specialit ležela na vrchu ještě vrstva čerstvé rukoly. A nutno říct, že pizza si své jméno zasloužila. Byla opravdu fantastická. V půlce už jsem si sice říkal, že se do mě nic víc nevejde, ale ta chuť byla natolik božská, že jsem nemohl přestat.

Poté jsem se jen odbatolil zpátky do hostelu a doslova naplnil titulek tohohle příspěvku. Bylo to totiž jediné místo z celé výpravy, kde měli klimatizaci.

Na skok v Piacenze

Po nedostatku spánku v Miláně jsem se rozhodl vyrazit do dvou menších měst na jihovýchod. První byla na řadě Piacenza. Dorazil jsem tam někdy ve dvě tři odpoledne a velmi rychle zjistil, že siesta není výsadou jen Španělska. Město bylo zcela mrtvé, nikde ani noha, obchody i kostely zavřené. Procházel jsem se tedy pomalu prázdnými ulicemi, před odpoledním sluncem se skrýval v každém byť jen náznaku stínu a nakonec dorazil na Jezdecké náměstí.

To už se začali sporadicky objevovat i nějací lidé. Počkal jsem si do otevíračky informačního centra, vyzvedl si tam mapu a nechal si poradit místo, kde bych si mohl dát dobrý oběd za rozumnou cenu. Bylo to docela z ruky, ale město je to malé, takže stačila asi desetiminutová procházka. Doporučená trattoria byla ovšem zavřená a široko daleko kolem ní nebyla žádná jiná. Nakonec jsem se tedy vrátil na náměstí a koupil si v samoobsluze sendvič a banán. Po tomto vydatném obědě jsem si obešel nejzajímavější památky a vyrazil na cestu do Parmy.

Během jídla jsem koukal, jak přijely dvě policistky na kole. Chtěl jsem je vyfotit, ale zaclonila mi je nějaká auta. Nicméně jsem je potkal ještě jednou o kus dál. Zhruba 100 metrů dlouhá ulice mezi oběma hlavními náměstími funguje v Piacenze jako pěší zóna a strážnice chtěly, aby to tak i zůstalo. Prošel jsem kolem nich, když si povídaly s nějakou holkou s kolem. Předpokládal jsem, že jí dávaly pokutu, ale nebyl jsem si jistý. Dával jsem proto pozor, jestli se tím směrem nevydá někdo další. Cyklistů totiž po té pěší zóně jezdila spousta. Všichni ale v půlce odbočili a nedojeli až k děvčatům. Nakonec proti mě jela jedna hezká Asiatka. Přemýšlel jsem, jestli ji nemám varovat, ale italsky neumím a navíc jsem si nebyl jistý. A taky mohla odbočovat pryč. Nakonec jsem tedy mlčel a jen pozoroval, jak policistky opustili první hříšnici jen proto, aby o několik vteřin později opravdu zastavili šikmookou slečnu. Zastyděl jsem se.

Parba v Milanu

O Milanu mi vzdycky vsichni rikali, ze za to nestoji. Ze je tam jen uchazejici katedrala a jinak at si tam jezdi holky na nakupy hadru. Nedal jsem se odradit a pak jen ziral. Nakonec jsem vlastne trochu litoval, ze jsem zustal jen dve noci. Zvlast kdyz jsem si konecne o dva dny pozdeji spocital, kolik mam vlastne casu.

Milano samozrejme kazdy zna predevsim jako centrum svetove mody a designu. Mimo to je to taky druhe nejvetsi mesto v Italii, i kdyz populace cele oblasti Rim vyrazne prevysuje. Kazdopadne pokud odhlednu od toho, co se da koupit v obchodech, a zamerim se na pamatky, opravdu tam toho v porovnani s jinymi italskymi mesty zdaleka tolik neni. Hlavni je jiz zminena katedrala. Ta je naprosto uchvatna. Obzvlast tisice ruznych postavicek zvenku musely Honzovi zpusobit mnohahodinovy orgasmus, rekl bych.

Druha hlavni atrakce je pevnost. Ta je taky krasna, ale v techhle vedrech me nejvic nadchl park za ni a snad jeste vic fontana pred ni. Ve dne nebylo nic lepsiho, nez si sednout na okraj a strcit nohy do chladne vody. Dokonce jsme se tam pro ten zazitek znovu vratili, misto abychom si koupili zmrzlinu.

Ty dve noci jsem stravil v zanovnim hostelu Zebra a je treba rict, ze se tam sesla vyborna parta. Byli tam Svedi, Norove, Belgicanky, Australani, Novozelandan, Americani, Anglican, Brazilec... a samozrejme italsky personal. Velmi rychle a snadno jsme se spratelili.

Kdyz jsme tak sedeli pozde vecer ve spolecenskych prostorach hostelu a povidali si, vytahl Brazilec Tiago u vedlejsiho stolu ukulele a zacalo se zpivat. Jeste v prubehu prvni pisnicky ale pribehl chlapek od recepce, ze mame jit jinam. Myslel jsem, ze jen nechce abychom rusili pripadne spici hosty, ale bylo malicko jinak. Zavedl nas o dve patra niz skrz dvere s napisem "Restricted Area" a tam jsme jen vydechli prekvapenim. Ten hostel ma vlastni klub v podzemi, s barem, podiem, bubny a stolem s dvema pocitaci pro karaoke. Sam si sedl za bubny, vzal palicky a zacal hrat. Tiago vzal misto ukulele kytaru, majitel hostelu si stoupl na podium a spolu s recepcni zacali zpivat, cokoli kohokoli napadlo. Kdo chtel pridal se, at uz na podiu nebo u stolku kolem. Nutno rict, ze oba italsti zpevaci maji vyborny hlas.

Druhy den jsem vyrazil do mesta s Tiagem a dvema Belgicankami, ktere nejakou nepochopitelnou shodou okolnosti minuly zminenou party. Holky se oddelily za nakupy, my vyrazili po pamatkach. Krome jiz zminenych je tam treba veleznama opera La Scalla a jinak spousta zajimavych bezejmennych domu na kazdem kroku.

A vecer uz jsme vedeli, jake jsou moznosti, a pripravili vsechny dopredu, aby to tentokrat neprosvihli. Udelali jsme to tak uspesne, ze nas bylo dvakrat tolik a ze jsme si tentokrat prakticky uzurpovali vsechno pro sebe. Italska recepcni stejne chybela a zhruba 50lety majitel pote, co prvni noc na svuj hlas sbalil jednu cerstve zasnoubenou Svedku, tentokrat videl, ze nema nadeji na uspech, a tak to prilis dlouho netahl. Svedku znovu nechtel a k obema mladym Belgicankam jsme ho s Tiagem nepustili.

Brazilec se do toho tentokrat oprel opravdu dukladne. Jako dukaz budiz skutecnost, ze mu behem te noci praskly struny na elektricke kytare, spanelce a nakonec i u jeho ukulele. Pisnicek znal neuveritelne mnozstvi, a kdyz si chtel odpocinout od strun, dal kytaru Americanovi z Raleigh v Severni Karoline (tj. tesne vedle, nez jsem studoval, ale kdyz zjistil, ze jsem z konkurencni univerzity, ztratil zajem o rozhovor) a sedl si za bici. Pripadne se oba prohodili. Norka Johanne tentokrat pri absenci italske konkurence nechala plne vyniknout svuj hlas a sem tam jsme se pridali i dalsi.

Noc skoncila snad v pet sest rano, ani nevim, prave kdyz praskla struna u posledniho nastroje. Dopili jsme, co jsme meli nacate, rozloucili se a skoro vsichni se odebrali k nasi posledni noci v Milanu. Jen jeden Anglican zustaval jeste jednu noc a rano z toho byl jeste nestastnejsi nez my ostatni, ze se vydavame na cesty. Tiago do Benatek, Johanne s bratrem do Janova, ja do Parmy, Belgicanky domu do Gentu... Kazdy jinam. Uvidime, jestli se jeste nekdy nekde nase cesty sejdou.

Navrat do Italie

V Italii jsem dlouho nebyl, naposledy loni na jare. Necekal jsem tedy, ze se tam vratim tak brzy. Ale kdyz na me dostatecne dlouho pomrkavala levna letenka z Prahy, neudrzel jsem se a musel ji koupit. Navazal jsem presne tam, kde jsem minule skoncil, v Bergamu. Obavam se kazdopadne, ze nikdy nedokoncim, co jsem nacal tehdy na svem blogu. Omlouvam se tedy za to a zacnu znovu.

Pro zacatek jen kratka historka z cesty Praha-Bergamo. Letel jsem s madarskou spolecnosti Wizz Air. Byla to ma treti zkusenost s nimi a zatim pokazde me necim prekvapili. Poprve prave loni z Bergama do Prahy, byl to prvni zpodeny let, ktery jsem zazil. Tedy vlastne uz jsem predtim letel o hodinu pozdeji z Aalborgu do Kodane, ale tehdy to bylo zpusobene mlhou. V Bergamu byly, co se tykalo pocasi, idealni podminky.

Podruhe me prekvapili letos  v Barcelone, kdyz mi pri odbavovani u prepazky zvazili prirucni zavazadlo. Pak na nej nalepili prouzek jakehosi zeleneho papiru a bylo to. Limit maji 10 kg, mel jsem 10,6 kg. To nastesti stacilo. Kazdopadne jsem nezjistil, jak chteji zabranit, aby kdokoli do takoveho zvazeneho zavazadla pozdeji nepridal dalsich 10 kg.

Tentokrat me prekvapili asi nejvic. Odlet byl planovany na 6 rano, takze jsem musel vyrazit pred ctvrtou a spolehnout se na nocni spoje. Vsechno bylo v poradku, palubenku jsem mel vytistenou, takze jsem mohl rovnou zamirit skrz bezpecnostni kontrolu a k odletove brane. Kontrola byla sice trochu prekvapena mou palubenkou, ale pustila me dal, tak jsem to neresil. Kdyz jsem se ale podival na obraovku s odlety, hned prvni radek rikal: Wizz 6:00 Bergamo - zruseno. Musim rict, ze by se ve me nikdo krve nedorezal, kdyz jsem si to precetl.

Udelal jsem si kolecko pres vychod z bezcelni zony, zasel k okenku, kde prodavali letenky Wizz Airu a tam si nechal vysvetlit, ze nic zrusene neni a ze ten let ve skutecnosti nakonec leti v 6:05. Sekuritaci tentokrat sice prekvapive prudili vic nez predtim, ale stejne jim bylo jedno, ze tekutiny nemam ve zvlastnim pytliku, pripadne ze s sebou vezu deodorant ve spreji.

K brane jsem prisel presne ve chvili, kdy ji otevreli, akorat nez se zacala tvorit fronta. Ovsem kdyz jsem se dostal na radu, zjistil jsem, proc se ten prvni sekuritak dival tak divne na muj palubni listek. Chybela mi druha strana. Nicmene kdyz jsem se zeptal, co mam jako delat, jestli se vratit si to nekde vytisknout, kdyz uz je otevrena brana, takze bych nestihl let, odpovedel chlapek, ze tedy dobre, ze me pusti, ale pro zpatecni let at si to uz vytisknu spravne. Zpatky letim s Ryanairem, tam maji jen jednu stranu.

Den díkůvzdání

Den díkůvzdání je úžasný svátek. Američané si při něm připomínají, jak k nim byli na začátku Indiáni hodní, protože ještě neměli důvod se zlobit. Když do Nového světa dorazili Otcové poutníci z Anglie, původem Cromwellovi Puritáni, utíkající před znovunastolenou monarchií, málem tu umřeli hlady. Vtom ale přišli místní a přinesli jim jídlo. Pravděpodobně to byly nějaké fazole, kukuřice a podobně, ale Američané jsou velký národ a trochu si to přizpůsobili. Na Díkůvzdání se často sjíždí celé rodiny, dokonce víc než na Vánoce, mají na to ostatně krásné čtyřdenní volno, u nás dokonce pětidenní (včetně víkendu). Společně pak spolu od brzkého odpoledne připravují večeři v podobě pečené krůty plněné nádivkou. V listopadu tak tady dochází k podobné genocidě krůt, jako je to u nás s kapry na Vánoce, jen je to tu ve větším měřítku.

Sváteční den jsem zahájil válením se v posteli až do poledne, takže jsem pak tak tak stíhal plán. Naštěstí jsem měl sbaleno už od středy, jen jsem přidal pár věcí, na které jsem původně zapomněl, například průvodce, peníze a čepici, protože se má ochladit a vydával jsem se na daleký sever.

Cesta na letiště byla proti předpokladům téměř prázdná, lidí i aut pomálu, zřejmě většina odcestovala dřív. Dorazil jsem tedy hodinu a půl před odletem. Palubní lístek jsem si vytiskl již doma, mohl jsem tedy pokračovat přímo k bezpečnostní kontrole. Vyndal jsem z batohu notebook, z kapsy mobilní telefon a sundal si bundu a boty a o pár vteřin později už jsem to zase všechno vracel zpátky. Všechno běželo jako po másle, v letadle jsem si sedl k oknu a koukal na modré nebe sem tam s nadýchaným obláčkem. Cesta byla rychlá, dostali jsme po nějaké době pití a pak i něco k zobání. Vzal jsem si vodu, pražené kešu oříšky a plaitanové chipsy, tj. chuťově něco jako sušené banány. Prý to ostatně produkují stejné země. Myslím, že mám rozhodnuto o tom, co si dám na zpáteční cestě.

Na letiště Johna F. Kennedyho v New Yorku jsme dorazili s půlhodinovým předstihem, což je na dvouhodinové trase docela příjemné. Sice bylo docela zamračeno, ale právě zapadalo slunce, tak to při přistávání dělalo úžasné efekty.

Neměl jsem velké zavazadlo, tak jsem se jen prošel po Skywalku až k zastávce AirTrainu, svezl se vlakem k metru, odtamtud k dalšímu metru a tím až ke svému brooklynskému hostelu. Bohužel se mi nepodařilo koupit si týdenní lístek, protože nemám moc hotovosti, abych se jí zbavil ve stánku, a v automatu nabízeli maximálně osmidolarový lístek na čtyři jízdy. Koupil jsem si tedy obyčejný za $2,25, což bylo překvapivě o 25 centů levnější než inzerovaný kombinace lístku pro AirTran a metro. To jsem trochu nepochopil, ale nejspíš jen protože nerozumím, jak funguje Metrocard.

V hostelu mě přivítal nijak zvlášť nadšený recepční, který mi rozhodně nehodlal dát jakékoli informace navrch. Tu nejdůležitější jsem se ale dozvěděl náhodou, když tam přišly dvě holky, aby se zeptaly, kde probíhá ta Thanksgiving večeře. Okamžitě jsem samozřejmě zbystřil, už jsem začínal mít docela hlad. Aby mě kupříkladu informoval, že si mu mám říct o deku, to ho nějak nenapadlo. A když jsem to později udělal, sice mi ji přinesl, ale když jsem se chtěl zeptat ještě na přístup na net, odsekl nejdřív: "Co zase?", než zjistil, že nemusí nikam dál chodit, jen mi vytiskne papírek s loginem a heslem.

Večeře byla samozřejmě zdarma, je přece Díkůvzdání! Původně jsem při plánování cesty přemýšlel o tom, že se přidám na společnou večeři s lidmi z CouchSurfingu, ale dorazil bych tam příliš pozdě. Tohle mě jako neočekávaná alternativa potěšilo. Krůt tu bylo několik, dlabali jsme je s brusinkovým džemem a ještě něčím a všechno to bylo moc chutné. Navíc jsme se zapovídali s Dánem, který vypadal jako PaulMan, kdo ho znáte, Francouzkou a nějakými Angličany. Později jsem s nimi vyrazil do baru. Jediného v okolí.

Barman měl tedy trochu zpoždění a otevřel až asi čtvrt hodiny po sedmé. Když uviděl nedočkavě postávající skupinku lidí venku, zasmál se a prohodil: "Chce si to se mnou někdo rozdat?" Docela sympaťák. Venku stála motorka, nedivil bych se, kdyby byla jeho. Když jsem se ho později ptal na jméno, říkal, že je Buddy, tedy nejčastější jméno v porevolučních filmech u nás. Teď se to obvykle překládá jako kámo. Vypadal jako drsňák, potetovaný, řada náušnic a vousy, triko punkrockové kapely Electric Frankenstein. Lahváče otevíral předloktím. Zajímavý trik. Kdybych pil lahváče, asi bych se ho taky rád naučil. Dal jsem si točený brooklynský ležák. Pět dolarů, normální cena. Když jsem dopil první sklenici, Buddy postavil před všechny na baru panáka, přede mne shodou okolností dva, a všem nám nalil nějakou docela dobrou whisku, sobě samozřejmě taky. Veselé Díkůvzdání!

Výzdoba baru taky stála za pozornost. Všude obrazy, povětšinou různí kostlivci, polorozpadlé mrtvoly a podobně. Atmosféra správně temná.

Rozpovídal jsem se s vedle mě sedícím Angličanem. Byl dost snědý, překvapilo mě, když řekl, že je z Londýna. Ale zase ne tolik. Je to hodně multikulturní město. Říkal, že dělají s nějakou neziskovkou marketingový projekt na Facebooku, což mě z profesionálního hlediska zaujalo Když si na mě začal brát kontakt, trochu jsem se ale držel zpátky a nedal mu telefon. Když mi dával kontakt na sebe, na vizitce stálo, že ta jeho společnost se jmenuje Hugs for Everybody nebo tak nějak. Někam jsem ji založil. Tak jsme si popovídali o Free Hugs, objali se, a teď jen doufám, že to všechno bylo nevinné.

Po nějaké době se objevili nějací dva chlápci, velký a malý, s kytarami z Guitar Hero, a obešli nás, jestli jsme ty kytary neztratili. Asi je našli někde venku. Chvíli tam s nimi blbli a potom malý jednu z nich teatrálně jednu roztřískl o stolek. Londýňan ho přitom fotografoval. Barman na to reagoval zvoláním: "Happy Thanksgiving!"

Pak jsme se přesunuli od baru ke stolku. Kuřáci průběžně odbíhali na dvůr, protože v barech se tu taky nesmí kouřit. Nakonec jsme tam byli asi tři Angličani, tuším Londýn, Birmingham a Sunderland, o kterém shodou okolností zrovna čtu knížku, Australan z Melbourne a Němka z Mannheimu. Zajímavá partička. Táhli jsme to ani ne do půlnoci, 15 dolarů za tři piva je přece jenom dost. Ale třídolarového amerického Budweisera do mě nikdo nedostane.

Zpátky na recepci jsem znovu potkal Dána s Francouzkou, kteří se právě vrátili. Už tam byl nový recepční, mnohem sympatičtější. Než jsem šel spát, ještě jsem si od něj poslechl, jak v téhle původně půmyslové části Brooklynu před deseti lety byly drogy a kriminalita, ale teď jsou tam umělci. Drogy začínají o šest bloků dál.

PS: Chtěl jsem sem přidat i nějaké fotky, ale moc to nesviští, tak to udělám jindy. Stejně tak někdy jindy opravím faktické chyby v prvním odstavci. Házel jsem to z patra a ta paměť není nic moc.

State fair čili místní Matějská

Sice mám teď dělat na věcech do školy, které spěchají, ale dlouho jsem sem nic nenapsal, tak jen rychle o návštěvě místní pouťové zábavy. Konala se před necelým měsícem v Raleigh a trvala asi týden. Z naší školy tam v neděli 18. října vyrazilo docela dost lidí, i když se povětšinou nedomluvili předem.

Svezl jsem se se spolužačkami na řetízkovém kolotoči, vůbec poprvé ve svém životě, a i jinak tam byly všechny obvyklé atrakce typu horská dráha, ruské kolo, centrifuga, různá kyvadla, volný pád a podobně. Navíc tam byly i záležitosti patřící k původnímu účelu poutí, tedy k nabídce produktů a jiných věcí pro zemědělství, například prasečí závody (které jsem bohužel minul), ale současná podstata je jiná. Alespoň mi to tak přišlo. A podle toho, co mi řekli ostatní, přišlo mi to tak správně.

Hlavní pro americké pouti je skutečnost, že se jedná o svátky obžerství a neuvěřitelně nezdravého jídla. Počet stánků s jídlem mnohonásobně převyšuje cokoli jiné. A všechny ty stánky do jednoho nabízejí jen nezdravé věci. O to ovšem chutnější, samozřejmě. Smaží se všechno, od těsta, přes zeleninu až po máslo! A protože to nestačí, ještě to pak doplníte přinejmenším hromadou cukru a čokoládou, častěji různými tučnými omáčkami (několik naráz pokud možno) a hranolkami jako přílohou.

Pan Stevens, otec spolužačky s obřím sendvičem na obrázku výše, z toho měl oči navrch hlavy a nedal jinak, než že je musím všechny vyfotit u toho nejděsivějšího stánku, uzavírajícího dlouhou uličku s podobnými jídly a lákajícího nenasytce velkým obrázkem jukeboxu. A pak jsme si hned oba koupili funnel cake.

Místní Festifall

Koukám, že jsem s tím blogem nějak zaspal víc, než jsem si myslel, a docela dlouho nic nenapsal. Poslední dobou se mi toho dost nahrnulo. Sice by bylo hodně, o čem psát, ale kromě prodlouženého minulého víkendu, kdy jsme vyrazili do Washingtonu, jsem se musel mnohem víc věnovat škole. Teď mám času snad ještě méně, ale nějak jsem dostal chuť něco rychle napsat. Aspoň tedy krátce doplním pár poznámek z Festifallu, které se mi tu válí už skoro měsíc.

Festifall se konal odpoledne před Divaali Nite, o které jsem psal samostatně, a byl také důvodem, proč jsem na ni přišel pozdě. Jak název napovídá, pořádá se tu každý rok na podzim. Vypadá to zhruba tak, že se ze dvou stran uzavře většina západní Franklin Street a na každou stranu uzávěru se postaví pódium:

Další dvě pódia uzavřou ulice kolmé na Franklin Street, takže se vytvoří jakýsi kříž, do kterého nemůžou auta. Na zmíněných pódiích se střídají různé hudební skupiny i žánry. Ze čtyř zobrazených to byly (v pořadí podle fotek) gospely, latino pop, klasická jižanská hudba a instrumentální jazz.

Samotný tvar kříže pak ukazuje spousta stánků. Hned první kupříkladu patřil místní Policii. Měli tam výbornou nástěnku se všemi možnými drogami, od všelijakých prášků, přes různé způsoby podávání heroinu, kokainu a marihuany po houbičky a alkohol. Když jsem se zeptal, proč tam chybí tabák, strážník se trochu kroutil s tím, že na rozdíl od ostatních cigarety nemění lidské vnímání a tedy není nebezpečný třeba pro řízení. Nakonec ale po mírném nátlaku přiznal, že je možná nebezpečnější než kterákoli jiná ze zobrazených drog. Vlastně jsem se ptal proto, že Severní Karolina je tradičně jedním z největších producentů tabáku.

Následovaly další stánky, patřící hasičům, lokálním novinám a neziskovým organizacím a pak hlavně umění. Mezi neziskovkami mi nejzábavnější přišel stánek upozorňující na nedostatek pitné vody ve světě, který se svá slova snažil dokázat tím, že u něj byly dvě velké nádrže s ledem plné půllitrovek s neperlivou minerálkou, kterou všem nabízeli zadarmo. No vzal jsem si, samozřejmě.

Nejvíc tam ale bylo umění, od různých soch a plastik jako je tenhle lehce rezavý krokodýl jménem "I am hungry" přes obrazy a fotografie až po různé užitné věci - keramiku, oblečení, šperky a další doplňky. Osobně si myslím, že část byla dost nevkusná a kýčovitá, ale daly se tam najít nádherné věci, bohužel nemám moc fotek, tak ukážu aspoň těch pár.

Tady si děti vytvářely různé věci z hlíny:

Tady jsou razítka, kterými v Latinské Americe potiskují své oblečení různými vzory:

Tady mi pózuje sympatické děvče, u kterého jsem zapomněl, odkud je, ale myslím, že nějak Venezuela nebo Ekvádor nebo tak něco. Obávám se, že mi některá děvčata z České republiky nezapomenou, že jsem jim nakonec žádnou z těch tašek nekoupil.

No a tady je ukázka různě vázaných notesů. Ty nabízela taková milá černoška spolu s různými kolážemi a grafikami.

No a téměř nakonec se zničeho nic okolo stánků rozeběhl za zvuku bubnů veselý průvod plný dětí a postaviček v maskách.

Našel jsem poklad aneb Jak v Americe sehnat české jídlo

Mé několikatýdenní snažení přineslo své ovoce. Našel jsem, co jsem hledal. Už jsem nevěřil, že se mi to vůbec podaří, a byl jsem ochotný se spokojit s částečným úspěchem. I ten měl pro mě cenu zlata. Ale teprve teď vím, že to bylo jen zlato kočičí.

Když jsem dorazil do Ameriky, setkal jsem se s očekávaným problémem. Při nakupování jsem netušil, co co je, jak to chutná, jestli je to totéž, co u nás, nebo jestli se to sice jmenuje stejně, ale ve skutečnosti jde o něco jiného. Navíc jsem vůbec netušil, jak se tu jmenují supermarkety, nebo jak poznám potraviny.

Druhá věc se vyřešila poměrně brzy, když jsem zjistil, že tu normální malé potraviny prakticky neexistují. Všichni přece mají auta a můžou jezdit nakupovat ve velkém alespoň na týden dopředu.

Hledání supermarketů mi taky chvíli trvalo. Že můžu koupit jídlo ve Weaver Street Marketu, se ještě jakž takž nabízí, i když jako jméno řetězce to úplně nevypadá. Harris Teeter už ovšem zní spíš jako obchod se značkovým oblečením. A taky jsem ho tak při prvním setkání bral a nešel se podívat dovnitř.

S Alexem a JoAnn (zjistil jsem, že se píše jinak, než jsem myslel) jezdíváme do Trader Joe's, který je sice poměrně levný, ale zato dost malý. Asi po měsíci občasného ježdení, jsme zajeli i do obchodu nedaleko od něj, o kterém jsem předtím nevěděl. Jmenuje se Food Lion a je to americká Delvita. Nabídka alespoň dvojnásobná oproti TJ. JoAnn si dokonce myslela, že je to česká firma, protože si pamatovala Delvitu z Prahy. Musel jsem ji zklamat.

Po pár týdnech pobytu jsem zjitil, že se tu konají pravidelné trhy s produkty místních farmářů. Všechno musí být ze vzdálenosti maximálně 50 mil. V jednu sobotu jsem se proto vydal do Carrboro na trh a prozkoumal důkladně, co se tam nabízí. Byly to nejčastěji rajčata, všelijaké papriky, květiny, ale našlo se i mnoho dalšího. Kozí sýry, chorizo, džemy, med... Každopádně kromě bazalky a papriček prakticky nic z toho, co jsem opravdu hledal. Alespoň že jsem se trefil přesně na den, kdy se tam také sjeli kuchaři, kteří na trhu pravidelně nakupují, a v rámci propagace svých restaurací si každý připravil nějaké to jídlo, které mohli návštěvníci zdarma ochutnat.

Trh jsem si sice prošel dvakrát a důkladně, ale nikdy jsem neměl čas něco takového udělat v supermarketech. V Trader Joe's ani při té jediné návštěvě Food Lion jsem nikdy neměl dost času projít to pořádně, protože jsem nechtěl, aby se na mě čekalo. A Harris Teeter a Weaver Street Market jsem sice navštěvoval často sám, ale tolik času jsem tomu stejně nevěnoval.

Nicméně i tak jsem nakonec právě v Trader Joe's objevil Goat Brie Mini Wheel, tedy prakticky český hermelín, jen dvakrát dražší a z kozího mléka. Všechny jsem je společně naložil. Jeden už jsem snědl, druhý a třetí ještě čekají v oleji. Doufám, že mi mezitím neutečou.

Před pár dny jsem našel jeden blog české krajanky věnující se zčásti vaření, jehož jeden příspěvek se spolu s komentáři snažil najít české potraviny a přísady, které se v USA hledají jen těžko. Sice je ten soupis nedokonalý, poněkud nepřehledný a zaměřený na jiné oblasti, ale pomohl mi i tak. Zjistil jsem díky tomu, pod jakými názvy mám hledat některé věci, a vůbec mě to vybudilo ke zvýšené aktivitě.

Vydal jsem se tedy najít něco, co tam bylo zmíněné. Hlavní cíl byl stále jasný, ale díky té stránce se objevilo i několik cílů vedlejších. Jako první jsem se rozhodl projít několikrát uvedený Trader Joe's a k tomu přidat blízký Food Lion. Jako evropský řetězec by mohl mít více evropských potravin. Navíc právě tyhle dva obchody jsem nikdy dřív neměl čas důkladně prozkoumat. Nicméně nakonec jsem se do TJ vůbec nedostal. Mezi nimi je totiž rušná šestiproudá silnice bez přechodu a podruhé už se mi ji nechtělo přebíhat. Navíc než jsem se z FL dostal, padla tma a bál jsem se, že už by mi pak nejel autobus. Oprávněně, odjel jsem posledním.

V obchodě jsem strávil asi dvě hodiny a prohlížel opravdu výrobek po výrobku. Nevěřil jsem, kolik nového tam najdu. Připadal jsem si jako v ráji, protože některé věci jsem předtím hledal marně. Droždí, strouhanka, polohrubá a dokonce hrubá mouka, kysané zelí, bujóny, kondenzované mléko, vídeňské párky (spíš normální než vídeňské, ale jinak chutnají opravdu jako ty naše)... Uznávám, některé z těch věcí jsem předtím nehledal vůbec, ale o to příjemněji mě překvapily. Nakonec jsem našel i Jewish Rye Bread, Židovský žitný chléb, který měl být nejpodobnější českému. Doma jsem ho vyzkoušel a chuť rozhodně český připomínala, konzistenci ještě stále něco chybělo.

Dnes jsem v hledání pokračoval. Původně jsem měl v plánu TJ a Harris Teeter, ale nakonec jsem zajel do Weaver Street Marketu, který mám nejblíž a autobus tam jezdí nejčastěji. Opět jsem to bral regál po regálu. Tolik nových věcí jsem tentokrát samozřejmě nenašel, jen možnost odvážit si koření, různé druhy ořechů, zrní nebo müsli mě tam fascinuje. Největším překvapením byl pro mě napařovací vějíř. Ten bych tu opravdu nečekal. Ale hlavně... hlavně jsem tam koupil čtvrtku věci, která se jmenuje La miche.

Nemohl jsem se dočkat, až to doma vyzkouším. Vypadalo to přesvědčivě, ale v obchodě to bylo zabalené. Nemohl jsem proto ani zjistit, jak to voní, o chuti nemluvě. Byl jsem nervózní. Naštěstí jsem se vrátil brzy a dočkal se. Je to on! Je to český chléb! Žádná židovská náhražka, ale pravý český chléb! "Miche" znamená francouzsky bochník chleba. Jsem tu jeden a půl měsíce a tohle pro mne byla mana nebeská. Jediný chléb, který můžete jíst samotný, jak je dobrý. Byl čerstvý, měkký. Nemáme tu žádný nůž, který by byl dost ostrý, aby ho dokázal pořádně ukrojit, ale to je jedno. Pravý český chléb!

Svátek světel

Málem jsem se ho vůbec nezúčastnil, protože jsem přišel domů unavený a ospalý těsně před šestou a těsně po šesté jsem se podíval, kdy to začíná. Víc psát, myslím, nemusím. Každopádně nakonec jsem si řekl, že přece nebudu líný, a navíc že doma nemám skoro nic k jídlu a tam je v ceně večeře.

Svátek světel se nazývá různými podobami, Wikipedie uvádí Diwali nebo Dipawali, případně Deepavali. Tady se akce jmenovala Divaali Nite. To "Nite" je tam proto, že celý festival trvá pět dní, ale tohle byla jen jedna noc. Deepavali je podle všeho původní nezkrácený název a používá se v jižní Indii, zatímco Divaali je hovorové označení ze severní Indie. Česky se to snad přepisuje jako Divalí nebo Dipavalí.

Nejzajímavější na Divalí mi přijde to, že ho slaví Indové napříč náboženstvími, a to přestože je to zjevně náboženský svátek. Jednoduše si každá víra našla vlastní důvod. Zatímco pro hinduisty je oslavou návratu Rámy domů z vyhnanství poté, co porazil Ravanu, případně oslava vítězství Krišny nad démonem Narakasurou, nebo dokonce na památku dne, kdy Bali na rozkaz Višnua přijal roli vládce podsvětí, pro džinismus odkazuje na dosažení nirvány Mahávírou v 6. století před Kristem a Sikhové v něm vidí posvěcení města Amritsaru. To provedl Guru Hargóbind, šestý guru sikhismu, po návratu z vězení císaře Džahangíra. Divalí překvapivě slaví i nepálští buddhisté a v Indii se z něj z výše zmíněných důvodů prakticky vyvinul státní svátek. Celkově jej po celém světě slaví zhruba miliarda hinduistů a je to obecně jedna z jejich nejoblíbenějších slavností. Podle některých kalendářů poté dokonce následuje Nový rok.

Jako první byla na programu púdža, obřad světel. Během něj šperky ověšený chlápek v bílém na obrázku níže za neustálého prozpěvování prováděl všelijaká kouzla nad a před obrázkem nějakého boha. Asistoval mu přitom pomocník v růžovém. Kolem nich sedělo v půlkruhu na zemi několik mladých, zatímco ostatní, bez ohledu na věk nebo národnost, tedy včetně mne, posedávalo na židlích za nimi a koukalo. Pak si všichni zahřáli ruce nad svíčkou, zagestikulovali rukama a pohladili se po hlavě a obličeji. Tím vyhnali zlo, uvědomili si své vnitřní světlo avyjádřili víru v budoucnost lidstva.

Potom se ještě prošlo s tácem drobných sladkostí, protože k obřadu neoddělitelně patří také sdílení s ostatními. Následovat mohla zábavná část programu, nejprve vystoupil klávesista, pak přidal zpěv, poté kolegu a nakonec i kolegyni. Všechno to byly písně z bollywoodských filmů, takže některé mladší posluchačky sem tam propukaly v nadšení.

A s bollywodskými písněmi pokračoval i následující zpěvák, Ranjan. Doprovod si pouštěl potichu, aby se měl čeho držet a ostatní to prakticky neslyšeli. Zajímavý nápad. Jen jak u toho většinou seděl, ani jsem neměl potřebu ho zvěčnit. Ostatně mi to zase úžasné nepřišlo.

Stejně tak jsem nevytáhl foťák ani při následující krátké přednášce o tom, co je to Divalí a jaká je jeho historie. Radši jsem dával pozor a prohlížel si promítané obrázky.

Přístroj přestal zahálet v další části programu, jen přešel do nahrávání videa. Tehdy začaly tance. Podle plánu měly být jen dva, ale nakonec byly celkem čtyři. A dle mého názoru to bylo dobře.



Jako první vystoupila Anjana Mohanty, což je bohužel jediné jméno, které jsem zjistil. Ostatní budou muset zůstat v anonymitě. Stejně tak ani neznám víc o tom, co za styl ostatní předváděli. Anjana tancovala klasický tanec Odissi. Ten pochází z východní Indie a je známý pro svůj lyrický půvab a hojnost sošných póz z kláštera v Orisse. Z Orissy tanec ostatně pochází a vznikl již v 2. století před Kristem. Jak zajímavý a náročný můžete vidět na videu výše. Co moc neuvidíte, je neustálé proměňování výrazu obličeje od úsměvu k zamračenosti a zpátky.



Po Anjaně následovala další tanečnice, tentokrát zjevně mladším tancem, podobným těm, které můžete potkat v klasických bollywoodských spektáklech.

Po ní přišel na řadu na Inda velmi nezvykle vyhlížející kluk, který ve svém, již zcela moderním pojetí spojoval breakdance s klasickými indickými pohyby. U něj jsem nahrávání nejméně přerušoval, tak je ve výsledku jasně nejdelší, ale s ohledem na to, že na rozdíl od ostatních tancoval postupně na různé skladby, snad to nevadí.



Nakonec nastoupila nejmladší z celé čtveřice a musím říct, že měla nejobtížnější pozici, protože předchozí výstupy rozhodně tvořily vrchol večera a hlavně neměla kam v časové ose pokračovat. Jak si s tím poradila si prohlédněte níže a do komentářů mi napište, kdo z tanečníků se vám líbil nejvíc. Snad vám ty krátké ukázky stačí. Bohužel jsem mohl buď dávat pozor na to, aby se mi moc netřásla ruka, anebo na to, co se děje na jevišti. Takže jsem se samozřejmě radši díval naživo než na malý displej foťáku.



Opulentní indickou večeři jsem bohužel nezvěčnil, protože jsem už měl docela hlad a neměl volné ruce, jak jsem do sebe házel na přeskáčku různé druhy jídla na tácu. A když jsem dojedl, chvíli jsem přemýšlel a pak si vyrazil pro nášup. Mňam. Bohužel moc neznám názvy těch indických věcí, takže nepoznám čatný od samosy, a proto ani nemůžu popsat, co jsem to snědl.

Po večeři už zbývala poslední část programu, Raas. Odstranily se židle z hlediště a na pódium nastoupilo deset muzikantů s různými nástroji. Sedli nebo stoupli si za dlouhý stůl a začali zpívat nekonečnou píseň. Všichni jsme mezitím dostali do rukou dvě tyčky, postavili jsme se do dvou řad proti sobě a už to jelo. Tedy těch dvojřadů tam bylo víc a každý jel sice podle hudby, ale jinak nezávisle na ostatních. Jen je více méně nutné, aby každá řada měla stejné množství lidí, tedy aby jich celkem byl sudý počet.



Na ukázku nabízím tanec v malém měřítku, a sice moji skupinu, tedy kamarádku, která mě na Divaali Nite pozvala (v tmavém), a její přátele. Je to již ke konci, tak je vidět, že už toho mají docela dost. Navíc už si hráli s různými variantami, ale princip je stejný. Musím říct, že muzikanti vydrželi hrát a zpívat minimálně hodinu v kuse, neuvěřitelní.